Svléknutá duše děvky II

Povídka je pokračováním povídky Svléknutá duše děvky.

Ležela jsem se zavřenýma očima na nafukovacím lehátku uprostřed jezera, máčela jsem si ruce ve vodě a vystavovala své nahé tělo slunci, které začínalo opravdu pálit. Vím, bylo to nezodpovědné, ale já prostě miluju slunce. Myslela jsem na to, že nesmím usnout. Nesmím usnout, nesmím... Probudila jsem se na to, že mi někdo svazuje ruce a nohy. Před sebou jsem uviděla cizího muže. Začala jsem sebou metat neuvědomujíc si, že to není úplně šťastný nápad a spadla jsem do vody. Padala jsem hlouběji a hlouběji a věděla jsem, že už s dechem dlouho nevydržím. Najednou jsem se probudila, celá mokrá, na zapípání telefonu.

Na displeji svítila SMS od Martina:

5. 9. 2013, 10:00, Na Pankráci 12

Obléknout červenou sukni, černé punčochy, černý rolák, černé lodičky. Bez kalhotek.

Naivně jsem odepsala otázkou, co tam, ale dozvěděla jsem se jen to, že mám poslouchat a zbytečně se neptat. Vzpomněla jsem si na svůj poslední telefonát s Martinem a raději jsem se už neptala.

Podívala jsem se do kalendáře a ke své nelibosti jsem zjistila, že 5. září není víkend. Po příchodu do práce jsem napsala šéfovi, že 5. potřebuji dovolenou a téměř okamžitě jsem dostala odpověď, že to není žádný problém. Ulevilo se mi. Vlastně nevím proč, vždyť jsem Martina mohla poslat do háje. Nebo ne? Nemohla. Nechtěla jsem ho zklamat.

Jelikož můj šatník obsahoval z výše zmíněné SMS pouze kalhotky, vybrala jsem se hned po práci na nákupy. Uvědomila jsem si, že navzdory svému poslednímu divokému zážitku jsem s Martinem vlastně ještě nic neměla a tak jsem si dala záležet. Jsou lepší samodržící punčochy? Sebekriticky jsem se podívala na svá stehna a dospěla jsem k závěru, že punčochy, které jsem vzala do ruky, jsou sice krásné, ale pokud se zčistajasna srolují, určitě to nijak okouzlující nebude. Nakonec jsem si koupila černé punčochy s nádhernou širokou krajkou a k nim podvazkový pás ze stejného materiálu.

Kalhotky tedy nepotřebuji. Zaváhala jsem. Můžu vlastně podprsenku? Rozhodla jsem se, že když o ní ve zprávě nebylo ani slovo, určitě můžu. Prsa mám sice docela hezká, ale stejně se bez ní cítím nesvá. Navíc prý bez nošení podprsenky prsa ochabují a komu by se pak taková líbila, no ne? Našla jsem hezkou soupravu kalhotek a podprsenky a s omluvou pro sebe samu, že kalhotek přece nikdy není dost, jsem ji koupila. Nakonec jsem koupila i černý přiléhavý rolák a červenou riflovou minisukni. Máma říká, že se svou postavou bych mini nosit neměla, ale líbila se mi a po návštěvě obuvi a koupi černých lodiček na vysokém podpatku jsem se v ní cítila být opravdu sexy.

4.9. jsem našla ve schránce klíče a lísteček s textem:

3. patro, byt číslo 12. Klečet u dveří.

Klečet z které strany? Oblečená nebo nahá? Kolena u sebe nebo od sebe? Vlasy sepnuté nebo rozpuštěné? Nalíčená nebo nenalíčená? Otázky, samé otázky… Nenašla jsem odvahu se zeptat.

5. září ráno jsem se osprchovala a důkladně oholila, abych zabránila podobnému trapasu jako naposled. Oblékla jsem se, navoněla, poměrně decentně se nalíčila, sepnula jsem si vlasy do gumičky a vybrala se na požadovanou adresu. V autobuse jsem zalitovala, že jsem si přece jen nekoupila aspoň trošku delší sukni. Nejen, že zpod ní čouhaly podvazky a připadala jsem si jako šlapka, ještě jsem si i zapomněla dávat pozor na to, jak sedím, a upozornil mě na to až vykulený pohled naproti sedícího pána do mého rozkroku.

Na danou adresu jsem přišla 10 minut před desátou. V koupelně jsem odložila kabelku, umyla jsem se, vrátila se ke dveřím a poklekla jsem. Přemýšlela jsem, co bude dál. Uvědomila jsem si, že Martin má zřejmě raději rozpuštěné vlasy a sundala jsem si gumku. S koleny od sebe jsem si připadala i oblečená jako nahá a tak jsem je raději přirazila k sobě. Ruce... co s rukama? Za hlavu? Za záda? Na kolena? Chtěla jsem být dokonalá, ale jak být dokonalá, když nevíte, co dotyčný chce? Nakonec vyhrála pozice s rukami za zády. V lodičkách se klečelo docela nepohodlně, přesto jsem si je ale ponechala.

Když přesně v deset zachrastil v zámku klíč, klečela jsem na dlaždicích oblečená podle Martinova přání a třásla jsem se nedočkavostí i obavami.

Do dveří vstoupil muž. Mohlo mu být tak 50 (nebo 40? 60? Kdo to má u takového dědka poznat?), vysoký (nebo spíš nízký) asi 160 cm a byl téměř bez vlasů. Postavu měl... no, řekla bych, že sem přišel po několika letech strávených u chipsů na gauči. Strašlivě se potil. Když mě uviděl, vypustil z úst větu, na kterou asi nikdy nezapomenu: „Krásná. Martin říkal, že těch peněz nebudu litovat!“

Uvědomila jsem si, že se Martin rozhodl tímto nepatřičným způsobem splnit mé přání. Prostě mě prodal – zřejmě aby mi došlo, co že jsem si to vlastně přála - tomuto slizkému chlapovi. Napadlo mě, kolik asi tak zaplatil, ale nepřipadalo mi vhodné se ptát. Navíc jsem se cítila opravdu trapně, že to nevím.

Klečela jsem na zemi a jediný můj úkol byl nezklamat svého zákazníka. Byla jsem vzteklá i zoufalá zároveň, ale stejně jsem byla odhodlaná nezklamat. Ani jednoho.

Muž zapnul CD přehrávač, svalil se na bok na postel, podepřel si hlavu a poručil mi, abych tancovala. Musím se přiznat, že neumím tancovat. Vůbec. Nemám absolutně žádný smysl pro rytmus, ani pro hudbu jako takovou. Tanec nesnáším asi tak moc, jako miluju psaní. Na chvilku mě ochromila panika, ale muž zopakoval příkaz, tentokrát mnohem důrazněji a já si nedovolila odporovat. Přinutila jsem se vstát.

Z přehrávače znělo “Zatanči” od Jarka Nohavici a já se o to snažila jak jen to šlo. Odjakživa jsem záviděla tanečnicím, které dokázaly cítit hudbu, splynout s ní a nechat se jí unášet. Mě hudba nikdy nepohltí. Musím promyslet každý svůj pohyb. Vzpomínala jsem na lekce břišních tanců a prováděla prvky, které se k hudbě podle mě hodily. Připadala jsem si jako idiot. Říkala jsem si, že tam mohlo být něco pomalejšího – navzdory textu mi ta píseň nikdy nějak extra vhodná na tanec nepřipadala.

Muž naznačil, že se mám začít svlékat a já v duchu zaklela snažíc se nedat své pocity najevo. Snažili jste se někdy sexy způsobem svléknout rolák? Ani to nezkoušejte. Postupně jsem sice neohrabaně, ale přece, svlékla rolák, pak podprsenku a nakonec sukni. Když jsem chtěla odepnout a začít rolovat punčochy, zastavil mě pohyb jeho ruky. Tančila jsem až dokud písnička nedohrála. Tak strašně jsem se styděla, že tančím, že jsem vůbec neřešila, že jsem se zrovna svlékla.

Sundal si kalhoty a slipy, sednul si a pokynul mi, ať přistoupím. Srazil mě na kolena a řekl jen: „Kuř!“

Za celou dobu, co byl u mě, toho moc nenamluvil. Vlastně používal hlavně jednoduché příkazy. Připadalo mi to zvláštní, ale i hodně ponižující. Bylo na něm vidět, že neuznává diskusi a že všechno, co řekne, bere jako hotovou věc. Díval se na mě přitom tak, že jsem vše, co řekne, opravdu chtěla beze zbytku splnit. Ano, částečně i ze strachu, určitě i kvůli pocitu, že si to zaslouží, když za to zacvakal… ale bylo v tom i něco jiného. Nerozuměla jsem tomu.

Měl docela malého ptáka, na rozdíl od zbytku těla ani nijak příjemně nevoněl. Na chvilku se mi zvedl žaludek, ale překonala jsem to. Problesklo mi hlavou, že bych se na jeho místě styděla chodit ke kdejaké ženské, ale vzápětí mě napadlo, že bych zasloužila pár facek. Bylo úplně jedno, jak vypadal i jakého měl ptáka. Dokonce i kdyby mě neměl zaplacenou, v těch chvílích z něj čišela moc a mně se to líbilo. Ten pocit bezmoci i nejistoty mě neuvěřitelně vzrušoval.

Nejdřív jsem olízla koule, pak penis od kořene až po špičku a pak jsem jazykem opatrně obkroužila žalud. Pak jsem vzala celý penis bez problémů do úst, schovala zuby a klouzala rty po cele délce, jemně jsem sála žalud. Penis byl tvrdý jako kámen, to mám ráda. Hlavou mi prolétlo, že krátký tvrdý penis je to nejlepší, co může holka na orál dostat. Muž měl zavřené oči a vypadal spokojeně, já ale byla spokojena čím dál tím míň – do krku se mi zřejmě dostal chlup a neuvěřitelně mě dráždil. Doufala jsem, že to brzy skončí a vypadalo to nadějně, najednou mě od sebe ale odstrčil se slovy, že si je jist, že bych ho určitě raději cítila v sobě. Musím přiznat, že jsem v tomto ohledu jeho jistotu rozhodně nesdílela, přinutila jsem se ale usmát. Přisvědčila jsem, ale nervózně jsem poprosila, jestli bych si nemohla odskočit. K mé velké úlevě souhlasil a já utekla z pokoje. Na toaletě jsem si klekla, sklonila se nad mísu a téměř vyblila duši. Měla jsem na sebe zlost, ale jinak to prostě nešlo. Rozhodně to pomohlo, ale bála jsem se, že to pozná a že se ho to dotkne. Vypláchla jsem si pusu a vystříkala osvěžovačem dechu, který nosím v kabelce. S malou dušičkou jsem se vrátila do pokoje.

Pokud věděl, proč jsem odešla, nedal na sobě nic znát. Ležel na posteli a pokynul mi, ať si vyskočím na něj. V duchu jsem se pousmála. Je to má oblíbená poloha, ale s mužem, kterému jsem se cítila být podřízena, mi připadala nepatřičná. Na druhé straně jsem tím byla svým způsobem poctěna, i když to zřejmě nebylo na místě. Bylo příjemné mít situaci konečně pod kontrolou.

Ve skutečnosti jsem ho v sobě moc necítila, takže bylo snadné si tu kontrolu udržet. Na druhé straně on vypadal, že problémy s citlivostí nemá, což mi docela zvýšilo sebevědomí. Přivřela jsem oči, začala jsem rychleji dýchat a hlasitěji sténat – věděla jsem, že to celou situaci výrazně urychlí. Viděla jsem, že už mu chybí opravdu jen chvilka. Trošku jsem zrychlila, vzápětí mě silně uchopil za ruce a vyvrcholil do mě. Ještě dnes si vzpomínám na modřiny, které mi po tom zůstaly. Byla jsem se sebou spokojená.

Chvilku jen tak ležel a odpočíval, ale poměrně rychle se opět uklidnil. Doufala jsem, že se oblékne a půjde, ale přepočítala jsem se. Zhodnotil, že máme ještě trošku času a že by byl rád, kdybych si to taky pořádně užila. Začala jsem ho ubezpečovat, že se mi to opravdu moc líbilo, ale přiložením prstu na své rty mě umlčel. Myslela jsem, že chce snad ještě a vzala jsem do ruky jeho ochablý úd, ale odstrčil mě. Prý už má svůj věk na takové experimenty. Oblékl se a já na něj jen zmateně koukala. Nechápala jsem, co po mně chce.

“Vlastně tady mám pro Tebe malý dárek.“ řekl, zvedl se z postele a z kufříku vybral obrovské dildo. “Udělej si to přede mnou.”

Můj zmatený pohled se změnil na nevěřícný. Ta věc měla délku snad 30 a průměr skoro 9 centimetrů. Byla jsem přesvědčena, že něco takového se do kundy v žádném případě nevejde a že to nemůže myslet vážně. Záporně jsem zavrtěla hlavou. I to, že bych se před cizím chlapem uspokojovala, bylo nepřijatelné – vždyť jsem tehdy tak zranitelná, navíc to vypadá trapně a vůbec… Ale tohle?!

“To nemůžu” hlesla jsem. Vytáhnul z kalhot pásek a švihnul mě přes záda.

„To ale nebyl dotaz.“

Následovala další rána, tentokrát zasáhla hlavně ruku. Rychle jsem se sbalila do klubíčka a schovala hlavu. Zatím co moje tělo zasypávaly rány páskem, přemýšlela jsem, co tím sleduje. Chce mě snad roztrhat? Nebo si snad vymyslel nesplnitelnou věc, aby mě mohl zbít? Nevím, jestli byly ty rány tak silné, nebo já tak málo snesu, ale nedalo se to vydržet. Brečela jsem a třásla jsem se strachem. Snažila jsem se přemýšlet, jestli je menší zlo riskovat, že mě ubije, nebo že mi ublíží ta věc, ale nešlo to. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného, než na týraná záda a zadek.

„Prosím, ne!“ zařvala jsem.

„Mě žádné NE nezajímá.“

Rána..

„Budu hodná“ vzlykala jsem.

Čekala jsem na další ránu, ale nepřišla. Nadále jsem se choulila do sebe a třásla se.

„Vezmi si to dildo, lehni si na postel a udělej si to.“

Ustrašeně jsem na něj pohlédla. Věděla jsem, že riskuju, ale opravdu jsem nevěděla co dál.

„Když já nevím, jak na to“ špitla jsem.

„Neumíš se udělat?“

„To ne, ale ta strašná věc… to nezvládnu. Je obrovská.“

„Pro kurvu tak akorát. Nebo ti s ní mám pomoct?“

Při představě, že mi s tím „pomáhá“, se mi zatmělo před očima. Vyděšená jsem se postavila, vzala dildo a sedla si na postel. Široce jsem rozkročila nohy a snažila se ho do sebe zasunout, ale marně. Vzpoměla jsem si, že jsem na nočním stolku viděla lubrikant. Pořád jsem byla mokrá od ejakulátu, ale evidentně to nestačilo. Doufala jsem, že lepší mazání pomůže.

„Můžu, pane?“ zeptala jsem se tiše a ukázala jsem na lahvičku.

Přikývnul. Nastalá situace mi pořád připadala děsivá, ale začala jsem doufat, že to snad zvládnu. Vytlačila jsem lubrikant na dildo a zkusila jsem to s ním znovu, opět neúspěšně.

Muž ze mě nespouštěl oči. Tvářil se přísně. Doufala jsem, že se doopravdy nezlobí, ale netroufla bych si ani hádat, co si vlastně myslel. Nešlo to. Prostě nešlo, ale já věděla, že to nemůžu vzdát. Věděla jsem, že bych byla znovu bita a to mi v daný moment připadalo mnohem horší. Záda ani zadek mě nepřestávali pálit.

Napadla mě spásonosná myšlenka, že pokud bych na dildo nasedla celou váhou, určitě bych ho do sebe narvala. Zvedla jsem se do dřepu a doufala jsem, že podpatky neprorazí prostěradlo. Vlastně to s nima bylo všechno komplikovanější, ale zřejmě se mu to líbilo. Položila jsem dildo na postel a nasedla jsem na něj. Tedy spíš – pokoušela jsem se nasednout. A znova. A znova. Šíleně to bolelo. Už jsem si nemyslela, že výprask byl ta nejhorší věc, co se mi mohla stát. Nešlo to a navzdory tomu to strašlivě bolelo. Dospěla jsem k závěru, že to opravdu nemá cenu a s prosebným výrazem jsem se podívala směrem k muži, ale ten jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Zkusila jsem to znovu. A znovu. Zdálo se mi, že je to lepší, že by to snad opravdu mohlo jít. Znovu jsem dildo polila lubrikantem a zkusila to ještě jednou. Podruhé. A zase…

Nemám ponětí, na který pokus, ale nakonec jsem ho do sebe dostala. Zařvala jsem bolestí a rozbrečela jsem se ještě víc.

“Udělej se.” zopakoval.

Měla jsem chuť zakřičet, že to nepůjde, že při takové strašné bolesti o jakémkoliv potěšení nemůže být ani řeč, ale mlčela jsem. Bez ohledu na to, co jsem si myslela, při pohledu na pásek jsem se už neodvážila odporovat. Pořád jsem se nekontrolovatelně třásla.

Pomalu, aby dildo nevypadlo, jsem si klekla na kolena. Snažila jsem se opatrně, kousíček po kousíčku, nasedat nebo se zvedat. Pořád to bolelo, ale bolest byla snesitelnější.

Zvedla jsem oči k muži, který mě týral. Oči se mu leskli a vypadal spokojeně. Přestala jsem se bát, že dostanu další výprask a snažila jsem se ještě víc. Pořád s velkou bolestí, ale už jsem se zvládla pohybovat nahoru a dolů docela plynule. Může si člověk vychutnat bolest? Navzdory tomu, že mi to připadalo šílené, začínalo se mi to líbit. Zvedla jsem se, vytáhla jsem dildo a opět ho polila lubrikantem spoléhajíc na to, že když to šlo jednou, půjde to znovu. Šlo to, tentokrát dokonce už i v kleče. Zavřela jsem oči a klouzala jsem po té neuvěřitelné věci nahoru a dolů vychutnávajíc si pocity v mé zmučené kundě. Začala jsem zrychleně dýchat a mezi bolestným sykáním i hlasitě vzdychat. Styděla jsem se, že se mi to začalo líbit, styděla jsem se, že nad sebou ztrácím kontrolu a styděla jsem se, že mě při tom dokonce někdo vidí, ale nedalo se s tím nic dělat. Cítila jsem, že nemůžu pokračovat a tvářit se, že se nic neděje. Připadala jsem si tak… plná? Nevím, jak to vysvětlit, byl to nepopsatelný pocit a já se mu byla nucena pomalu ale jistě poddat. Ztratila jsem se v sobě samé a okolní svět pro mě přestal existovat.

Vykřikla jsem rozkoší i bolestí zároveň a svalila jsem se na postel. Přerývavě jsem dýchala a nemohla jsem se uklidit. Najednou jsem si uvědomila, že tam nejsem sama a opět mě přepadl strach. Pohlédla jsem na muže, který mě, jak se zdálo, ani na chvilku nepřestal sledovat. Usmál se. Poprvé od momentu, kdy vstoupil do místnosti, se usmál a mně spadl kámen ze srdce. Strašně jsem se styděla, nejraději bych se v daný moment propadla pod zem, ale úsměv jsem mu plaše vrátila.

Řekl “Vidíš, že jsi hodná holka” a mě to zahřálo u srdce. Proč by mi sakra mělo záležet na tom, jestli mě považuje nějaký úchyl za hodnou? Přesto mi na tom záleželo. Navíc mi ještě pořád to, co se stalo, připadalo neuvěřitelné a svým způsobem jsem mu za to byla snad i vděčná, ačkoliv jsem věděla, že mě kunda jen tak bolet nepřestane.

Když odcházel, řekl, že to za ty peníze, co dal Martinovi, opravdu stálo. Hodil mi na zem bankovku, ať si prý koupím něco pro radost, řekl, že ho můžu považovat za stálého zákazníka a zmizel. Vlastně ani nepozdravil a já nestihla pozdravit jeho, jen jsem překvapeně zírala před sebe.

Stálého zákazníka? Proboha, to snad ne.

Zula a svlékla jsem se, vlezla jsem do sprchy a pot, sperma, moře lubrikantu, krev… všechnu tu špínu jsem ze sebe smyla tak důkladně, jak to jen šlo. Vylezla jsem ze sprchy a hodila jsem na sebe průsvitný černý župánek, který visel na věšáku. Sedla jsem si s hlavou v dlaních v koupelně na zem. Byla jsem ráda, že je ten strašný chlap pryč a přemýšlela jsem, jak dlouho ještě budu trpět kvůli tomuto dnešnímu zážitku.

Najednou se ozvalo zaklepání. Zvedla jsem se a šla jsem ke dveřím. Opět zaklepání, tentokrát ráznější, doprovázené mužským hlasem: „Je tam někdo? Otevřete, jsem objednaný na půl dvanáctou.“

Zhluboka jsem se nadechla, nasadila ten nejsvůdnější úsměv, jakého jsem byla v daném momentu schopna a navzdory tomu, že se mi ještě pořád trochu třásly nohy, jsem otevřela dveře…

Svléknutá duše děvky I
Svléknutá duše děvky II

Návrat do seznamu povídek