Velikonoce 2005 - Lucka

Dopoledne:

Rok se s rokem sešel a opět tu byly Velikonoce…

V pátek jsem sice ještě měla hlavu plnou pracovních problémů, ale jak se blížilo pondělní ráno, pracovní starosti ustupovaly a začínaly probleskávat starosti poněkud „šimravější“ a „štiplavější“…

Tradiční problém „co na sebe“, řeší ženy a dívky každodenně, ale na Velikonoční pondělí to dá zabrat přeci jen trošku víc…

Nakonec to po ránu vyhrála bílá halenka, černá přiléhavá látková sukně ke kolenům a černá krajková tanga.

Takto ustrojená jsem přijímala dopolední návštěvy, výprasky to byly celkem slušné, přes tenkou látku sukně to bylo jak přes bavlněné kalhotky, ale sukni mi, dle předpokladů, nikdo nevyhrnul. Nějaké ty proužky se objevily i na holých lýtkách, zejména sousedův jalovec je každoročně přitahuje, jak býka červená barva…

Kolem oběda jsem usoudila, že je čas na změnu! Tou dobou mne totiž navštěvují bývalí spolužáci ze střední a s těmi nabývá velikonoční rituál „důvěrnějších“ rozměrů… Ti už ze sukní strach překonali a nečiní jim nejmenších problémů ji vykasat, popřípadě stáhnout úplně… A navíc si ještě vymyslí tisíce důvodů, lékařských doporučení, staletími prověřené praktiky a já nevím, co ještě, proč je potřeba mladé slečně „osvobodit“ zadeček ze „zajetí“ kalhotek a „aplikovat“ velikonoční výprask vrbovými proutky na holou! No a přiznejme si, osvobozovat zadeček z nic nezakrývajících tang…

Opět tedy „co na sebe“! Vyhrává volná kostkovaná černo-šedo-bílá skládaná minisukně do půli stehen, přiléhavý bílý top s tenkými ramínky, který jen těsně překrýval pas sukně, kousek pod pupíkem, bílé bavlněné kalhotky zdobené kraječkou, vepředu průhledný krajkový trojúhelník a pro zpestření i samodržící punčochy tělové barvy.

Páni doktoři:

Před očekávaným příchodem spolužáků se zastavil ještě jeden bývalý kolega z práce a ten mi i vyhrnul sukni, takže jsem absolvovala slušný výprask přes zadeček skrytý jen kalhotkami.

Poté už se dostavili „hlavní“ koledníci. Srdečně mne zdravili, přeptali se na zdravíčko a podobně a jen tak mimochodem, aby nezapomněli, proč vlastně přišli, mi ještě před usednutím vyhrnuli sukénku a vymrskali zadeček přes kalhotky. To mi bylo celkem podivné, protože se mne zpravidla snaží vyplatit na holou, prý že tak je účinek vrbových proutků lepší a pro krásu že se musí trpět atd. No nic, uvidíme, co si na mne vymysleli tentokrát!

Následovalo pohoštění, panáček…

Ve vzduchu stále poletovala nevyřčená věta „Co bude následovat?“

A ti prevíti stále nic, vykládali jak to jde v práci, v životě… Jen se uculovali, když jsem občas pohlédla na prozatím odložené tatary. A že se ještě dostanou ke slovu, tedy přesněji, že mi vybarví na zadečku a nohách nějakou tu proužkatou malůvku, bylo jasné všem!

Když jsme dopíjeli kafíčko, už jsem to napětí nemohla vydržet a začala je trošku popichovat k tomu, co bylo stejně nevyhnutelné, totiž, že mi budou chtít před odchodem ještě jednou vymrskat zadeček!!!

Tak jsem si postěžovala, že ty letošní Velikonoce nic moc, dokonce už ani oni nedbají řádně o mé zdraví...

„Ale Lucinko, jen se neboj, však mi ještě neodcházíme a pro tvoji krásu a zdraví máme připravenou případnou léčbu! To by jsme si neodpustili, kdyby jsi nám měla po celý rok stonat!“

„Ale já se těším docela dobrému zdraví!“, odpovídám jim se šibalským úsměvem.

Nato se jeden spolužák zvedá, přichází ke mně, jemně mi nadzvedává nožku a přejíždí rukou zespodu přes lýtko.

„Ajajaj, už to začíná!“

„A co začíná?“, upřímně se divím.

„No jo, už je to tady. Celou zimu nožičky upnuté v punčocháčích, celé dny vysedávání v práci u počítače a už je to tady! To se mi nelíbí, kolego, pojď se na to podívat“, vyzývá druhého koledníka, který se jde raději podívat zblízka, čímže to trpím.

„Také z toho nemám dobrý pocit“, povídá druhý koledník „Budeme se muset poradit, co s tím!“

Oba se tváří hodně zamyšleně, až mám co dělat, abych nevyprskla smíchy!

„Copak jste zjistili, páni doktoři!“, vyzvídám, když už mi pustili nožku.

„Co ty na to kolego?“

„Je to jasné, zpomalený krevní oběh, začínající křečové žíly, to by taky bez léčení mohlo dopadnout špatně!“

„Ale existuje určitě nějaká léčba, třeba prášky…“, tvářím se vystrašeně.

„Nelíbí se mi to, nelíbí... Tady prášky nepomůžou… Snad jedině... Ale to si netroufnu rozhodnout sám!“

„Tak co mi může pomoci?!?“

„Tady s kolegou jsme ve starých kronikách vyčetli, jak s podobnou nemocí účinně bojovali naši předkové. Zprvu jsme tomu nechtěli věřit, ale za několik posledních let se nám ta léčba slečen trpících podobně jako Ty náramně osvědčila!“

„A co to je za léčbu?“, ptám se naivně, jako bych nevěděla, co bude následovat!!!

„Je to přírodní masáž, kdy se znovuobnoví krevní oběh a po několika dnech odezní i možné vedlejší účinky.“

„Vedlejší účinky? Jaké? Není to nebezpečné?“

„No když krev začne znovu proudit tam, kam má, zákonitě dojde ke zrudnutí kůže a někoho to i vystraší! Ale je to v podstatě jen projev uzdravení a po čase odezní… Jen je potřeba spolupráce pacientky a plná důvěra v účinnost léčby! Tak co Luci, zkusíme to vyléčit?“

„No, když říkáte, jak je to vážné a že víte jak to léčit, asi vám budu muset věřit!“, přistupuji na jejich hru.

„Dobrá, tak jdeme na to!“

Léčebná kůra:

Posunuli stolek, aby nepřekážel a postavili mne čelem před sedačku.

„Ještě Ti musíme trošku upravit oblečení, aby při léčení nedošlo k újmě! Byla by škoda takové pěkné sukně a punčoch!“

„Opravdu to musí být?“

„Musí! Důvěřuj nám!“

Rozepli mi sukni a pomohli z ní vystoupit.

Poté se každý chytil jednoho lemu punčoch a i ty putovaly dolů a následně za sukní na sedačku.

„Tak tedy začneme s masáží! Kdybys cítila jemné mravenčení, znamená to, že už krev putuje, tam, kam má!“

Oba již vyzbrojeni tatary se postavili po stranách a začali s masáží! Nevím, za sebe jsem neviděla, ale spíš než masáž mi to připadalo jako mrskání tatarem!!!

Střídavě zleva a zprava mne šlehali od lýtek nahoru až pod zadeček! Tuto léčebnou kůru ještě dvakrát zopakovali! Každým kolem trošku přidávali na intenzitě a já měla co dělat, abych nezačala křičet!!!

„Tak co, Lucinko, cítíš mravenečky?“

„No, něco málo cítím (pálí to jako čert!!!), ale nevím, jestli je to ono? Myslíte, že už to bude v pořádku? Já jen aby se to proudění nezastavilo pod zadečkem?!?“

„Neboj se Lucinko, zadeček přijde na řadu za chviličku!“

„No ale jestli by to mělo být jen takové lechtání, jako před chviličkou, tak se s tím snad ani nemusíme zdržovat...“

„Zatím zdržuješ jenom ty, Lucinko! Až mi to připadá, že se snad bojíš!"

„A čeho bych se měla bát“, pokračuji v započaté hře, „takových polechtání vydržím stovky!“

„Aby ses nepřecenila, myslím, že nevydržíš tu stovku ani jednu!“

„Jojo, to vy zase jen slibujete, párkrát švihnete tatarem a hotovo! Přitom jste mi tvrdili, jak vážně jsem nemocná!“

„Však mi už Tě vyléčíme! Jen Ti musíme trošku upravit kalhotky!“

„Ale o těch jste předtím nic neříkali???“, hraji udivenou.

„Protože jsme je předtím neviděli! Těch by byla také škoda!“

„Ani nééé! Já jich mám spoustu!“, snažím se získat čas, i když víme, že je to zbytečné!

„To by jsme se rádi přesvědčili, ale teď musíme pokračovat! A nechceme Ti způsobovat škodu!“

A už mi jeden z „doktorů“ stahuje kalhotky až ke kotníkům a druhý jemně nadzvedává nožku po nožce, až mne ze zajetí kalhotek vyprošťují a odkládají je za sukní na sedačku!!!

Postavili mne asi deset centimetrů před sedačku a nastavili do ideální polohy, až byl zadeček pěkně vyšpulený, prý aby dobře viděli na práci!!! Ti jsou ale ukecaní!!! Na práci viděli dobře i před tím, spíše se mi chtěli kouknout někam úúúúúúúúplně jinam!!! Ale když už jsem přistoupila na jejich hru…

„Rukama se zapři o sedačku, pokrčit kolena, aby se dotýkala sedačky, lehce rozkročit (prý kvůli stabilitě, abych se nepřevážila), zaklonit hlavičku a prohnout v zádech!“

„Hmmm, to ještě není ono, ten zadeček musí výš!“, řekl jeden z „doktorů“ a zatlačil mi bederní část zad níže, čímž jsem se ještě více prohla, zadeček se vyšpulil do výšky a mezi půlkami vykouklo vyholené pohlaví!!!

Chviličku si mne takto prohlíželi, až se shodli, že je zadeček nachystaný na masáž. Postavili se opět každý z jedné strany a počali mne střídavě šlehat přes vyšpulený zadeček!

Nejdříve lehce a s asi pětivteřinovými pauzami, ale postupně přidávali na síle a také frekvence šlehů se zvyšovala!!!

Deset!!!
.
.
.
Tak takových šlehanců stovku vydržím!!!
.
.
.
Dvacet!!!
.
.
.
„Děláte to správně?“

Prásk! Prásk!

„Neboj Lucinko, důvěřuj nám!!!“
.
.
.
Třicet!!!
.
.
.
Jakoby omylem jim snad každá pátá rána trošku sklouzne a zasáhne kousek vyšpulené buchtičky!!!
.
.
.
Čtyřicet!!!
.
.
.
Už začínám sykat bolestí!
.
.
.
Padesát!!!
.
.
.
Oni mi snad opravdu vyplatí tu stovku!!!
.
.
.
Šedesát!!!
.
.
.
Kroutím zadkem jako když cupitá kačena!!!
.
.
.
Sedmdesát!!!
.
.
.
Začínám vzdychat a kňučet!!! Ani zatnutí zubů už nepomáhá!!!
.
.
.
Osmdesát!!!
.
.
.
Každý dobře vedený švih, končící na mé buchtičce, už vyvolává nehraný, silný vzdych… „Ááách!!! Ááách!!!
.
.
.
Devadesát!!!
.
.
.
Udržet předepsanou polohu už je skoro nemožné, ale já je nenechám vyhrát!!! A držím!!!
.
.
.
Stovka!!!

Konečně přestali!!! Že já kráva si vždycky zahrávám s ohněm!!! Ještě, že jsme dost daleko od záclon, mám pocit, že by od mého zadečku vzplály!!!

Pět vteřin na vydechnutí a zvedám se ze sedačky!

Finále:

„Ale Lucinko, my jsme ještě neskončili! Ostatně jsi tvrdila, že takových plácnutí vydržíš stovky!“

„Taky že jo!!!“, zase si neodpustím rýpnutí, i když vím, že by kluci už nepokračovali.

„Jen jsem se chtěla podívat, jestli už mi tam proudí krev, já skoro nic necítila!“, říkám a zároveň si hladím vyšlehanou prcinu.

Myšlenky létají hlavičkou, jak zběsilé!!! Ukončit to a poděkovat? Kluky znám, vědí, že jsem dostala celkem slušný výprask! Nebo … to dohrát do konce?!? Že já kráva…

„Tak já vám nevím, páni doktoři, ať nemáte ostudu ze špatného léčení!“

„To se neboj! My jsme si chtěli jen zkontrolovat, jestli už jsme alespoň v půlce! Ale to bys musela dát ty ruce pryč!“

Dávám si ruce před sebe a koketně na každého mírným prohnutím vyšpulím zadeček a nezapomenu přidat i úsměv!

„Tak jak doktoři, už jsme za půlkou?!?“

Vidím, že je hra také baví!

„No, ve dvou třetinách určitě!“, prokoukli mou hru, že by mohli ještě něco přidat, ale další stovku bych asi nevydržela!

„Ale nebudete mně zase jen lechtat, že? To by jsme tu byli do rána! Že bych si dala péct maso, to bude taky nějakou hodinku trvat!“

„Tak dobré masečko by jsme si dali, což o to, ale tolik času nemáme! Ostatně, závěr léčby je trošku intenzivnější, takže to bude v pořádku!“

„To taky doufám, ještě by vás sousedi pomluvili, že jste přišli jen na kafe, když od nás ještě neslyšeli žádné velikonoční zvuky!“

„Tak to hned napravíme!“ a pohledem naznačují, že mé místo je předkloněná před sedačkou.

Tentokrát už zaujímám polohu sama. Ruce na sedačku, rozkročit, ještě pořádně vyšpulit prcinu a jdeme do finále!!!

A že mně sousedi uslyší, vím stoprocentně!!!

Kluci přistupují blíže, nápřah a jedééém!!! Práásk! Prááásk!

Tentokrát to vzali opravdu pořádně a jeden za druhým dopadají pálivé šlehance na můj vystrčený zadeček!

Teď už na hrdinství není čas a tak vřeštím stejně, jako stovky dalších dívek při Velikonocích!

Ani nestačím počítat a vrtět zadkem, ale kluci mi tu padesátku jistě dobře vyměřili!!!

Narovnávám se a hladím rozpálenou prcinu!!! Otáčím se a decentním pukrletem děkuji oběma za „léčbu“!!!

Z hromádky beru kalhotky a punčochy a s téměř bezradným pohledem se kouknu na kluky. Stačí vzájemný pohled, aby nám bylo se smíchem jasné, že si to nyní skutečně oblékat nebudu! Sukně bude na zadeček stačit až až!!!

Dali jsme si ještě po panáčku, já znovu poděkovala za léčbu, kluci ocenili vynikající spolupráci a tak jsme se opět na rok rozloučili!!!

A co vaše prožití Velikonoc? Budu se těšit na vaše příhody!

e-mail: gajdova.lucie@seznam.cz

Návrat do seznamu povídek