Služební mobil

Je pondělí ráno. V nevyvětrané kanceláři otevírám okno a zapínám počítač. Zatímco se vaří voda na kávu, čtu si nové maily. Ihned mě zaujme mail z IT oddělení. Je zdvořilý, ale přesto je v něm nepříjemná zpráva, že z mého mobilu došlo k připojení na stránky, které vůbec nebyly pracovní. Dokonce přiložili jejich soupis.

Nevěřícně čtu ten mail znovu a znovu. Stránky, které jsou na soupisu neznám a dnes se o nich dočítám poprvé. Jejich tematika je z názvů celkem patrná. Sakra, moje drahá … Ta jediná chtěla půjčit telefon, prý se podívat na maily. Byla pilná a já teď mám pověst prasáka. Lomcuje mnou vztek, ale  ten brzy přejde. Dopíjím kávu, vezmu do ruky telefon a volám.

V prvním okamžiku byla líbezná, když jsem jí stručně seznámil s tím co provedla, tak na chvilku zapírala. Důkazy jsou ale více než jasné – série návštěv spankingových stránek je prostě neoddiskutovatelná. Vstříc tomuto faktu začala být vzpurná – „no a co?! Normální webovky, jako třeba seznam! Aby se z toho nepodělali!“.  Zjevně si vůbec neuvědomuje co provedla – za tohle mě mohou klidně vyhodit. Spolknul vztek, a co nejklidnějším hlasem jí povídám „holčičko, tohle si povíme večer – a věř, že si to užiješ!“. Pokusila se o omluvu, ale to už jsem zavěsil.

Vyjednání půl dne dovolené mi zabralo pár minut. V nejbližší kavárně jsem rychle projel stránky ze zaslaného seznamu. No, pěkné … při pohledu na sešvihané dívčí zadečky, které z nich koukají horem dolem se mi rozproudila krev. Kolikrát jsem už myslel, že bych jí nejradši dal za některé věci pořádně na zadek, ale nenašel jsem k tomu dost odvahy. Dneska to bude jinak!

Během pár dalších hodin nakupuji vše potřebné k  potrestání – dvě rákosky,  hladký pásek, dřevěnou plácačku a pár dalších hraček.

Doma není. To je pro tuto chvíli dobře – alespoň mám čas vybalit nákup na konferenční stolek a přikrýt ho ubrusem. Konečně zarachotí klíč v zámku. Přichází vědoma si svého provinění a snaží se mě okouzlit. Obejmeme se, ale při prvním pokusu o důvěrnosti jí odstrkuji. Na můj příkaz si sedá na pohovku. Snažím se ovládnout, abych nezvyšoval hlas. Asi to vnímá jako slabost a zase začíná být zpupná.

„Tak dost holčičko, za to co jsi provedla si zasloužíš pořádně na zadek! Čili svlíkat a kleknout na pohovku! A fofrem!“

Snaží se protestovat. Asi to vnímá pořád jako žert. V tu chvíli zavadí pohledem o přikrytý stolek.

Zajíkavým hlasem se ptá - „Dostanu ?“

„Jo, dostaneš pořádný výprask – chovala ses jako puberťačka, tak se k tobě budu chovat i já“

„Néééé prosííííím to bude moc bolet …..“

„Na to jsi měla myslet dřív – tak fofrem svlíkat a ať už jsi připravená. A žádný zdržování, nebo dostaneš přidáno!“

Neochotně se svléká a zaujímá ponižující pozici na pohovce. Půlky jsou nádherně vyšpulené. Nechám jí chvíli napokoji a pomalu odhrnuji ubrus. Zvědavě se podívá co je pod ním. Při pohledu na pásek, plácačku, rákosku a karabáč se začne maličko chvět a vzlykat

„Prosím tímhle nééééé. Já už to nikdy neudělááááám“.

Jako bych tě přeslechl – „dostaneš pořádně na zadek, aby sis pamatovala co se nemá!“

Beru do ruky pásek. Rozmáchnu se. Kus kůže pleskne střední silou o její zadeček. Bolestí sykne. A to už je pásek zase napřažený a na její krásnou prdelku dopadají další rány. Asi po desáté začne kňučet bolestí. Prdelka je pěkně rozpálená a červená jako rajské jablíčko.

Na chvíli přestávám a hladím její rozpálené půlky. Fňuká, ale mám pocit jako bych v tom fňukání vnímal i zvuky rozkoše. Beru do ruky plácačku. Pořádný rozmach a …… plesk! Rafinovaně děrovaný nástroj se poprvé pozdraví s její prdelkou. „Jauuuuu!“ – vyjekne bolestí. A plesk! Další rána. Zachvěje se a úpíš. Nedbám toho a na zadeček padají další a další rány plácačkou. Vidím jak se chvěje a na zádech jí naskakují krůpěje studeného potu. Prdelka doslova hoří a zdobí jí kolečka od děr v plácačce. Znovu začíná vzlykat, tentokráte silněji, ale také vidím, že vlhko není jen kolem jejích očí. Poslední rána a plácačku odkládám. Dlouze hladím žhavou prdelku a jedním prstem přejedu do klína. Nemýlil jsem se, je úplně mokrá. Mimoděk maličko přirazí k mému prstu a pohltí jej. Na chvilku se nechám unést a zakroužím v tom horkém vlhku. Zavyje rozkoší. Rychle se ovládám a na důkaz toho jí třikrát rychle plesknu dlaní. Její reakce mě překvapuje – asi to po proběhlém výprasku bolí více než obvykle.

Ale ještě není konec. Do ruky beru jednu z rákosek. Pohladím s ní zadeček. Opět se začíná chvět – těžko říct, zda více strachem nebo nedočkavostí. Několikrát rákoskou švihnu do vzduchu. Zřetelně vnímá ten zvuk a v očekávání bolesti se celé její tělo sevře a třese se ještě silněji. Prdelka je křečovitě stažená. Na vteřinu odkládám trestný nástroj, hladím zadeček a něžně jí šeptám do ucha „holčičko, uvolni tu prdelku, nebo tě to bude bolet víc než si zasloužíš“. Pohlédne na mě svýma uslzenýma očima. Ten pohled vypadá napoprvé jako velká prosba, abych jí už netrestal. Ale někde tam vzadu, v podvědomí jsou takové ohníčky, které říkají, že mám pokračovat a co nejrychleji. Prdelka se jako zázrakem uvolňuje. Maličko jí zatlačím na záda, aby byla pěkně vyšpulená. Dvakrát švihnu do vzduchu a užívám si třes trestaného těla. Švih! Rákoska se hladově zakousne do zadečku. Vykřikne bolestí a já pozoruji jak se na sedince  vybarvuje první proužek. Počkám pár vteřin než bolest odezní a švih! Druhá rána – rákoska za nezaměnitelného prásknutí kreslí druhý proužek. Snaží se zahryznout do čalounění pohovky, ale nedaří se jí to. Svist, který se nese místností dává vědět, že už je rákoska zase na cestě. Nemá moc čas o tom přemýšlet, protože ten zvuk trvá jen zlomek vteřiny a zadečkem se opět rozlévá další vlna štiplavé bolesti. Vzlykání přechází v usedavý pláč. Dávám jí chvíli pauzu. Odkládám rákosku a hladím opuchající prdelku. Cítím naběhlé proužky. Trochu se uklidňuje a to je znamení, že můžeme pokračovat. Prásk! Další rána dopadá na zmučené půlky. Navzdory tomu jak sedinka vypadá zesiluji rány, jen dávám pozor abych ti neprotrhl kůži. Vyměňuji rákosku za silnější. A další sprška rozvážně vedených ran omalovává zadeček. Doslova vříská bolestí.

A najednou příval ran skončí. Opět jí hladím po žhavých půlkách. Muselo to neskutečně bolet, usedavě pláče a přeci je dole úplně mokrá. Navlhčím si palec a jemně zakroužím po ztuhlém poštěváčku. Z hrdla jí vyjde neuvěřitelný křik, tentokrát je v něm slyšet čistá rozkoš. Vím, že by stačilo pár šikovných pohybů a zažila by silný orgasmus. Na ten je ale čas. Výprask totiž ještě nekončí. Snaží se vstát, ale nedovolím ti to.

Do ruky beru černý jemně pletený karabáč. Vidí ho a v předtuše toho co přijde začíná opět prosit. I tyhle prosby zůstanou nevyslyšeny. Zatím tím nejhorším nástrojem bolesti zadeček jen hladím – i tak se pěkně cuká. A pak se rozmáchnu. Pletený kus kůže poprvé dopadá střední silou na ztrestanou prdelku. Přes proužky, které zanechala rákoska jsou stopy po jeho dopadu více než jasné. Zavyje bolestí „néééééééééééééé!“. Rozmáchnu se znovu a tentokrát plnou silou švihnu karabáčem do čalounění. Vykřikne jako by to neodnesla jen pohovka. Začíná se klepat. Opět jí nástrojem jen pohladím. Maličko se uklidňuje. Ovšem jen do další rány. Karabáč působí bolest jako pekelný oheň. Je zpocená, kroutí se bolestí a začíná mít problém s udržením předepsané polohy. Upozorňuji jí na to a své upozornění podpořím další, byť ne příliš silnou ránou. Opět začne usedavě plakat. „Holčičko, připrav se na poslední tři – ale věř, že budou stát za to!“. Začne znovu prosit, ale sama ví, že ti to není nic platné. Švih! Na prdelce se vybarvuje obrovské jelito. Křičí bolestí, ale to už černý had opět sviští vzduchem a nekompromisně dopadá na žhnoucí zadeček. Křičí snad minutu. Počkám až se trochu uklidní a rozmáchnu se naposledy. Karabáč dopadá plnou silou na pomezí zadečku a stehen. Skoro dvouminutový křik s pláčem zaplňují pokoj.

Už nevydrží v trestné poloze a začne si mnout opuchlou prdelku. Bez povolení vstává. Napůl  v žertu a napůl vážně říkám, že dostane přidáno. Rozpláče se ještě víc. Pomáhám jí vstát a vteřinu na to se objímáme. Po chvilce se vymaním z objetí a naznačím jí aby sis lehla na břicho. Vyděšeně se na mě podívá. Můj pohled je tentokrát uklidňující – výprask už opravdu skončil. Na prsty si nanáším hojivou mast a skoro neznatelnými pohyby hladím potrestaný zadeček. I tak při každém dotyku sykne bolestí. Vzdor opravdu tvrdému výprasku, který dostala si všímám tuhých bradavek i vlhkosti klína. Pomáhám jí vstát a zase se objímáme. Naše ústa se setkají ve vášnivém polibku. Ještě trochu poplakává, ale přes ten pláč vnímám jedno slůvko – „posíííííím“. Beru jí něžně do náručí a tak abych se ani nedotknul fialovějícího zadečku spěcháme do ložnice …..

Návrat do seznamu povídek