Tak trochu upravená skutečnost

Ani nevím kdy přesně to začalo, jeden nenápadný večer jsem do vyhledávače zadala slovo „masochismus“ a vyskočila na mě spousta odkazů. Jeden z nich měl doslova čarovnou moc, ukázal mi slovo spanking, které jsem dosud neznala a já jsem pomalu začala otevírat svou třináctou komnatu.

Internet je opravdu neuvěřitelná věc, díky jeho anonymitě je možné seznámit se s kýmkoliv a mou zvědavou maličkost nenapadlo nic jiného než zkusit najít někoho, koho by lákalo to co mě, tedy výprask. Dlouhou dobu jsem si jen tajně představovala, jaké to je dostat na zadek (doma bych nikdy něco takového nepoznala, mám moc hodné rodiče) a najednou jsem před sebou viděla reálnou možnost opravdu to zažít.

Ten první večer jsem hladově zůstala na netu snad sedm hodin, musela jsem projít všechno, přečíst všechny povídky a příběhy, zhlédnout videa a zjistit co mě vlastně láká, protože pod stejnými odkazy jsou i věci, které mě nepřitahují a které jsou moc tvrdé.

Ale zpět k seznamkám, nedalo mi to a zkusila jsem odpovědět na jeden inzerát. Když na to vzpomínám úplně jsem zapomněla na nějaká nebezpečí a hned se chtěla setkat. To co by se mi mohlo stát jsem si uvědomila až později. Samozřejmě jsme se sešli na veřejném místě, které jsem dobře znala. Přišel ke mně nenápadný kluk asi v mém věku, drobné postavy. Vydali jsme se na kafe, trochu se poznat, ale celé to bylo takové křečovité. Celou dobu jsem se nemohla zbavit myšlenek na to co mě čeká, ale nebyla jsem schopná o tom mluvit, protože vyslovit to nahlas by znamenalo přiznat proč tam spolu sedíme a za to jsem se strašlivě styděla. Moje vnitřní já s tím nebylo srovnané, dá se říct, že chtíč přepral mozek a momentálně velel. Nicméně kafe jsme odbyli rychle a vydali se na cestu k němu do bytu. V části města kam jsme jeli jsem mockrát nebyla, ale trochu jsem věděla co tam jezdí a jak se odtamtud dostanu domů. Jeli jsme celou dobu mlčky. Měla jsem úplně prázdnou hlavu. Když jsme dorazili k většímu paneláku čekala mě cesta výtahem, která jen znásobila pocit strachu (nemám ráda výtahy). Vystoupili jsme v jedenáctém patře a on odemykal dveře do bytu.

Stále jsem si neuvědomovala co se vlastně stane dál a celkem bez obav vstoupila dovnitř. Dveře se zavřely, zamkl, ale nechal tam klíč. Odkládám si bundu a pomalu velmi pomalu jdu za ním do pokoje. Mezi dveřmi se strašně leknu a skoro udělám krok zpět. V obývacím pokoji sedí na pohovce jiný kluk, o něco starší, vyšší s vypracovanou postavou, oblečený do černého trika a černých džín, který mě pozoruje zpod černých brýlí.

Proboha co to má znamenat, teď jsem si naplno uvědomila svou situaci, ti dva mě klidně přeperou a udělají si se mnou co se jim zachce. Jak jsem mohla být tak pitomá a vlézt sem. Tak rychle pryč. Otáčím se a chci jít ke dveřím. „Počkej, nechoď pryč. Nic se ti nestane.“ Neuvěřitelné, vím, že chci i přesto odejít, ale nějaká jiná síla mě zadrží a pomalu otáčí zpět. Zůstávám stát ve dveřích. „Vím, že to vypadá jako bouda, ale můj kamarád je ten jehož maily jsi četla, nás oba láká nařezat nějaké holce na zadek.“ Najednou se zvedá ten druhý a podává mi ruku na pozdrav, tak nějak mimo mu podám já svou. A než si to uvědomím ležím na jeho kolenou a on mi rukou přejíždí po zadečku. Jsem jako omráčená, vůbec se nesnažím prát. Pak mě plácne, nijak to nebolí, ale ten pocit, který mě přepadá odnáší všechny obavy pryč a já chci jen jedinou věc, aby pokračoval. Ani se nenadechnu a on mě začne pěkně vyplácet rukou, přes kalhoty. Nebolí to jen cítím jak se mi po zadečku rozlívá příjemné teplo. „ Tak to by na seznámení stačilo“ poprvé promluví a zvedá mě zpátky na nohy, ty se mi lehce podlamují. „Psala jsi, že bys ráda pořádný výprask, ne krev, ale modřiny ti nevadí. Je to tak?“ Přikývnu. „Dobrá, pokud nechceš odejít teď, můžeš dostat co si přeješ. Chceš tedy odejít? „Ne“ hlesnu. „Moc se za to stydíš, co?“ poznamená s úsměvem. „Hm“. „To nic, určitě se časem uvolníš. Jistě sis všimla toho co tady leží na stole a je zde pro tebe přichystáno. Tak copak tu leží?“ Schválně mi klade jasné otázky na které musím odpovídat a vlastně nahlas mluvit o tom. Podívám se na stůl, kterého jsem si předtím až tolik nevšímala. Leží tam několik nástrojů. „Tak mi pěkně řekni co to je a pokud bys tím nechtěla v žádném případě dostat, dej ho bokem“. Nadechnu se, „tak tohle je vařečka, rákoska, kuchyňské prkénko, pravítko, řemen, bičík, bič (ten dávám bokem) a rákoska.“ „Dobře, pokud si dobře vzpomínám na to co jsi psala v mailech je nejvyšší čas sundat kalhoty a začít. Tak kalhoty dolů a dej je k oknu na židli.“

Pořádně ve mně hrkne, a vůbec se mi nechce sundávat kalhoty před dvěma cizími kluky. Rychlým pohledem zjišťuji, jestli to opravdu myslí vážně. „Tak co mám ti snad pomoct?“. Sakra myslí to vážně, tak teda jo, snad se mi nic nestane, napadne mě ještě a pomaličku rozepínám kalhoty. Trvá to dlouho, ale nakonec je mám v ruce a pokládám je na židli. Ten druhý mezitím odtáhne od stolu křeslo a pokyne mi abych šla ke stolu. Pochopím, že se mám přehnout přes stůl a zaujmout tak pozici s vystrčeným zadečkem. „Vidím, že víš jak se správně postavit, za to tě musím odměnit“. Trhnu sebou jak dostanu první ránu, nejspíš vařečkou. „Abys dostala pořádný výprask, je třeba zadeček pořádně připravit, tak sebou moc nešij, tohle ještě vůbec nebolí.“ No to sice ne ale časem docela začne. Po chvíli se přistihnu, že instinktivně stahuju zadek co nejdál, abych se vyhla další ráně. Všimne si toho taky, „tak to by stačilo, vstaň“. Na hranu stolu dává velký polštář, přes který se mám znova ohnout, můj zadek je opět vystrčen. Navíc První přechází na druhou stranu a jemně mi sevře ruce. Druhý mě začíná hladit něčím větším přes zadek, asi to bude to prkénko a pak rána, au, to teda bolí, rukou bych si ráda pohladila místo dopadu, ale nemůžu s ní pohnout. Je mi jasné, že mi je chytil schválně. „Myslím, že je čas začít s počítáním. Počítej do dvaceti. Rozumíš?“ „Hm“, kývnu. Další prudká rána, „jednaa“. A další. „Dvě, třii, …, pět, …, sedmm. Začínám se kroutit. „Osm, ahh devět, ahh deset.“ Na chviličku přestal. „Jedenááct, …, třinááct, …patnáááct, ahh, šestnáááct,“ auvajs to bolí, ale počítám dál „sedmnááct, …devatenááct, dvacet.“ Uff konec, pouští mi ruce, které okamžitě dávám na horký zadek a hladím ho.

Očima studuji koberec a čekám co bude dál, nechci ještě konec, už teď mě to pěkně vzrušuje a chci ještě. „Tak rozcvičku máme za sebou, myslím, že si za své chování, o kterém jsi psala zasloužíš pořádný výprask, a to na holou. Kalhotky dolů, dej je ke kalhotám a rychle.“ Zcela mechanicky stahuju kalhotky a stojím před nimi nahá a zcela červená v obličeji. „Pojď sem“, vede mě ke křeslu, „přehni se a tady se chytni. Dle tvého přání tě šetřit nebudu, ale samozřejmě tuto část ukončím jakmile řekneš dost. Je to jen na tobě, sama víš jak velký výprask zasloužíš.“ „Hmm.“ Pohladí mě po zadečku, „celá se třeseš, bolí to, že?“ „Moc ne“ odpovím přiškrceným hlasem. „Teď začne“ ujistí mě. No to jsem zrovna slyšet nemusela, začínám se bát. A sakra, měl pravdu už první rána je pořádně cítit, chvilku počká a pak přidá další stejnou razancí. „Ahh“, začínám vydechovat hlasitěji. Ale líbí se mi to, moc se mi to líbí. „Ahh“ tak teď nějak přitlačil nebo už je můj zadeček citlivější. „Au“, vydechnu poprvé. Ještě jedna rána a „dost, prosím“. Přestává a pohladí mě „jsi dobrá, na první výprask toho vydržíš hodně“. Jsem úplně mimo, spokojená a užívám si pocit odcházející bolesti, který se mi strašně líbí.

„Je na čase si trochu odpočinout. Pojď lehni si sem na pohovku.“ Netušíc nic nekalého lehám si na záda na pohovku. Chvilku mě nechá myslet si, že už je to všechno. „Jen tak lehce jsi nakousla výprask i přes jiné partie, myslím, že když jsi tak šikovná, vyzkoušíme jak ti to půjde“ říká s úsměvem. „jen dej pěkně nožky za hlavu a trochu je roztáhni. Přítel ti je pěkně přidrží, abys nekopala.“ Bezmyšlenkovitě dělám co mi říká a představa, že teď nejspíš dostanu přes mušličku mě šíleně vzrušuje, i když se trochu bojím. Pod záda mi strká stočenou deku a poté si ze stolu bere opět vařečku. Jemně s ní přejede přes moji mušličku a mnou projede elektrická vlna směsky pocitů obavy a vzrušení. „A budeš pěkně počítat do deseti, jestli se spleteš dostaneš něco navíc.“ Zmůžu se jen na přikývnutí „hmm“. Opět mi přejede vařečkou přes mušličku a pak udeří, „aůů“ takovou bolest jsem nečekala, praštil mě pořádně. Okamžitě mi tam vystřelí ruka aby pohladila nebohou mušličku. „Ruku pryč! A počítat bude kdo?!“ Až teď si to uvědomím a šeptnu „jedna“. A znova rána „aůů“, tohle snad do deseti nevydržím, „Dvě“ řeknu třesoucím se hlasem. Vůbec to s ním nehne a pokračuje stejnou silou dál. „Aůůů, tři, …..Ahh, čtyři, aůaůů, pět. Na chvilku přestává a pohladí mě tam vařečkou. „Aůůů, šest“, už jsem v polovině, „Aůůů, sedm, ahhh, osm, aůůů, devět. Teď chvilku počkal než se uklidním a „aůůůůůů, deseet“. Tu poslední mi dal ještě silněji, do očí se mi derou slzy. Druhý mi pouští nohy a já si okamžitě rukama hladím mušličku, která sice pálí pořádně ale je pěkně vlhká. „Jsi dobrá, tohle ještě žádná holka nevydržela, tady vždycky padla stopka. Ale to počítání ti zas tak dobře nešlo. Myslím, že ě budu muset na závěr opravdu potrestat.“ Říká přísně. „Prosím přes mušličku už ne, prosím“ žádám ho. „Jistě že ne, tam tě tolik bít nemůžu, nechci ti ublížit. Tím trestem jsem myslel klasických pětadvacet rákoskou na holý zadek. To ještě zvládneš.“ No to teda, úplně se mi třesou nohy, stát u toho určitě nemůžu, ale jinak si už zadeček odpočinul, tak proč ne.

„Vím, že je to pro tebe napoprvé vysilující, nechám tě tedy ležet. Otoč se na břicho a zadek vystrč pěkně nahoru.“ Moc se se mnou nezdržuje a už mi poklepává rákoskou na zadek. „Auů“, no teda tak zadek si sice odpočinul, ale bolí to snad ještě víc. „A teď nemusíš počítat, užij si dnešní poslední výprask.“ No fajn, počítat nemusím, ale jak to myslel s tím užíváním, mám pocit, že to spíš přetrpím. Ale co bych si nalhávala, bolí to a já si to opravdu užívám. „Aůů“ už by mohl skončit, „aůů“. „Poslední“ řekne a prudce mě udeří. „aůůůůů“, hlasitě oddechuji, zadek mě moc bolí.

Choulím se do klubíčka, přehazují přes mě deku, začíná mě třást zima a pomalu se vracím do reality a uvědomuji si co se tady vlastně stalo. Oba si sedají naproti mně a pozorují mě. „Tak co, líbilo se ti to?“ „Hm“ přikývnu „líbilo“. „Víc se od tebe teď asi nedovíme“ poznamená První s úsměvem „pomalu se uklidni, tady máš oblečení. Dáš si něco k pití?“ „Jo, prosím trochu vody“, odpovím a natahuji se pro oblečení. Nevím proč najednou se strašně stydím a chci se rychle obléct. Asi mizí kouzlo okamžiku. Přináší mi vodu, a já se trochu napiju. Zvedám se k odchodu, najednou chci být co nejrychleji pryč, beru si kabelku, oblékám bundu a rychle zavazuji tkaničky od bot. „Měj se pěkně, doufám, že se na mě za ten nářez moc nezlobíš a budu moc rád když se ozveš znova“, podává mi ruku a odemyká dveře. Chtěla bych mu odpovědět, ale zmůžu se jen na přikývnutí a „ahoj“ a rychle mizím ve výtahu.

Příjemné pocity z výprasku mě provází ještě celý týden, pak zadeček přestane bolet, ale než se zcela zahojí trvá ještě chvilku déle.

Návrat do seznamu povídek