Velikonoce v Jihlavě

Vlastně mi to začalo docházet už v neděli, když jsi přišla, a se zvídavým zájmem sledovala mé pletení pomlázky. Otázky, které jsi mi kladla, byly jasným signálem. Probíhaly mi hlavou minulé roky, kdy jsi přijímala velikonoční koledníky a rozchechtaně špulila zadek na jejich pomlázky. Někdy mi tě bylo až trochu líto, že tě tak řežou. Pomáhala jsi mi splést pomlázku a pak jsi mě pozvala. Tvá slova si pamatuju do teď: "Přijď, jsem doma sama, naši jedou na chatu a já se musím učit. Kluků stejně moc nepřijde, jsou puberťáci, ty se stydí koledovat! Kdybys nepřišel, ani by mě třeba možná nikdo kloudně nevyšlehal!" Začal jsem se těšit, víc než kdy jindy. A aby toho nebylo dost, pozvala jsi mě i na oběd: "A můžeš zůstat i na oběd, mám řízky a salát, mamka mě zásobila jako kdyby měli být pryč měsíc!" Skoro jsem nemohl usnout, celý den sám s tebou, to bylo pozvání, které se neodmítá. "To tě teda budu muset vyšlehat za všechny tvé kamarády!" škádlil jsem tě. "Tak jo, jestli to vydržím, parta jede taky pryč, holky si to užijou v Beskydech. Tam se koleduje pořádně! Vloni mi stáhli i kalhoty, zadek jsem měla do modra!" "No, přes rifle léčivá síla proutků nepůsobí," testoval jsem tě dál. Nechala jsi to bez komentáře, i mlčení je souhlas. Vyběhla jsi skoro bez pozdravu, pusu od ucha k uchu. Tak to jsem nečekal! Dopletl jsem pomlázku a stvořil pro jistotu ještě jednu, spletenou jen napůl. Co kdyby se hodila.Ráno jsem si přivstal, chtěl jsem tě nachytat ještě rozehřátou z pelíšku. Když jsi mi přišla otevřít, bylas ještě v pyžamu, ale už hezky umytá a učesaná. Spustil jsem koledu a začal jsem tě šlehat. Nejdřív mírně, s citem, ale postupně jsem přidával. Vrtěla ses a kroutila, ale smála ses při tom a špulila zadničku dost vyzývavě. Tak jo, asi je to tak, pomyslel jsem si, a popadl jsem tě kolem boků. "Říkal jsem ti, že jarní proutky nejlíp působí na nahém těle!" Bez okolků jsem ti stáhnul kalhoty pod zadek. Jak jsem mohl předpokládat, pod pyžamem se kalhotky nenosí. Bránila ses jen aby se neřeklo: "Nesvlíkej mě, já nechci, na holou ne!" Ohnul jsem si tě v kuchyni přes stůl a letmo prohlédl těch několik málo šlehnutí. A pro druhou sérii jsem vytáhl svou druhou pomlázku. I tou jsem tě začal vyplácet opatrně. Volné konce proutků se rozebíhaly do vějíře a bílá kůže začínala červenat. Přitlačil jsem a ty ses zase začala vrtět a kroutit. Držel jsem si tě volnou rukou a nepřestával tě šlehat. Kalhoty ti při tom spadly k zemi a pyžamový kabátek se vyhrnoval. Výskala jsi, ale spíš se smíchem. "Na holou né, nech mě, au, au, už mám dost, přestaň už!" škemrala jsi, ale já věděl, že to není doopravdy. Skoro ses nebránila, napadlo mě, že kdybych tě pustil, zůstala bys přehnutá přes stůl a ani by sis toho nevšimla. Pomlázka jen svištěla.Vymrskal jsem ti vyšpulené půlky pěkně do ruda a pak jsem tě pustil. Teď jsem byl rozhodnut tě vyšlehat za chvíli znova. Narovnala ses a se spuštěnýma kalhotama sis třela zadek rukama. "Jau, takhle mě zmrskat, to bolelo,teď budu mít jelita, nesednu si aspoň tejden!" lamentovala jsi a konečně ti došlo, že jsi přede mnou skoro nahá. Na oko našpuleně, ale stále s úsměvem sis vytáhla kalhoty. "No, snad to nebylo tak hrozný, jednou za rok se to snese, ne?" usmíval jsem se na tebe. Raději jsi šla pro chlebíčky a vařit kávu. Nabídnutou slivovičku jsem pro tuto chvíli odmítnul. "Až později, co kdyby přišli koledníci, abys měla dost!" vymluvil jsem se. "Táta mě vybavil dobře, neboj!" Sedli jsme si ke stolu a mě padly oči na několik prutů postavených v koutě ve džbánku. "Velikonoční výzdoba?" zeptal jsem se s úsměvem. "Zkoušela jsem taky plést pomlázku, tyhle se nehodily, ještě jsem je nestihla vyhodit." Vysypala jsi to ze sebe příliš rychle, tuhle odpověď jsi měla připravenou. "Tak ukaž pomlázku, pochlub se!" provokoval jsem. Začínal jsem tušit, že žádná není. "Už je v popelnici, neumím to ještě!" Lhala jsi mi, v popelnici nic nebylo, házel jsem tam krabičku od cigaret. "Tak v popelnici, říkáš, to se dojdu podívat!" Vstal jsem a vytáhl ze džbánku jeden proutek. Vyzkoušel jsem ho v dlani, byl pečlivě ohlazený. "A jestli mi lžeš, tak ti nasekám! Každým tímhle proutkem pětadvacet! A na holou!" Čertila ses skoro vážně: "To určitě, nechám se od tebe řezat prutem jak malá, ne? Ještě bych se měla sama svlíknout, viď?" "To není špatný nápad!" uchopil jsem tvá slova za opačný konec. "A stovku prutama, to bych nevydržela, ani přes kalhoty. Ještě mám zadek v jednom plameni! Seřezal jsi mě snad málo?" ubíráš hrot svému předchozímu výstupu, připadá mi, jako bys dostala strach, že mě od další pomlázky odradíš. "No, já myslím, že kámošky na chalupě mají za sebou tohle dobou už víc. A až se vrátí, bude předváděčka, co jim ukážeš ty? Do zítřka nebudeš mít nic znát. Holky se ti vyšklebí! Tak pojď a nedělej divadýlko!" Jenže divadýlko k pomlázce patří. "To bys mě musel donutit!" chechtáš se zase a utíkáš do svého pokojíku. "Počkej, no ty si to schytáš, jestli tě budu muset donutit! To se těš!" Letím za tebou a v chvatu beru s sebou všechny pruty. Chtěla ses přikrýt dekou, ale byl jsem rychlejší. Než ses stačila vzpamatovat, ležela jsi na posteli, pěkně na břiše. Volná guma v kalhotech mi ulehčila práci. "Nechtěla jsi stovku, dostaneš dvě! Nebo tři, jestli se budeš vzpouzet!" Začínám tě švihat, sotva jsou kalhoty stažené pod zadek. "Na, na, na, na, ať máš proč ječet! A taky za tatínka, na, ještě, na, na! Pořádně tě vyšlehám, ať máš tu prdelku pruhovanou do modra a do fialova! Nekruť se, ať tě nešlehnu jinam, drž!" Už tě řežu docela silně, baví mě tvoje výskání a rudnoucí půlky. "Néééé, už né, dost, prosím! Tak jo, tak já se nechám vymrskat dobrovolně, prosím, slibuju!" A už je to venku! Tak se ukaž, panenko, uvidíme, co se do tebe vejde. Pouštím tě a čekám, jestli se nebudeš zase vzpouzet. Teď se nesměješ, ale ani nepláčeš, jen se trochu stydíš. "Tohle ale nebudeš nikomu povídat, viď? Slib mi to, ani klukům, ani tátovi nic neřekneš? Jestli se mám před tebou svlíknout do naha, tak to nikdo vědět nemusí!" No ještě abych někomu něco povídal! "Jasně Moni, co tě napadá, že bych to někomu vyprávěl! (tenhle slib teď porušuji po vzájemné dohodě s Moni) Řekneš, že jsem ti stáhnul kalhoty, jestli teda budeš někomu něco říkat! A když se nebudeš moc vzpouzet, budeš mít nejlíp vybarvené šlehance ze všech holek! Dám si na tobě záležet, aby tě to moc nebolelo, začnu od menších!" Sundaváš kalhoty, trochu nejistě, ale odhodlaně. Cudně se otáčíš zády, když je svlékáš z nohou. Ohýbáš se sama přes postel, nastavuješ zadek tentokrát dobrovolně. "Ale málo, to moc bolí, prutem!" Však já už si s tebou nějak poradím. Beru do ruky proutek, je z vrby, pěkně ohebný. Ještě přejíždím tvé vyšpulené pozadí, už pěkně hřeje. Zvedám ruku ne moc vysoko a švihám tě, spíš míň, zvykej si! Držíš se odhodlaně a já tě zatím spíš zkouším, na co se cítíš. Přidávám na síle šlehanců opatrně, teď mám největší obavu, abych tě neodradil. Sázím ti je pěkně vedle sebe, proutek hvízdá a mlaská o tvou nahou kůži. Krčíš nohy, tím líp je tvá prdelka vyšpulená. Tomuhle se nedá odolat! Každé švihnutí prutu doprovázíš zasyknutím, neříkáš nic. Jen z tvých bezděčných pohybů odhaduju, jak moc tě mám mrskat. Pětadvacet je už dávno pryč, ale nic nenamítáš. Popichuju tě: "Tak, na holou a pořádně, ať jsi připravená, až někdo přijde na koledu, kluci se s tebou párat nebudou, tak já taky přitlačím! Takhle! Tak! Na!" Teď už proutek dopadá citelně, kroutíš se dost opravdově. "Přestaň, prosím, aspoň chvíli!" prosíš kňouravě. Ještě dvě, tři menší, až skoro na stehna a přestávám. Vstáváš a zlehka ohmatáváš zadek. "Říkal jsi, každým prutem pětadvacet a už teď jich bylo šedesát, to dostanu ještě třikrát tolik?" zlobíš se abych si nemyslel, žes zapomněla. Ale usmíváš se už zase, tím tvým šibalským výrazem. "Nejmíň, jsou velikonoce, ne? A co jestli nikdo nepřijde, už je devět pryč! To budu muset zastoupit všechny koledníky sám! Ukaž, hřeje?" Zkouším rukou tvé rozpálené půlky. Pleskáš mě nazlobeně přes ruku: "Aby ne, koledovat prutem! Docela by mi to stačilo tou tvojí pomlázkou!" Hladím tě po vlasech: "No, tak, nefňukej, měla sis je uklidit, ne si je ještě vystavit!" Ale to už je zvenku slyšet dupot a jásot koledníků. Rychle oblékáš pyžamové kalhoty, aby tě nezastihli polonahou. Skoro mě to mrzí, ale docela se těším, jak kluky uvítáš, teda spíš jak oni uvítají tebe. Hrnou se dovnitř, a už pomlázky hvízdají. Ve tvém jekotu zaniká i jejich koleda. Ale směješ se, i když tě mrskají až běda. Musí to hrozně bolet, švihnou tě občas i přes nohy. Uhýbáš na jednu stranu, ale tím se dostáváš do rány dalším. Měl jsem co dělat sám se sebou. Ležela přede mnou, tričko vyhrnuté do půli zad. Dráždivě vyšpulená prdýlka, vybarvená po předchozích koledách se k výprasku přímo nabízela. Už jsem si byl téměř jist, že se jí to líbí. Jen jsem nevěděl, kolik snese. Počal jsem ji švihat důrazněji. Prut zanechával na nahých půlkách jasné stopy. Vzdychala a vzpínala se po každém šlehnutí. Prut už pěkně svištěl a jeho dopad byl doprovázen hlasitým mlasknutím. Obdivoval jsem Moni, že to vydrží. Zatínala ruce do polštáře a pokaždé tlumeně zasykla. Soustředil jsem se, abych zasahoval míň vybarvená místa. Mrskal jsem ji pomalu, nechával jsem každý švihanec odeznít. Takhle se mi to líbilo, dopřával jsem si pohled na její zachvívající se půlky. Zvyšoval jsem intenzitu švihanců pomalu. Věděl jsem, že si pomalu zvyká a menší šlehnutí již nepřinášejí žádoucí odezvu. "Takhle tě vymrskám, Monísko, na holou, když sis nachystala takové pěkné proutky, počkej, budeš mít jelítka! To se ti bude sedět! A drž, nevrť se a nestrkej tam ruce! Drž, slyšíš?" Zdálo se mi, že má pravou stranu už sešvihanou dost. Moni to asi taky tak připadalo. "Přestaň chvíli, prosím!" požádala třesoucím se hlasem. Maličká moje, neřekla dost! Nejraději bych ji zlíbal! Ležela na posteli a konečky prstů ohledávala modrající proužky. Neodolal jsem a pohladil ji, dotýkal jsem se rozpálené kůže tak, jak nejjemněji jsem dovedl. Nevzpouzela se, ani mě nepleskla přes ruce. "Už ti to stačí? Tak vstávej!" Zkoušel jsem ji, zda chce skončit. Vstala a cudně si stahovala dolů alespoň tričko. Nejraději bych jí ho svlíknul taky. Upravovala si spadlé ramínko, najednou jí chyběly ruce. Přidal jsem své, uchopil jsem spodní okraj trička a začal jí ho svlékat. Odstrčila mi ruce, dost razantně na to, abych toho nechal. "Ne!" řekla krátce a pevně. Pohlédla mi do očí, v jejích se leskla slzička. "Už ti to stačí, budeš mít jelita na týden! Ustroj se!" Zamáčkla slzičku a usmála se, už zase šibalsky: "Ještě je tam jeden proutek - jsou Velikonoce!" "Tak ty ještě nemáš dost?" pomyslel jsem si. Nezdráhal jsem se. Vzal jsem poslední prut, byl dlouhý a silný. "Tak jo, když si koleduješ. Ale budeš ječet! Počkej!" Pohodila hlavou "Pch, takovejch snesu!" Skulil jsem ji na postel, tentokrát obráceně, tak, aby šlehance dopadaly na druhou půlku. Už jsem ji nešetřil. Rozmachoval jsem se zvysoka a hvízdající prut zaplňoval poslední místečka Moniny prdelky modrajícími pruhy. Asi nečekala, že se tak rozjedu, po několika švihancích začala výskat docela prosebně: "Né, to je moc, to bolí! Nech mě, au!" Jen jsem se smál. "Takovejch sneseš!" přidržel jsem si ji, aby se nemohla bránit a mrskal dál. Neubral jsem, spíš jsem ještě přidával. Teď už se kroutila, že jsem ji sotva udržel. Její hlas začínal znít plačtivě: "To je moc, né, já už nechci, dost!!!" Vyškubla se mi a stočila se do klubíčka. "Jau, jau, jau, tys mě dal, takhle jsem teda ještě nedostala! Auvajs, to budou jelita, takovej vejprask! Zadek se mi nevejde do kalhot! Prdelko moje, takhle jsi byla bita!" Bědovala a hladila si sešvihané pozadí. "No, tak už nebul, aspoň ti holky budou závidět, určitě budeš mít nejlepší jelita ze všech!" uklidňoval jsem ji a stíral slzičky. "Jo, a spát budu na břiše, viď, ty surovče! Takhle mě zmrskat!" pofňukávala ještě, když se zvedala z postele. "Můžeš si za to sama, nemáš provokovat. Už jsem tě chtěl nechat, vzpomeň si! Pojď, pofoukám ti bebíčko!" nabízel jsem se. "Aby tě ještě něco napadlo, to tak!" Odstrčila mi ruce, když jsem ji chtěl pohladit. Sbírala pohozené kalhoty a strojila se překotně. "Pojď, naleju ti, jsi dobrej koledník! Ty rád vyplácíš holky, viď?" ptala se; usmívala se už zase vesele. "Když si o to koledujou a zapomínaj uklidit pruty!" nechal jsem otázku otevřenou. Teď jsem litoval, že Velikonoce budou až za rok. To jsem ještě netušil, že pro nás budou taky v listopadu a …

Návrat do seznamu povídek