Zvláštní předehra

„Tak co, dokázala by sis tohle představit třeba jako předehru před milováním?“

Napjatě sledoval rozpačitý obličej. Na inzerát se seznámili před měsícem, ale teprve před půldruhou hodinou vystoupila z autobusu a prvně se setkali. Padli si do oka už při několika telefonátech a jejich setkání první dojem jen potvrdilo.

Chvíli si povídali o všem možném, pak se dostali k představám o spankingu a ona se teď právě narovnala z jeho kolena, kde dostala poprvé v životě naplácáno. Nebyl blázen, aby příliš pospíchal, rány jen štípaly a zadeček navíc chránily kalhotky.

„Obávám se...“ Byla na rozpacích, na to nemusel být ani tak dobrý pozorovatel.

„Teď řekne, že ne. Možná opravdu je jen zvědavá,“ napadlo ho

„Obávám se, že ano. Dost se mi to líbilo.“

Podíval se jí do očí s chápavým úsměvem.

„A vzrušovalo?“

Trochu zčervenala a přivřela oči na souhlas.

Usmál se. Pomalu vstal a začal odepínat pásek...

....

Utekly čtyři měsíce. Těch několik týdnů si oba připadali jako ve snu. Domluvili se, že se setkají jen jednou, ona pak musí dodělat státnice a pak se uvidí, jestli budou mít chuť na další setkání. Místo toho přijela o pár dnů později a zůstala tři dny. Spala v nedaleké ubytovně, protože on byl ženatý. To se spolu také prvně milovali. On byl poprvé v životě nevěrný.

Pak jezdila pravidelně. Po dvou měsících přijel poprvé on za ní. Na spankingové hrátky využili její dlouhou odpolední službu, kdy byla v laboratoři sama, protože v jejím podnájmu byly příliš tenké zdi a zvědaví sousedé. Vraceli se pozdě v noci a do rána se pak milovali roztoužení z předchozích zážitků.

Ty byly stále rafinovanější. Ona snášela čím dál tvrdší výprasky a přicházela se stále rafinovanějšími scénkami. Nejraději byla studentkou v převýchovném ústavu, kterou jeho ředitel často trestá. Do svých postav se oba dostávali čím dál víc, takže nakonec vydrželi hrát celé hodiny i bez toho, že by byla doopravdy bita. Rozhovory, které v těch chvílích vedli jako dvě cizí osoby, je oba dostávali. Scénky měli kromě výprasků ještě něco společného. Na začátku si byly jejich postavy dost cizí, postupně se ale sbližovali, on poznal, že potřebuje pomoci s osobními problémy, ona pochopila, že mu může věřit. Nakonec ředitel a jeho studentka vždy skončili v posteli.

Jeho prsty brzy zjistily, jak moc intenzivně reaguje na dráždění na bradavkách, ve slabinách a především samozřejmě na poštěváčku. Dráždil jí dlouhé desítky minut, až nakonec nevydržela a začala si sama koledovat o výprask. Štípala ho, kousala, ptala se, kdy že konečně splní slib a seřeže ji tak, že si nesedne. „To pořádně někdo slibuje a nemá ne to, co?“ Chovala se jako skutečná mrcha.

Nakonec ji vždy seřezal. Vždy znovu ho překvapila, protože v okamžiku, kdy se mu zdálo, že už víc nevydrží, vykoledovala si přídavek. A pak další. Když už byl její zadeček, ale i záda a stehna rozpálené doruda a plné nabíhajících fialových jelit, svezla se mu do náručí.

„Nenávidíš mě hodně?“

„Víš přece, že Tě miluju jako blázen.“

„Já nevím, proč se tak chovám. S nikým jiným taková potvora nejsem.“

Přes svou zálibu ve výprascích byl jinak velice něžný a na muže snad až příliš citlivý, takže mu dělalo problémy být na ni opravdu tvrdý. Přitlačit na rány nebyl problém, jen byl zvyklý, že to vždy bývalo s úsměvem, alespoň na jeho straně. Vyplácel před ní desítky jiných – kamarádky v bláznivé sázce, dívky na inzerát, které se chtěly odnaučit kouřit nebo zhubnout, či ty, kterým se výprask opravdu líbil. Ale do žádné z nich se nikdy nezamiloval. Proto nedokázal dlouho předstírat vztek, mračit se a mluvit s ní tvrdě.

Její chování ho chvílemi přivádělo k šílenství. Rád by si v něžném objetí povídal, dráždil ji, oba pořádně nabudil výpraskem a dlouho se miloval, ale nedávala mu moc šanci. Snažila se, snad spíš podvědomě, ublížit mu, aby byl tvrdý. Ne, když jeho ruka s rákoskou či řemenem dopadala na její zbitý zadeček. Milovala jeho výraz tvrdého, přísného muže, který mu na tváři zavládl jen občas, když ho některá její poznámka opravdu zranila..

...

Stáli uprostřed malého, ale útulného pokojíku. Pořád tomu ještě oba nemohli uvěřit. Čekaly je tři dny a tři noci na malém hotýlku uprostřed lesa. Ještě nikdy se jim nepodařilo být spolu takhle dlouho. Jejich představy o příštích hodinách se rozlétaly jako pták vypuštěný z klece. Už dlouho před tímhle víkendem jí v textovkách a mailech sliboval, že tentokrát bude opravdu nekompromisní. Dělala si z jeho výhrůžek legraci. Až v té poslední, večer před setkáním, byla její poslední věta: „Že bych si konečně nesedla?“

Věděl, že pokud nemá ztratit tvář a naprosto se zesměšnit, musí tentokrát alespoň ze začátku

být opravdu tvrdý. Sotva položila objemnou tašku s věcmi doprostřed pokoje, pevně jí chytil za ruce, přirazil jí ke zdi a zatímco jí jednou rukou držel její paže nad hlavou, druhou se tvrdě dobýval pod její košili. Stejně tvrdě a vášnivě jí políbil. S  chladným sebevědomým výrazem se jí podíval do očí.

Překvapeně s sebou trhla, když nečekaně dostala facku. Dal si pozor, aby nepřitlačil příliš a neublížil jí. Než se mohla vzpamatovat, dostala hřbetem ruky druhou ránu přes druhou tvář.

„To abys věděla, kdo je tady pánem. Je ti to jasné, nebo Ti to mám vysvětlit důkladněji?“

V obličeji se jí mihnulo překvapení, snad i malá stopa po strachu. Věděl, že se bojí ráda, že strach se jí líbí mnohem víc než vlastní bolest. Rychle se ale vzpamatovala, její hrdost a paličatost jí do tváře vehnaly vzdorovitý a trochu pohrdlivý výraz.

„Ptal jsem se, jestli Ti je to jasné?“

Vyzývavě zavrtěla hlavou. V očích měla strach, vzdor i vzrušení.

Vzal jí za ucho jako poslední uličnici a odvedl ji k posteli. Sedl si, vztáhnul ruce a velmi pomalu jí začal rozepínat knoflík u kalhot. Díval se jí při tom přímo do očí. Vzrušeně polkla a bylo vidět, že se maličko chvěje. Kalhoty putovaly až ke kotníkům a vzápětí je velmi pomalu, ale o to neúprosněji následovaly i červené krajkové kalhotky.

Ohnul si ji přes koleno a mlčky jí začal vyplácet. Nevedl údery vší silou, spíš jen rozehříval zatím ještě bělostný zadeček. Držela bez hnutí, bez hlesu. Kůže se postupně vybarvovala do šarlatova. Důkladně rozmisťoval rány od horního okraje oblin až ke stehnům.

Najednou pravidelné pleskání změnilo rytmus. Tři rychle vedené údery na stejné místo. Pauza. Další tři údery na druhou polovinu zadečku nádherně se tyčícího nad jeho koleny. Poprvé s sebou škubla. Přidal teď na frekvenci úderů i na intenzitě. Obě půlky se po celé své ploše zbarvovaly do temně rudé, kterou místy začala prosvítat fialová. Střídavě se snažila pokrčit jednu i druhou nohu, ale držel ji příliš šikovně na to, aby se mohly připlést do ran. Začala s sebou stále víc trhat. Měla sílu, ale on byl o hodně silnější, takže neměla šanci. Neviděl jí do obličeje, ale z jejích úst začínaly unikat první bolestivé vzdechy. Poznal, že je čas na změnu.

Pustil ji a postavil na nohy.

„Podívej se na mě!“

Jeho hlas byl přísný a tvrdý, přesto neposlechla. Neopakoval příkaz. Tvrdě ji vzal za bradu a donutil zvednout hlavu. V očích neměla ani slzu, byla tvrdá a za nic na světě nechtěla dát najevo slabost.

„Máš tohle zapotřebí? Tak máš?! Dostávat na holou jako nějaká malá holka?“

Dívala se na něj v tu chvíli skoro s pohrdáním, ale znal ji už příliš dobře. Věděl, že takhle přemáhá stud a strach a že právě tyhle chvíle miluje.

„Ty neumíš mluvit?“

Odpovědi se nedočkal a ani ji nečekal.

„Jak chceš!!“

Sáhnul do tašky a vyndal silný provaz a dvoje dětská policejní pouta. Nepotrpěl si na pomůcky ze sexshopů, ale pouta mu při jedné návštěvě hračkářství padla do oka. Už je jednou vyzkoušeli a fungovala perfektně.

„Svléct! Celá!!“

Stála a vystrašeně se na něj dívala. Ani se nepohnula. S pouty v rukou k přiskočil a jen naznačil nápřah facky. Přestože se ani teď nepohnula, nenechal ránu dopadnout a s napřaženou rukou si počkal.

Nepletl se. Trvalo to snad pět vteřin, ale začala se velmi pomalu a neochotně svlékat, odporovat si netroufla. Trvalo dlouho, než před ním stála nahá, ale nikam nespěchal. Věděl, že při bití nesnáší nahá prsa. Při milování a mazlení jí nevadila, ale při výprasku se za jejich nahotu kdoví proč styděla. Proto ji také přikázal, aby se svlékla celá.

Postrčil ji směrem k posteli a donutil lehnout si na břicho. Nebránila se. Věděla, že by to stejně nemělo cenu a hlavně se přes narůstající strach bránit ani nechtěla. Ani nevěděla jak, a měla ruce připoutány každou k jedné noze postele, nohy spoutané k sobě provazem uvázaným na opačné straně postele. Byla naprosto bezbranná a mohla jen čekat, jestli tentokrát doopravdy...

V jeho rukou uviděla nástroj, který zatím neznala. Ano, do telefonu jí sliboval vlastnoručně uchystané překvapení. Byl to těžký vojenský řemen přeložený vpůli a rozřezaný na obou stranách na asi šest pramenů. Vznikly tak jakési důtky. Na pohled nevypadaly příliš vznešeně, bylo až příliš vidět, že jde o nástroj vyráběný na koleně, ale nepochybovala ani na okamžik, že v účinnosti jim to bránit nebude.

„No nazdar!“ pomyslela si, když důtky dopadly poprvé. Jednotlivé pramínky pekelně štíply rozložené prakticky po celé ploše zadku již dost nachystaného skoro čtvrthodinovým vyplácením rukou. A protože původní řemen měl svou váhu a vedla ho zkušená pádná ruka, slila se nepříjemná bolest z jednotlivých pramínků do ďábelského ohně, který jí nadzdvihl, kam až pouta dovolovala.

„A to byla první rána,“ uvědomila si s hrůzou. Nepochybovala, že tentokrát si opravdu nesedne. Skoro se rozklepala strachy, přece jen bolest na výprasku milovala nejméně.

Druhá rána si s první v ničem nezadala, stejně jako třetí. Přestala počítat a zakousla se do prostěradla pod sebou. Rány dopadaly rytmicky, s neúprosnou pravidelností. Pomaličku přestávala kontrolovat své emoce. Do očí se jí vkrádaly první slzy, ze zaťatých zubů unikaly bolestné vzdechy, které zatím dokázala tlumit. Tak takhle nějak to vypadá, když...

Najednou rány přestaly dopadat. Neodvažovala se zvednout hlavu, ale cítila, jak jí osvobozuje z pout a něžně hladí zbitý zadeček. Pochopila, že je konec, a s úlevou se stulila do jeho neuvěřitelně něžných rukou.

...

Milovali se, pak ji dlouho hladil a dráždil tak, jak to zbožňovala, znovu se milovali. Byla hluboká noc, on vyčerpán zvolna usínal. Věděla, že teď už ho nerozdráždí ani mazlení, ani výprask. Byla hrozně ráda, že ten předchozí nakonec nedotáhl do konce. Zadeček sice citelně bolel, ale k tomu, aby se nemohla posadit, bylo ještě daleko.

Jenže ta potvora v ní, se kterou si nevěděla chvílemi rady, začala vítězit. Uvědomila si to s hrůzou, když se přistihla, jak ho štípe a postrkuje, aby nemohl spát.

„Tobě to nestačilo,“ zamumlal z polospánku skoro s úsměvem.

Štípla ho tentokrát vší silou a vzápětí se vystrašeně schoulila do klubíčka, jak s bolestným výkřikem prudce vyletěl.

„Zbláznila ses? Ty si vážně chceš vykoledovat další nářez?“

„A já už nějaký dostala? Zadek o ničem neví!“

Věděl, že nakonec neměl odvahu dotáhnout ten poslední výprask opravdu do konce, ale nechtělo se mu do toho ani teď. V jejích očích viděl odhodlání, ale taky strach. Kdo ví, co by se dělo, kdyby... Kromě toho se mu chtělo spát a nechtěl se sebou nechat manipulovat. To tak, aby nakonec rozhodovala o tom, co se bude dít!

Mávnul rukou a otočil se zády. Přitulila se k němu, chvíli ho jen tak hladila, ale když se pomaličku začal propadat do spánku, znovu ho tvrdě štípla.

Vyletěl a tentokrát už byl docela naštvaný. Ignorovala jeho hněvivý pohled a zajela mu do klína.

„Copak dělá náš hrdina? Nedal by si ještě jednou říct? Asi nedal, ty chceš přece spát, dědku!“

Už už by vyskočil a pustil se do ní, ale pak mu došlo, že přesně tohle ona chce. Za jiných okolností ...

„Lucko, neštvi mě!“

Sám byl překvapen, jak opravdově naštvaně zněl jeho hlas.

„Lucko, neštvi mě!“ napodobila to skřehotajícím hlasem. „Nebo co?“

Nedalo se nic dělat. Vstal, potmě nahmátnul v koutě ležící rákosku. Ovládl naštvání, nechtěl ji být ve vzteku. Zůstal proto chvíli stát, zhluboka se nadechl a získal zase kontrolu nad situací. Uvědomil si, že podle dohody má ještě na sobě starou košili určenou k vyhození. Obrátil ji chladně a drsně na břicho.

Nebránila se. Když zapraskala látka trhající se košile, vzdychla a ten zvuk vyjadřoval mnoho. Zaťala ruce do polštáře v předtuše přicházející bolesti.

Prudce roztáhnul doširoka její nohy. Poodstoupil a napřáhl se. Rákoska dopadla plnou vahou na nahý zadek. A znovu. A ještě jednou.

„Aúúú.“

Při páté ráně jí poprvé slyšel vykřiknout bolestí. Zároveň se schoulila do klubíčka a hladila si nabíhající jelita.

„Má dost,“ napadlo ho. Nechtěl ale tentokrát být ten, kdo exekuci ukončí. Chtěl si počkat na to, až poprosí.

Místo toho po chvilce nabrala dech a sama se vrátila do původní pozice. Nevěřil vlastním očím. Pro jistotu ještě několikrát švihnul rákoskou naprázdno do vzduchu a pak ji významně položil na zbitý zadek. Mlčela a čekala na další rány.

„Aúúúú, jauvajs!“

Tentokrát vykřikla už po třetí ráně. Ale vydržela v pozici a schoulila se až po dalších dvou výkřicích. Když se po několika desítkách vteřin zase sama vrátila do pozice na břiše, zajel rukou mezi roztažené nohy. Nebylo pochyb, byla vzrušená jako nikdy před tím.

Při osmnácté ráně odlétl konec rákosky. Zahodil ji a vzal Lucku do náručí.

„Nenávidíš mě hodně? Jsem na tebe strašně hnusná!“

„Miluju tě!“

Otřel jí slzy a znovu zajel rukou do jejího klína, zatímco druhá laskala její bradavky. Dřív, než se začali znovu milovat, napadlo ho, kdo je vlastně ten, kdo tu určuje pravidla.

Návrat do seznamu povídek