Viktorie

Dan Malínský

Starý dům na mne dýchl závanem klidu, moudrosti, usedlosti a dávných tradic. Pravda, tentokrát bylo v tom dýchnutí značně cítit i dezinfekci, ale s tím už se nedalo nic dělat. Vždycky tu bylo téměř naprosté ticho, ale dnes působil dům opravdu jako hrob. Neslyšel jsem snad ani jediný nepatrný zvuk. Rozsvítil jsem v hale, pomalu se rozhlížel a shledával, že je tu kupodivu vše na svém místě, jak má být. Ach - to je ono - hodiny se zastavily! Staré sloupové hodiny, naprosto přesný stroj, vysoký přes dva metry, natahovala teta osobně každý večer. Byl to jeden z mnoha neměnných rituálů, kterými tento dům vždy přímo hýřil. Tak tedy, kde je ten klíč? Beru těžký mosazný klíč a začínám plnit první ze svých mnoha povinností v domě:

S tichým klapotem napínám hodinové pero, opatrně rozhýbávám dlouhé kyvadlo a posléze nařizuji veliké tepané rafije hodin podle svých digitálek na přesný čas.

Teprve potom mohu opět vzít svůj kufřík a jít se ubytovat do svého známého pokojíku v prvním poschodí.

 

Abych vysvětlil situaci, musím říci, že k tetě Andersové jezdívám na dovolenou celé roky. Už jako malý chlapec jsem tu pobýval. Teta je přísná, až pedantická stará dáma, ale nutno ovšem přiznat, že ač to na první pohled tak nevypadá, je i velice hodná. Je to starší sestra mého zesnulého otce. Když jsem se připravoval na letošní dovolenou, těšil jsem se, že v domě strávím několik týdnů a v tomto klidném prostředí budu mít možnost toho dost napsat. Dopis, který mi doručili v předvečer odjezdu, mě v tomto přesvědčení poněkud zviklal. Teta mi oznamovala, že náhle onemocněla infekční žloutenkou a prakticky celou dobu mé dovolené je nucena strávit v nemocnici. Služebná zůstane z pochopitelných důvodů s ní. Problém je ovšem v tom, že k tetě má přijet na prázdniny i sestřenka Viktorie. Proto mě teta požádala, abych přece jen přijel a pokusil se o dívku postarat. Dům byl vydezinfikován ve všech místnostech a tomu, kdo s tetou nepřišel do přímého kontaktu nákaza nehrozí.

Nadšen jsem tedy rozhodně nebyl. Klid na psaní si představuji rozhodně jinak, než ve společnosti dospívající dívky, které je asi patnáct nebo kolik. Nevím to přesně. Naposledy jsem ji viděl tak před deseti lety, když se její rodiče zabili v autě. Od té doby byla vychovávána po internátech. K tetě tu a tam jezdila také, ale nikdy jsme se zde nepotkali. Až teď ji tedy budu mít na krku. Hned zítra ráno pro ni musím zajet na nádraží do vesnice, která je odtud snad osmnáct kilometrů a pak tedy uvidíme. No snad je sakra už dost velká, aby se dokázala o sebe postarat sama. Tenkrát, jako pětiletá, mě tedy moc nenadchla. Pokud si vzpomínám, tak byla dost protivná.

 

Vlak přijel na minutu přesně a na maličkém venkovském nádražíčku jsem Viktorii nemohl přehlédnout. A to hned ze dvou důvodů. V prvé řadě proto, že zde mimo mě a ospalého přednosty nebylo ani živáčka. Stařičký železničář mávl líně na strojvůdce jen co bouchly jediné dveře u vagónu a hned, jak se vlak začal rozjíždět, došoural se zpět do svého doupěte.

Na peróně zůstala stát osamocená postavička s velkým batohem. A to byl ten druhý důvod. Tak krásnou dívku totiž člověk moc často nespatří. Stála tam klidně, mírně se usmívala a dívala se přímo na mě. Na koho se taky měla dívat, když tam kromě nás nikdo nebyl. Za těch deset let se podstatně změnila. Nebyla příliš vysoká, snad sto padesát centimetrů. Volné dlouhé kalhoty tmavé barvy jí skrývaly nohy, ale šedá halenka s krátkými rukávy a vyšponovanou hrudí dávala tušit urostlou postavu. Blonďaté dlouhé vlasy měla sepnuté do ohonu a kávově hnědé oči měla doširoka rozevřené. Úžasná kombinace.

„Vítám tě, Viktorie.“ Řekl jsem, když jsem se konečně vzpamatoval.

„Danny...?“ řekla po chvilce váhání. A pak se usmála. Docela jsem zapomněl na to, že jsem chtěl psát, že jsem chtěl mít svůj klid, že jsem nechtěl být o dovolené rušen, že... Prostě všechno ovládla žhavá přítomnost. Jednou rukou jsem zvedl její batoh a druhou jí nabídl jako rámě, do kterého se hned bezprostředně zavěsila. Ještě při cestě k autu jsem jí vysvětlil situaci, ve které se nacházíme. Zpráva o tetině nemoci ji zaskočila, ale když jsem ji ujistil, že teta bude v pořádku, jen bohužel musí zůstat dlouho v nemocnici, tak se uklidnila. Potěšilo mě, že informaci o tom, že léto strávíme v domě sami dva, přijala s naprostou samozřejmostí.

Při cestě autem jsme si povídali a Viktorie slibovala, že se vynasnaží mi ve všem pomáhat. Prostě idyla!

 

Když jsme přijeli, zavezl jsem auto do garáže, zatímco Viktorie se šla ubytovat. Za chvíli sešla dolů do haly, oblečena do bílého přiléhavého trička a červené minisukénky, která ukazovala její nádherné nohy. Pleť měla jen velmi lehce opálenou, ale hebkou a hladkou. Společně jsme vařili oběd a dost jsme se přitom nasmáli. Po obědě rozhodla, že uklidí a umyje nádobí sama a já že mám jít nahoru psát, abych se kvůli ní nezdržoval. Chvíli jsem odporoval, ale když nedala jinak, nakonec jsem opravdu odešel nahoru. Netrvalo dlouho a zabral jsem se do práce tak, že jsem zapomněl na ubíhající čas.

Najednou jsem si uvědomil, že za oknem už není tolik světla, jako předtím a teprve teď jsem zjistil, že se blíží šestá hodina. Ukončil jsem psaní a vydal se dolů do ztichlého domu.

„Viktorie!“ zavolal jsem v hale, ale nic se neozvalo. Nahlédl jsem do kuchyně. Tam bylo vše uklizeno, ale nikde nikdo. Až v salonu jsem ji našel. Seděla v křesle, schoulená do klubíčka, v loktech svírala svá kolena a otočila ke mně uslzený obličej.

„Co se stalo?!“ vyrazil jsem ze sebe. Neodpověděla, jen rukou ukázala před okno. Otočil jsem hlavu a můj pohled dopadl na stolek s bílým ubrusem. Něco bylo jinak. Najednou mě zamrazilo na zádech. Váza! Na tom stolku přece vždycky stojí tetina čínská váza!

„Kde je váza?!!“ vykřikl jsem zoufale. Nic. Ticho. Jen oči plavou v dalším návalu slz.

„Co jsi s ní udělala?!“

„Ona spadla... rozbila se... já nechtěla...“ trhaně ze sebe vyrážela Viktorie mezi vzlyky.

Chvilku jsem jen stál a nemohl jsem vůbec nic říct. Teta má ve svém domě spousty drahocenných věcí, ale pokud vím, tak tahle váza patří mezi ty nejdražší. Jednou teta říkala, že by za ni bylo několik luxusních aut.

„Víš vůbec, co jsi provedla?!“ obořil jsem se na plačící dívku.

„Tohle teta nepřežije! Hned zítra ráno tě odvezu na nádraží a pošlu zpět do internátu.“

„Ne! Prosím! Jen to ne!“ vyskočila jako uštknutá hadem, vrhla se na kolena, objala oběma rukama moje nohy a uslzený obličej zabořila do mých nohavic.

„Prosím! Potrestej mě, jak chceš! Udělám všechno! Jen mě neposílej zpátky! Prosím!!!“

Naléhavost těch proseb mě zarazila a hlavou mi prolétlo, že v tom internátu musí být otřesné podmínky, když se tak brání. Kupodivu mě to trochu uklidnilo. Co mám ale udělat?

„Prosím, Danny, neposílej mě pryč!“ klečela u mých nohou a zdvihla ke mně mokrý obličej.

„Co s tebou mám udělat? Víš jakou ta váza měla cenu?“

„Vím.“ pípla tiše.

„Potrestej mě. Dělej se mnou co chceš, jen mě prosím neposílej zpátky!“ žadonila úpěnlivě.

„A jak si to představuješ?“ ptal jsem se a pořád se nemohl rozhodnout, co mám udělat.

„Nařež mi! Vím, že si to zasloužím. Já udělám všechno, všechno vydržím. Jen mě prosím neposílej zpátky!“

To mě přimělo k zamyšlení. Najednou se mi otevřela cesta, o které jsem předtím neměl ani tušení. Potrestání potřebuje, to je jasné. Navíc s ním sama předem souhlasí. A když si představím její tělo, myslím, že to pro mě rozhodně nebude nic nepříjemného.

Rozhodl jsem se.

„Dobře.“ řekl jsem tvrdě.

„Sama souhlasíš s tím, že musíš být potrestána. Když nechceš, abych tě poslal zpátky do internátu, nepošlu tě tam. Ale trest musíš dostat pořádný. A nebudeš si vybírat.“

„Ano. Děkuji Danny. Udělám všechno, co nařídíš.“ Zůstala klečet na zemi u mých nohou, ale uklidnila se a hleděla na mne teď s oddaností a důvěrou.

„Vstaň!“ nařídil jsem jí. Ihned poslechla, napřímila se přede mnou do pozoru a upřela na mne své velké hnědé oči, ještě vlhké od slz.

„Běž do prádelny!“ řekl jsem. Hned se otočila a vykročila ze salonu. Prošli jsme chodbou, po schodech jsme sestoupili do suterénu a vstoupili do velké prádelny, která měla podlahu tři metry pod úrovní terénu. Jen tři malá, podlouhlá okna těsně u stropu směřovala do svahu za domem. Ve světle čtyř žárovek se objevila po levé straně velká pračka, ždímačka a velká kamenná nádrž na vodu. Po pravé straně místnosti stály za sebou tři stoly.

„Sundej si šaty!“ řekl jsem. Nezaváhala ani na chvilku. V mžiku si svlékla tričko, sukénku i spodní prádlo a hrstičku látky odložila na krajní stůl. Pak se postavila do pozoru a nesnažila se cokoliv zakrývat.

Její prsy nebyly příliš velké. Ještě taky měla dost času, ale vzhledem k jejímu věku se už nádherně vyvinuly. Byly pevné, vztyčené, s tmavými bradavkami a malými dvorci. Opticky jejich velikost zvětšovala i dívčina malá výška a také skutečnost, že měla urostlou postavu s úzkým pasem a širokými rameny, takže pěkně vyklenutý hrudník se nahoru rozšiřoval i při pohledu zepředu. Na buclatém podbřišku se lesklo něco málo drobných, světlých chloupků. Štíhlé boky s malým, pevným zadkem přecházely v tuhá stehna, na kterých se jemně rýsovaly svaly. Pod oblými koleny byla pěkně vykrojená lýtka s drobnými kotníky a krásné, rovné nohy byly dole zakončeny malými chodidly, které by nedělaly hanbu ani Popelce. Její hebká pleť byla jen mírně, ale zato stejnoměrně opálená. To mne potěšilo, protože se mi sice líbí, když má dívka tělo opálené, ale velmi rušivým dojmem na mne působí světlá, bílá místa.

Dlouho jsme tam tak stáli mlčky. Já se nemohl vynadívat a Viktorie v pozoru, s vypjatým tělem a pohledem upřeným před sebe, někam na protější stěnu.

„Pomoz mi s tím stolem.“ řekl jsem po chvíli a ukázal jí na jeden roh prostředního stolu. Hned poslechla a společnými silami jsme stůl vytáhli z řady doprostřed prádelny. Stůl byl starý, ale velmi bytelně udělaný. Pevná dubová deska stála na čtyřech silných čtyřhranných nohách, spojených mezi sebou horizontálními hranoly těsně pod deskou a ještě dalšími hranoly ve výšce asi deset centimetrů nad podlahou.

„Polož se břichem na stůl.“ nařídil jsem dále a přistrčil ji za paži k delší straně stolu. Nahá dívka hned můj příkaz vyplnila. Předklonila se nad stolem, nalehla hrudí na desku a oběma rukama se pevně chytila okrajů.

„Roztáhni nohy!“ pobídl jsem ji a otočil se ke skříni vedle dveří. Nemýlil jsem se, byly zde tři prádelní šňůry. Vytáhl jsem je, ale vtom jsem si všiml, že dole, na dně skříně se povaluje několik různě dlouhých provazů a kožených řemenů a řemínků. To bylo pro mou potřebu ještě lepší a tak jsem prádelní šňůry zase vrátil na místo. Vzal jsem do náruče tu hromadu řemenů a hodil je na třetí ze stolů, který byl doposud prázdný. Vybral jsem z hromádky několik kratších řemínků a přistoupil jsem zezadu k Viktorii. Stála nakloněná nad stolem, nohy mírně roztažené tak, že zadek měla pěkně vystrčený do výše. Prsa měla na desce, dlaněmi svírala její vzdálenější rohy a hlava jí přečnívala přes stůl.

„Víc se rozkroč!“ nařídil jsem a skrčil se na bobek. Jedním řemenem jsem pevně připoutal její pravý kotník k noze stolu, pak jsem přešel na druhou stranu a dalším řemenem jsem přitáhl její levý kotník k levé noze stolu. Protože byla Viktorie přehnutá přes stůl na jeho delší straně, byla vzdálenost nohou dosti značná a musel jsem velkou silou zatáhnout za dívčinu levou nohu, než se mi podařilo připoutat její levý kotník k noze stolu.

Krátký a široký řemen jsem pak Viktorii upevnil na levé zápěstí a k řemenu přivázal asi metrový provaz. Ten jsem pak důkladně obtočil kolem třetí nohy stolu. Totéž jsem pak udělal s dívčinou pravou rukou v posledním rohu stolu. Nyní byla Viktorie pevně připoutána ke stolu. Hlava s hřívou světlých vlasů, která jí přepadávala přes okraj stolu, byla jedinou částí jejího těla, kterou mohla volně pohybovat. Nijak toho však nevyužívala. Ležela naprosto v klidu a očekávala svůj trest. Příprava byla dokončena a exekuce mohla začít.

 

Mezi řemeny na stole jsem vybral ten největší, přes metr dlouhý, s velkou kovovou přezkou na jednom konci. Přezku jsem milosrdně schoval do dlaně a postavil jsem se zleva za Viktorii. Pořádně jsem se rozpřáhnul, řemen zasvištěl vzduchem a s hlasitým prásknutím dopadl napříč přes obě napjaté půlky dívčina pevného zadku.

„Ááááááááááááááá!“ zaječela Viktorie hroznou bolestí a její nahé tělo se vzepjalo v poutech. Řemeny však držely a nedávaly tak dívce žádnou možnost uhýbat.

„Svííííííííst.“

„Ááááááááááááááá!“

„Svííííííííst.“

„Ááááááááááááááááááááá!“ Rána za ranou dopadala na dívčí zadek, jehož světlá barva se měnila nejprve na růžovou a později na sytě červenou.

„Svííííííííst.“

„Ááááááááááááááááá!“

„Svííííííííst.“

„Ááááááááááááááááááá!“ Jednotlivé pruhy po řemenu se křížily a slévaly. Blonďatá hlava sebou škubala a dlouhé vlasy poletovaly ze strany na stranu. Nahé tělo se vzpínalo v křečích a na hebké kůži vyrazily drobné kapičky potu.

„Svííííííííst.“

„Áááááááááááááááááá!“

„Svííííííííst.“

„Ááááááááááááááá!“ Nepočítal jsem rány. Soustředil jsem se jenom na to, abych zasahoval rovnoměrně celou plochu vystrčeného zadku a zadní části pevných stehen.

„Svííííííííst.“

„Áááááááááááááááááááá!“

„Svííííííííst.“

„Ááááááááááááááááááááááách!“ Nahé tělo mi bylo vydáno zcela napospas. Pot, který smáčel kůži, způsoboval, že rány byly ještě účinnější a hlavně bolestivější.

„Svííííííííst.“

„Áááááááááááááááááááááááááááááááúúú!“

„Svííííííííst.“

„Ááááááááááááááááááááááááááááúúúúúúúúúúúíííííííííííííííííí!“ Zoufalý křik se stále stupňoval a začínaly do něj stále více zaznívat plačtivé vzlyky. Uvědomil jsem si, že je Viktorie zřejmě u konce svých sil a přestal jsem ji bít, ikdyž mě to stálo dost přemáhání. Ruka mě sice bolela, ale nemohl jsem se trestu nabažit. Když chvíli nepřicházela další rána, přestala dívka křičet a propukla v zoufalý, neutišitelný pláč.

Sebral jsem se stolu její bílé tričko, přistoupil k ní zepředu a levou rukou jsem ji pevně uchopil za vlasy. Rázně jsem jí zvedl hlavu do výšky a tričkem jsem jí důkladně otřel mokrý obličejík. Trochu jsem ji tak dal do pořádku, aby mohla normálně dýchat, ikdyž proudy slz se jí z hnědých očí valily pořád. Vzal jsem ji za bradu a zblízka se díval do její vyčerpané tváře.

„Nemysli si, že jsme skončili.“ oznámil jsem jí přísným hlasem.

„Dám ti teď jenom malou pauzu na oddech.“

„Ano, pane.“ pípla tiše mezi posledními vzlyky. A měl jsem prchavý dojem, že jsem zahlédl nepatrný náznak úsměvu.

Odepnul jsem nejprve řemeny, kterými měla připoutány nohy a potom jsem odvázal od stolu i provazy, které byly uchyceny v řemenech na jejích zápěstích. Sice ještě povzlykávala, prudčeji dýchala a trochu se chvěla, ale vypjala své nahé tělo do vzorného pozoru. S masivními koženými náramky a provazy, volně visícími od nich na zem jí to moc slušelo.

„Počkej tu na mě.“ nařídil jsem jí.

„Seženu si nějaké pomůcky a pak budeme pokračovat.“

„Ano, pane.“ odpověděla pokorně.

Otočil jsem se a vyšel z prádelny na chodbu. Matně jsem si vzpomínal, že v komoře za kuchyní jsem kdysi viděl něco, co by se mi teď mohlo hodit. Opravdu jsem tam po malé chvilce hledání našel pěkné kožené důtky. Ještě by to ovšem chtělo něco. Kde jenom může být ten bičík...

Náhle jsem zůstal ohromeně stát, jako kdyby vedle mě uhodil blesk. Chvíli jsem jen vyjeveně zíral před sebe do skříně a pak jsem si nevěřícně musel opatrně sáhnout. Ne, nemýlím se. Přímo přede mnou stála na polici tetina čínská váza! Ta příšerně vzácná a drahá váza, za kterou by bylo několik luxusních aut. TA VÁZA! Nebylo pochyb. Znal jsem ji dobře a pokud někde na světě existuje druhá taková váza, tak to rozhodně nemůže být tady! Velice opatrně jsem ji potěžkal v rukou a pak položil zpět. Byla ti určitě tetina váza, kterou Viktorie rozbila a kvůli které jsem jí právě dal pořádný výprask!

Velmi pomalu mi to celé začalo docházet. Všechno to připouští jen jedno jediné vysvětlení. Jedině sama Viktorie musela vázu záměrně schovat. Kdepak, poměry v internátu nejsou tak strašlivé, že by se tam bála vrátit. Ona prostě c h t ě l a být potrestána!

 

Pomalu jsem sestoupil zpět do suterénu. Otevřel jsem dveře a Viktorie stála tak, jak jsem ji tam před chvílí zanechal. Hlavu vzpřímenou a nahé tělo vypjaté v pozoru.

„Tys mě oklamala.“ řekl jsem tiše. Lehce pohnula hlavou a naše pohledy se setkaly.

„Našel jsem vázu.“ pokračoval jsem.

„Myslím, že tvoje provinění zasluhuje ještě mnohem přísnější trest.“

„Ano, pane.“ vydechla.

„Moje provinění zasluhuje ty nejpřísnější tresty.“ přisvědčila vážně a hnědé oči jí zářily.

 

Takže teď asi dlouho nic nenapíšu.

Návrat do seznamu povídek