Svléknutá duše děvky

Byl krásný červencový den a já zrovna seděla na zahradě a vyšívala, když mi zazvonil mobil. Z displeje se na mě usmíval Martin – kamarád, kterého jsem neviděla už celou věčnost, i když opak by mi teda rozhodně nevadil. Martin je kluk, který by rozhodně stál za hřích, ale tuhle myšlenku pokaždé okamžitě zažene myšlenka na zástupy krásek se stejným názorem. Každopádně telefonát potěšil, i když mě opravdu nenapadalo, co by mohl chtít.

„Ahoj, zlato.. co že sis na mě vzpomněl?“ ptám se.

„Napadlo mě, že máš v neděli narozky.. nevyrazíme spolu na piknik? Prý bude krásně.“ odpověděl a v prvním momentu jsem nevěděla, co na to říct.

Pak jsme se domluvili, že když mi připadá piknik ve dvojici jako slabá oslava, přibereme i kamarády, že je jedno, co si chci vzít, protože v autech je místa dost a že mě vyzvedne v neděli ráno. Těšila jsem se jako malá holka, která zrovna dostala kilo čokolády, a hned jsem začala přemýšlet, co přichystat. Obvolala jsem taky pár dalších kamarádů, jestli se nepřidají, ale ti už měli bohužel jiný program. No nevadí, piknik, kde je Martin, musí být skvělý. Já vlastně dodnes nechápu, proč jsem mu vymluvila ten ve dvojici.

Celou sobotu jsem řádila v kuchyni a večer jsem měla hotový luxusní Sachrův dort, úžasnou malinovou a čokoládovou zmrzlinu a skvělé slané koláčky z listového těsta. Celou noc jsem se budila nedočkavostí, ráno jsem ještě narychlo udělala zeleninový salát, otrhala jahody na terase, zabalila šlehačkový sprej a čekala. Netrvalo dlouho a zazvonil zvonek. Seběhla jsem dolů, naházela všechno do auta, zamyslela se, jak se asi piknikovalo dokud lidi neměli auta, mrazáky a lednice do nich, a jeli jsme.

Jelikož jsme se neviděli dost dlouho, povídali jsme si s Martinem o všem možném i nemožném a cesta uběhla opravdu rychle. Podle počtu kluků, kteří už tam byli, se zdálo, že jsme přijeli jako poslední. Kluci byli docela sympatičtí, ale kromě Martina jsem neznala žádného. Nevadilo mi to – seznamování s opačným pohlavím mi nikdy nečinilo potíže.

Přidali jsme své deky k ostatním, ale ještě než jsem si sedla, jeden z kluků přistoupil ke mně a začal mi zavazovat oči černým šátkem – prý všichni vědí, že mám narozeniny a tak pro mě mají překvapení. Musím se přiznat, že nemám překvapení v lásce, ale nechtěla jsem jim to kazit, tak jsem ho nechala. Chvilku se nic nedělo, pak mě ale najednou povalili na zem a začali mi přivazovat ruce a nohy. Chvilku jsem se snažila bránit, ale od začátku bylo jasné, že zbytečně, takže jsem nakonec jen odevzdaně čekala, co bude dál. Za chvíli už jsem měla k něčemu přivázané rozpažené ruce i široce roztažené nohy, vlastně jsem se nemohla hnout. Nechápala jsem, jak to udělali – vždyť na té zemi kromě deky nic nebylo?!

„Teď se chvilku nehýbej“ prohodil někdo a u krku jsem ucítila chladný kov. Neměla jsem ponětí, jestli je to nůž nebo ne, ale v dané chvíli mě ani nenapadlo neposlechnout. Vzápětí jsem slyšela trhání látky a cítila, že moje oblíbené upnuté černé tričko už nikdy nebude upnuté. Představila jsem si, kolik stálo a při představě, kolik stojí zbytek jsem začala řvát, ať okamžitě přestanou, že se klidně svléknu sama, co vyvolalo slušnou vlnu smíchu. „Ale no, nebuďte protivní, možná si nevšimla, že je přivázaná..“ smál se někdo. „Ha ha ha, vy jste tak vtipní!“ bylo to poslední, co jsem stihla říct, než mi něčím ucpali pusu. Mnohem později jsem zjistila, že to byla moje zrovna přeříznutá podprsenka. Po ní zničili i sukni (sakra, nestačilo by ji vyhrnout?!) a zůstala jsem úplně nahá.

„Koukejte, ta kurva nemá ani kalhotky!“

„Ale mohla by trochu zhubnout…!“

„Náhodou, vždyť je skvělá..“

„Tuhle bych chtěl doma!“

„No to já mám teda doma mnohem lepší…“

Podobné a horší poznámky se ozývaly ze všech stran. Cítila jsem se strašně. Cítila jsem se… jako nahá.

Myslím, že na oblečenou se na mě kouká mnohem lépe. Na druhé straně musím přiznat, že pozitivní komentáře mě víc než potěšily – dokonce až tak, že jsem si chvilku těch negativních prostě nevšímala.

Ležela jsem tam nahá a roztažená před ani nevím kolika klukama a netušila jsem, co se mnou zamýšlejí. Kdyby mi to někdo vyprávěl, řekla bych, že musí být strašná situace, ale já tam opravdu ležela a byla jsem výrazně víc vzrušená než otřesená. Věřila jsem, že s Martinem se mi nemůže nic stát a čekala, co bude dál…

Najednou jsem ucítila v rozkroku chlad a mokro a po chvilce jsem pochopila, že mě někdo holí. Nevím, jestli jsem se cítila trapně spíš proto, že mě holil pravděpodobně úplně cizí kluk, nebo proto, že jsem si uvědomila, že sama to dost flákám a teď to všichni viděli, ale tyhle úvahy mě přešly poměrně rychle. Po prvním říznutí už jsem myslela jen na to, že si tu žiletku mohl vzít někdo šikovnější a přála jsem si, ať je s tím co nejdřív hotov. Tohle přání mi bylo naštěstí brzo splněno a já doufala, že se jim moje kunda líbí. Nejraději bych si za tu myšlenku vrazila pár facek, nechápu, jak mě to v dané situaci vůbec mohlo napadnout, ale opravdu jsem si to moc přála.

Zkusmo jsem pohnula rukama a nohama, ale zdálo se, že přivázaná jsem opravdu docela dobře. Ležela jsem tam neschopna jakéhokoliv pohybu a hlavou mi probíhal jeden možný scénář za druhým. Nevím, jestli to bylo přebytkem nebo nedostatkem fantazie, ale realita mě opravdu zaskočila – kluci vybalili jídlo, rozprostřeli ho po mém těle a začali jíst. Degradovali mě na stůl! Ležela jsem tam celou věčnost a mísil se ve mě vztek, beznaděj i vzrušení. Kluci se náramně bavili a mě si vůbec nevšímali.

Překvapivě to byli všechno kluci “od počítačů”, takže občas probírali docela zajímavé věci. Neschopnost hnout se, zapojit se do diskuse, případně rána, pokud na mě někomu něco spadlo – to vše mě nenechalo zapomenout, že tyhle zajímavé věci tady bohužel nejsou pro mě. Z uvědomění si, že v den mých narozenin tady pro mě není nic, spíš naopak – že jsem tady skončila pro zábavu klukům, které ani neznám - mi bylo smutno.

Po nějaké době, ve skutečnosti celé věčnosti, se mě někdo šeptem zeptal, jestli nemám hlad nebo žízeň. Myslím, že to byl Martin, ale ruku do ohně bych za to nedala. Dvakrát jsem přikývla a uvolnil mi ústa, do kterých začala pomalu téct voda. Tekla dovnitř i mimo nich, ale vůbec mi to nevadilo. Líbilo se mi, že se o mě někdo stará. Po chvilce jsem zavrtěla hlavou, že stačí a voda téct přestala. Místo ní mi vložil do pusy několik větších jahod, co mě rozesmálo – nevím, jestli si neuvědomil, že míň by bohatě stačilo, nebo chtěl vidět, jak se s nimi poperu, nicméně nakonec jsem je snědla. Naštěstí to bylo dřív, než mě zaskočil otázkou, jestli si se mnou můžou hrát…

Můžou si se mnou hrát? Proč se neptali, jestli mě můžou svázat? Proč se neptali, jestli mi můžou zničit věci? Proč se ptají, jestli si se mnou můžou hrát? Co chtějí provádět? Nemohli to udělat bez ptaní, ať si můžu ještě chvilku připadat jako slušná holka?

„Ano, prosím..“

Je možné slyšet úsměv? Dala bych ruku do ohně za to, že se ten kluk usmál.

Ve skutečnosti se mi ještě nikdy žádné “ano” nevyslovovalo tak těžko, ale asi bych si nikdy neodpustila, kdybych řekla něco jiného. Celé mé já bytostně toužilo jen a jen po tom, ať si se mnou hrají – jakkoliv.

Kluci uklidili zbytky jídla a pak mi někdo nastříkal šlehačku na rty. Slízla jsem ji, ale vzápětí jsem dostala něčím přes břicho. Teď si říkám, že to nebyla zas až tak silná rána, nicméně přece trochu zabolela a hodně překvapila a já vykřikla. “Nelízat!” sykl někdo. Znovu mi nastříkali kousek šlehačky na rty a ačkoliv se mi to vůbec nelíbilo, zvládla jsem ji tam nechat. “Hodná” řekl kdosi a začali mě sprejovat snad úplně všude. V momentu, kdy jsem přemýšlela nad tím, na kterých místech ještě šlehačka není, najednou někdo slízal tu na rtech. Bylo to skoro jako polibek, ale jakmile jsem pootevřela ústa, jeho rty i jazyk byli náhle pryč. Postupně ze mě slízávali i zbytek šlehačky... pomalu... pokaždé někde jinde. Na některých místech se zdrželi dlouho, na některých zanedbatelnou dobu. Když mi někdo jemně kousnul do bradavky, zasténala jsem. Nebo přesněji, začala jsem sténat. Kluci mě už dráždili po celém těle, líbali, kousali, hladili… Bylo to k nevydržení. Měla jsem chuť utéct, ale zároveň jsem byla ráda, že nemůžu. Bolestně jsem si uvědomovala, že šlehačka v rozkroku je pořád ještě netknutá a v momentu, kdy se to změnilo, se mé nedočkavé tělo napnulo ještě víc.

“Šukejte mě, prosím!” zasténala jsem a dostala jsem další, tentokrát opravdu silnou ránu, přes břicho a vzápětí další přes prsa. Vykřikla jsem a dostala jsem, tentokrát trošku slabší, ránu přes kundu. Stejně to bolelo jako čert a já s brekem křičela, aby přestali..

Se slovy “Drž hubu a přestaneme! Ptal se tě tady někdo na něco?” jsem dostala pár dalších ran a ochromena strachem, že to bude pokračovat, jsem se snažila brečet tak tiše jak to jen šlo. Měla jsem vztek, že nevidím, kdo je ten hulvát, co se mnou takhle mluví. Takhle se mnou přece nikdo mluvit nesmí! Nebo snad ano, když je silnější? Lekla jsem se, jestli Martin neodešel a nenechal mě tam ostatním napospas. Ne, nesmysl, musela bych slyšet auto.

Místa, kam jsem dostala, šíleně pálila, ale začínala jsem si na ten pocit tak nějak zvykat. Byl to intenzivní pocit, nicméně rozhodně už ne nesnesitelný, vlastně se mi trošku i líbil. Pomalu jsem přestala brečet. Napadlo mě, že kdyby ty rány byly slabší, bylo by to snad i příjemné – vyděšena představou, že dostanu další stejnou, možná snad i ještě silnější ránu, jsem si tuhle myšlenku nechala pro sebe.

“Slyšeli jste, páni? Slečna by chtěla ojet” smál se ten kluk, kterého jsem pomalu ale jistě začínala nenávidět. “To teď už rozhodně nechci!” měla jsem sto chutí zařvat, ale rychle jsem tu větu spolkla. Nechtěla jsem znovu dostat. Co bylo ale mnohem horší – uvědomila jsem si, že to není pravda. Navzdory všemu svému vzteku, pocitu studu, ponížení, strachu i beznaděje, pořád (nebo znovu?) jsem se chvěla vzrušením a chtěla jsem se toho napětí zbavit – jakkoliv.

„Teď? Když jsme se přecpali jídlem? To nemohla říct dřív?“

„Nemohla, měla roubík“ uchechtl se někdo.

„Já bych ji tady nechal a jel domů. Tam je kurev taky dost.“ řekl někdo, koho si jistě také přidám na seznam lidí, které nenávidím – pokud ovšem někdy zjistím, který to byl.

„Tak jo.. nějaký dobrovolník?“ smál se další.

Najednou se kluci vzdálili a já se lekla, že mě tam opravdu nechají. Měla jsem ztuhlé paže i krk, do lýtek jsem dostávala křeče, ještě pořád mě pálila místa po výprasku, tekla jsem jak Niagára (a byla jsem vděčná, že toto, pro mě snad nejhorší, zjištění, nikdo nekomentuje) a začala mě lekat představa, že mě tady takhle najde někdo cizí. I když.. je vlastně někdo ještě cizejší, než tihle kluci, které jsem nikdy předtím neviděla? Jaký v tom bude rozdíl? Neuklidnilo mě to.

Kluci se po chvilce vrátili a jeden mi sundal šátek. Musela jsem okamžitě zase zavřít oči, bylo to jako kdybych mezi ně dostala ránu od slunce. Snažila jsem se je otevřít, ale marně. Mžourala jsem do světla a doufala, že to brzy přejde.

„Tak jsme se shodli, že si můžeš vybrat. Buď tě ojedeme všichni jak jsme tady, nebo nikdo. Prostě tě rozvážeme, odvezeme domů a tam si to hezky uděláš sama. Jinak se tedy samozřejmě můžeš nejdřív najíst, když už máš ty narozky – třeba dort je výborný“ mrkl na mě.

Snažila jsem se odhadnout, který z nich mě bil, kterým jsem se nelíbila, který mě okřikl.. ale nic jsem nepoznala. Na žádném jsem neviděla ani náznak nepřátelství. Každopádně kluci byli evidentně nadržení a já začala pochybovat, že by mě opravdu pustili. Navíc jsem nikde neviděla Martina – opravdu mě tam nechal napospas těm, kterým na mně absolutně nezáleželo? Když je poprosím, aby mě pustili, udělají to? I když se jim evidentně nechce? Co když si to ještě zhorším, když je odmítnu? Navíc - udělat si to sama, když mám místo toho možnost potěšit tolik kluků? Nebyla by to pitomost? Ve skutečnosti jsem do té doby měla jen jediného kluka a najednou mi to připadalo hloupé. Miluju sex od momentu, kdy jsem ho objevila, proč si vlastně pořádně neužívám? Nelíbilo se mi, jakým směrem se začaly ubírat moje myšlenky, ale nešlo to jinak. Kluky evidentně pobavilo, že jsem vůbec zaváhala a někteří si začali rozepínat poklopec. Rozbrečela jsem se. Ne úlevou, že můžu konečně domů a nic se mi nestane, ale zklamáním z poznání že nechci jít domů. Ne, nejsem slušná holka. Pravděpodobně jsem nikdy nebyla. Chtěla jsem to ale opravdu zjistit? Nedali mi na výběr.

V momentě, kdy jsem se rozplakala, ten kluk okamžitě poklekl na zem a začal mi rozvazovat ruce.

„Prosím, ne.. “ řekla jsem a on odpověděl, že se nemám bát, že mě hned rozváže.

„Nechci rozvázat. Ošukejte mě, prosím“

„Já vám to říkal, děvka je to!“ zakřičel nějaký kluk vzadu. Kluk, který mě chtěl rozvázat, se na mě nevěřícně podíval, ale přestal. Vzápětí se na mě slítli jako vosy.

Cítila jsem se jako špína. Neregistrovala jsem, jak se na mě střídají, většinou jsem měla dost práce se soustředěním se na to, abych se neudusila. Občas někdo přirážel překvapivě jemně, ale jak jsem byla rozdrážděná, jakýkoliv pohyb uvnitř mě byl po chvilce nevydržitelný. Někdy hned na začátku mi někdo něco strčil do análu a já teď každého ptáka v kundě cítila ještě mnohem intenzivněji. Vlastně ani nevím, jestli se vystřídali všichni, ani co všechno do mě nakonec cpali. Několikrát jsem litovala, že jsem se odhodlala si to zkusit, ale mé zrádné tělo vzápětí vybuchlo v další vlně nepatřičných orgasmů. Kromě neustálého bušení do kundy a do pusy (měla jsem pocit, že si někteří snad myslí, že je to propojené a zapomínají, že je tam někde i krk.. víc, než že se udusím, jsem se občas bála, že některého z nich pobliju), mě rozptylovalo hlazení, kousání nebo rány po celém těle. Nakonec jsem skončila rozbolavěná, celá polepená od spermatu, úplně vyčerpaná a šťastná. V daném momentu mi nevadilo, že jsem kurva. Kluci byli spokojeni a já měla debilní (jak jinak to v tomhle kontextu nazvat, no ne?) pocit, že můj život má smysl. Jeden z kluků, kteří mi klečeli u hlavy, si utřel ptáka do mých vlasů, zapnul si rifle a šel pryč.

Se slovy „Moc se nám to líbilo, kočičko“ odcházel další a postupně si sbalili věci a zmizeli všichni. Slyšela jsem odjíždět auta, ale nedohlédla jsem na cestu, jestli tam nějaké nezůstalo. Po nějaké době se kolem rozhostilo naprosté ticho a já uvěřila, že mě tam nechali. Tak co, užili si, tak proč ne? Proč ne? Protože mě chtěli pustit, byli přece nakonec hodní! Ve skutečnosti jsem už neměla sílu ani brečet, ale ani kričet. Navíc, proč křičet? Pokud mě má najít někdo cizí, tak ať to bude až tehdy, kdy budu trošku klidná. Ano, všechno mě bolelo, ale neměla jsem pocit, že by se na tom něco změnilo, i kdybych byla okamžitě rozvázaná. Cítila jsem se neskutečně podvedená. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsem se mohla tak pitomě poddat svým touhám, navíc před někým, o kom nic nevím. Bylo to hloupé a nezodpovědné a zasloužila jsem si skončit na zemi přivázaná a opuštěná. Přemýšlela jsem nad sebou, nad klukama, nad světem, životem, vesmírem a vůbec a s myšlenkou na odpověď 42 a úsměvem na rtech jsem usnula.

Když jsem se vzbudila, byla jsem rozvázaná, měla jsem přes sebe hozenou deku a Martin seděl vedle mě a hladil mě po vlasech. „Tys neodešel? “ zeptala jsem se překvapeně. Zamračil se a já se zastyděla, že jsem uvěřila tomu, že by mě tam nechal.

„Promiň, už budu hodná.“

Do háje.. ne, omlouvat jsem se rozhodně neměla v plánu.

“Proč jsi mi to, sakra, udělal?!” vylítla jsem na něj a nakonec jsme se ošklivě pohádali. Jeho přesvědčení, že se mi to určitě líbilo, mě fascinovalo. Dokonce i důvod, proč to zorganizoval – prý je na první pohled zjevné, co jsem zač a chtěl mi dopřát. No to snad ne?!

Nakonec jsme se najedli, protože minimálně já jsem měla hlad, který byl výrazně větší než nechuť snášet vzniklé dusno, následně jsme po sobě uklidili a nakonec mě Martin odvezl domů. Popřál mi hezký zbytek dne, já práskla dveřmi a oblečená pouze do deky jsem utíkala domů.

Deku jsem hodila do špinavého prádla a vklouzla jsem do sprchy. Usmála jsem se při myšlence, že mám po těle mnohem víc ejakulátu než jsem kdy měla tělového mléka nebo čehokoliv podobného. Důkladně jsem si mydlila celé tělo, ale nemohla jsem se zbavit myšlenky, že mi kloužou po těle ruce neodbytných kluků. Zajela jsem rukou mezi nohy a pohladila si rozbolavěnou kundu. Sykla jsem, ale ruku jsem nestáhla. Chvilku jsem se hladila a pak jsem do sebe bez problémů zabořila 4 prsty. Zaskočilo mě, jak jsem roztažená – navíc když to pořád tak bolelo. Překvapilo mě, že mě to neodradilo. Chtěla jsem se udělat, znovu, pořádně, bolestivě. Přehrávala jsem si scénu z louky, rejdila rukou v kundě a s hlasitým vzdycháním (jak příjemné bylo mít volnou pusu!) jsem se nakonec spokojeně zhroutila na podlahu ve sprchovém koutě.

Následující dny jsem nad vším strašně přemýšlela. Musela jsem uznat, že se mi to líbilo. I s pocity bezmoci a ponížení, s urážkami, se vší tou bolestí... Styděla jsem se za to, ale šla bych do toho znovu. Pořád jsem se s tím nedokázala smířit, ale už jsem se na Martina nezlobila. Stalo se a nedalo se to vrátit zpět. Možná bych žila spokojeně a šťastně jako cnostná holka až do smrti, kdyby mi to neudělal, ale bylo nad slunce jasné, že teď už můžu žít jen buď cnostně, nebo spokojeně a šťastně – a druhá možnost se mi líbila mnohem víc.

Vytočila jsem Martinovo číslo. Telefon vyzváněl, na druhé straně to ale nikdo nezvedal. Říkala jsem si, že už asi nejsme kamarádi. Vlastně, jak bychom mohli být, po tom, jak jsem se k němu naposled chovala? Ne, ne, ne! Já mám být naštvaná a on má přede mnou klečet a prosit o odpuštění!

Zkusila jsem to ještě jednou, ale neúspěšně. Vztekle jsem hodila telefon na postel.

Asi po půlhodině mi zazvonil mobil. Z displeje se na mě usmíval Martin jako by se nic nestalo.

“Co bys ráda, kurvičko?” zeptal se a vyrazil mi tím dech. Ne, tohle jsem opravdu nečekala. V žádném případě to neznělo nepřátelsky, navzdory tomu jsem se ale zeptala, proč mě uráží. Odpověděl, že to není žádná urážka, spíš konstatování a já si uvědomila, proč že jsem mu vlastně chtěla volat.

“Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jestli jsem se líbila kamarádům. Případně jestli bys mě jim, třeba i za úplatu, nechtěl někdy půjčit.” vysoukala jsem ze sebe červená studem. Na druhé straně zůstalo nekonečně dlouhé ticho, ale já stejně slyšela, jak se Martin usmívá…

Svléknutá duše děvky
Svléknutá duše děvky II

Návrat do seznamu povídek