Sliby se mají plnit

….. Zuzka se ráno probudila v poloze na břiše. Když se posadila, uniklo ji tiché „Auuu.“ její zadeček bolel ještě teď a to byl zabořen do měkké matrace manželské postele. A v práci ji čekala celý den kancelářská židle u počítače - už teď přemýšlela jak to jen vydrží. Ohlédla se přes rameno a její oči se střetly s manželovým významným pohledem: „Pamatuj si, co jsem Ti slíbil …!“ Tak to opravdu bude ….a hodně dlouho - ujistil ji letmý pohled do zrcadla. Vybavila si včerejší den, kdy poprvé nabourala a poprvé dostala opravdu velký výprask. Zadeček hrál všemi barvami a myšlenky se vrací nejen k včerejšímu dni …..

Zuzka se se svým manželem seznámila v jednom nakladatelství, kam nastoupila jako čerstvá maturantka do svého prvního zaměstnání. Tomáš byl o sedm let starší a k Zuzaně byl vždy vlídný a trpělivě jí vysvětloval její pracovní povinnosti, ale i to jak má jednat se zákazníky a ostatními kolegy. Zuzku bavila práce, kterou dělala, a protože byla svědomitá a pracovitá, stoupala po žebříčku pracovních postavení stále výš. Za tři roky už měla „své“ klienty a svou vlastní sekretářku. Zuzka byla opravdu spokojená, vždyť i její milovaný Tomáš měl z jejího postupu radost, v nakladatelství už sice nepracoval, přijal zajímavou pracovní nabídku u jedné zahraniční společnosti, ale rád se Zuzkou řešil její starosti. Taky už nebyl jen bývalý kolega. Několikrát ji pozval na kávu, večeři, přinesl květiny a z pracovního vztahu nakonec vzniklo spokojené manželství.

Zuzka si jednou za čas vyrazila s přítelkyněmi do kina nebo na vínečko a vracívaly se hodně pozdě. Manžel míval o ni starost a nechtěl, aby se vracela sama domů pozdě v noci, raději ji vždy osobně vyzvedl.

Tomáš jezdil několikrát do měsíce na služební cesty a Zuzka mu slíbila, že když bude pryč nebude se sama nikde toulat. Ale sliby chyby. Zuzka si ráda dělala věci po svém, a když jí zavolala kamarádka, že si večer vyrazí do vinárny, vůbec nezaváhala:“Tomáš je někde na Slovensku, vrátí se zítra, máme tedy celý večer pro sebe.“ Večer se oblékla do krátkých červených pouzdrových šatů, nalíčila a spěchala do oblíbené vinárny. S kamarádkou si užily příjemný večer, nikam nespěchaly, popíjely a vzpomínaly ještě dlouho po půlnoci. Když se rozloučily spěchala Zuzka domů, při odemykání se už těšila na sprchu a postel. Měla výbornou náladu, večer se jí skutečně vydařil. Netušila ještě, že skončí úplně jinak, než si to naplánovala ona. Při vstupu do bytu si všimla manželovy aktovky, úlek vystřídala radost, že už je doma. Tomáš skutečně doma byl, ale tentokrát byla jeho tolerance tatam. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde si byla?!“ seděl v obývacím pokoji a při jejím příchodu odložil nějaké dokumenty, měl na sobě ještě oblek, jen kravatu už stihl sundat. Stoupl si a očima Zuzanu přikoval na místě. Zlobil se. Hodně. Takhle ho Zuzka neznala, jejich řídké hádky byly většinou krátké a ne příliš výbušné. Její manžel byl kliďas. Jen jednou pronesl, že jestli ho bude provokovat, mohla by taky dostat přes zadek. Ani teď nekřičel, ale jeho studený přísný hlas Zuzku mrazil až v zádech. Ve chvilce ji přešla její dobrá nálada a úzkost sevřela žaludek. „Měla si už dávno být doma!“ Zuzana se snažila vysvětlit, kde a s kým byla. Bohužel její manžel, který spěchal z předčasně ukončené služební cesty, neměl náladu na řeči. „Takhle ty držíš dané slovo? Zasloužíš potrestat!“ „Potrestat? Jak?“ Zuza si vzpomněla jak jí vyhrožoval naplácáním na zadek, najednou ucítila tlak v podbřišku a nebyl to jen strach. „Dostaneš na holou! Pojď sem!“ natáhl ruku a přitáhl si svou nezdárnou ženu blíž. Sedl si do křesla a ohnul si ji přes koleno. Zuzka chtěla protestovat, ale v krku měla najednou sucho. Tomáš jí vyhrnul šaty. Jindy by možná ocenil její pěkné krajkové prádlo a svlékl by jí ho z úplně jiného důvodu, ale dnes byl rozhodnutý svou manželku potrestat. Jedním tahem stáhl kalhotky ke kotníkům a začal Zuzku vyplácet rukou. „Au. Auu. Au. Prosím, už to nikdy neudělám, přestaň!“ Zuzanu zaskočily štiplavé rány. Tomáš však neměl v úmyslu její zadeček šetřit. Měl o svou manželku opravdu strach. Zlost, že nesplnila co slibovala, ho přešla, když ji uviděl v pořádku doma. Prožitou úzkost jí ale nehodlal odpustit tak snadno a pokračoval ve vyplácení. Jak mu hlavou znovu procházely chvíle plné strachu, kdy čekal sám doma, rukou pořádně přitlačil a výprask se stával stále bolestivější. Když ho bolela ruka, Zuzce stékaly potoky slz a zadeček měla rozpálený jak plotnu, tak ji pustil. Zuzka se stěží narovnala a držíc se za zadeček odešla do ložnice, položila se na postel, zabořila hlavu do polštáře a nepřestávala brečet. Jakmile znovu ucítila Tomášovi ruce jak jí vyhrnují šaty, polekaně sebou trhla. Už neprosila, byla přesvědčená, že dostane ještě. Sevřela v ruce polštář a čekala. Ale ruce na jejím zadečku už nebyly trestající. Laskaly a vtíraly do pohmožděného zadečku chladivé tělové mléko. Zuzka začala vzdychat. Otočila se, Tomáš už jen ve vyboulených slipech seděl na posteli a pomohl jí svléknout zbytek oblečení. Slíbal Z. slzy, ale to už roztoužená Zuzka nemohla vydržet a sama začala jejich divoké milování. Ráno vstávala rozlámaná z vášnivého milování, ale zadeček měl barvu jako vždycky a její manžel se jen potěšeně usmíval: „Nebyl to zas tak přísný trest.“ Zuzka kývla na souhlas a políbila ho. „Musím letět do práce.“

Když po večeři uvařila kávu a donesla ji oběma ke konferenčnímu stolku, čekalo tam překvapení. Tomáš v ruce držel malou krabičku: „Celý den přemýšlím, jestli si zasloužíš takový dárek, ale narozeniny máš za pár dní, tak si ho vezmi“ podal Zuzce krabičku. Ta ji otevřela a vykřikla nadšením. Byly to klíčky od auta. Jejího vysněného auta!

„Děkuji,opravdu moc děkuji.“ skočila manželovi do náruče.

„Musíš mi něco slíbit“, Tomáš zvážněl, chytil Zuzčinu ruku s klíči a podíval se jí do očí:

„Budeš jezdit opatrně, jsi někdy moc hrr a to by se ti mohlo nevyplatit. Slibuješ?“

„Slibuji, samozřejmě.“ Zuzka byla nadšená, že konečně i ona má své vlastní autíčko!

Ze Zuzky se stala nadšená řidička. Ze začátku jezdila opatrně, ale brzy zjistila, že její motorový miláček je sice malý, ale výkonný, a tak začala zdolávat stejně dlouhé cesty rychleji a rychleji. Po jedné návštěvě u společných přátel se Tomáš nechal odvézt domů a občas překvapeně sledoval ručičku tachometru. „Jezdíš zbytečně rychle, zvolni.“ Zuzka na chviličku zpomalila, ale po několika ujetých kilometrech, směřovala ručička víc doprava než bylo zdrávo.

„Vzpomeň si, co jsi mi slíbila a jak dopadají ti, co sliby nedodržují.“ Tiché manželovo prohlášení Zuzce připomnělo absolvovaný výprask a zbytek cesty dojela přímo předpisově. Zuzka většinou v autě jezdila sama a bez manželova dozoru brzy řídila, tak jak byla zvyklá, rychle a dravě. Při jedné takové cestě domů měla na okamžik pocit jakoby ji po městském okruhu sledovalo nějaké auto. „Něco se mi zdálo“, odbyla to. Brzo měla poznat, jak moc se mýlila. V závěsu za jejím malým autíčkem se vracel domů i její manžel. Tomáš už po chvilce sledování její hodně rychlé a místy až nebezpečné jízdy se rozhodl, že tentokrát Zuzku potrestá citelněji. Zaparkoval a spěchal do domu.

„Zuzano, rád bych s tebou mluvil!“ zavolal sotva vstoupil do předsíně. Zuzku vyděsil ten známý studený tón hlasu. Vyšla manželovi naproti a ten už ji za loket vedl do obývacího pokoje.

„Víš kolik je povolená rychlost na okruhu? Můžeš mi říct, kolik si jela?“

„Já nevím“, Zuzka se bála přiznat, že tachometr byl rozhodně za 110 km/hod.

„Vyřešíme to teď hned! Sundej si kalhoty!“ Zase ten ledový odstín hlasu. Zuzce se začaly třást ruce, nebránila se, doufala, že to bude mít rychle za sebou. Tomáš si sundal sako a Zuzku přehnul přes křeslo. „Takhle zůstaň!“ Zuzana se neodvážila protestovat.Jakmile uslyšela, že Tomáš vytahuje pásek z kalhot, chytla se za zadeček.

„Prosím to ne.“ Vydechla.

„Rukama se chytni opěradel naproti a už se nesnaž mi bránit nebo to bude mnohem horší.“

Tomáš přehnul pásek na polovinu a začal vyplácet vyšpulené pozadí své ženy.

„Auvajs. Auu. Jauuu. Prosíííííím!“ Po patnácti ranách Tomaš na chvilku přestal a stáhl Zuzaně kalhotky.

„Zbytek dostaneš na holou! Abych ti připomněl, že tvé sliby nepovažuji za plané a chci abys je dodržovala!“

„Prosíííííím, já už budu jezdit pomalu, jen už mi to prosím odpusť.“

„Odpustím, ale zbytek trestu neprominu.“ Tomáš začal znovu vyplácet Zuzčin bolavý zadek. Po první dávce výprasku už byl celý rudý a žhavé teplo, se rozlévalo po obou polokoulích, ale i mnohem níž.

„Iii. Au. Auu.“ Zuzka naříkala, ale už se nesnažila bránit. Tomáš její zadeček nešetřil a exekuci ukončil až když temně rudá barva pozadí jeho ženy začala přecházet do fialova.

„Vzpomeň si na tuhle chvíli vždycky, když se podíváš na tachometr!“

Po tomto výprasku měla Zuzka poznamenaný zadeček několik dní. I její následné jízdy byly velmi, velmi předpisové. Jak ale mizely modřiny, mizela i dobrá předsevzetí. Zuzana se vrátila ke svému stylu jízdy a pro klid v duši začala více sledovat zpětná zrcátka.

Při jednom nedělním výletě na venkov za bývalou spolužačkou, ale došlo k nehodě. Zuzana nezvládla zatáčku a s autem spadla do protějšího příkopu u silnice. Naštěstí nebyl hluboký a Zuzce se nic nestalo. Ale auto! Stálo na „čumáku“, zapasované do travnatého svahu. Zuzka si okamžitě uvědomila, že tohle ji bude hodně dlouho bolet. Když vytáčela manželovo číslo, třásl se jí ruce i hlas.

„Tomáši, já jsem nabourala.“

„Proboha co se ti stalo, jsi v pořádku?“ z hlasu byl slyšet strach o Zuzčino zdraví.

„S kým si se srazila?“

„Vůbec s nikým a nic mi není, ale auto je rozbité a široko daleko nikdo kdo by mi pomohl, neodjedu odtud sama.“

„Ty už jsi zase jela jako blázen, že ano?“ hlas začal studit.

„Já….“

„Řekni mi kde tě najdu a já přijedu. Zatím přemýšlej co si za to zasloužíš.“ Zuzce už známý ledový hlas hovor rychle ukončil.

Tomáš skutečně zanedlouho přijel svým služebním vozem a zaparkoval na louce mimo silnici. Když vystoupil Zuzka se rychlým pohledem přesvědčila, že v ruce nedrží, alespoň zatím, žádny trestný nástroj. Popošla k němu vstříc, ale neodvážila se mu pohlédnout do očí, se sklopenou hlavou čekala, co se bude dít. Tomáš jediným pohledem zhodnotil situaci a velmi rychle pochopil, že to byla vysoká rychlost, která dostala auto ze silnice.

„Klíčky.“ Natáhl před sebe ruku.

„Že by to bylo tak snadné?“ pomyslela si Zuzka a okamžitě položila klíčky na nataženou dlaň.

Tomáš pak zvedl telefon a dojednal odtahovou službu.

„Tak a co teď s tebou“, otočil se k Zuzaně. Zuzana vyplašeně pohlédla na jeho pohodlné plátěné kalhoty bez pásku a v duchu si oddechla, ale Tomáš pokračoval:

„Támhle z té lísky si přines prut! A pak se přehni přes blatník auta.“

„NE! To neudělám.“

„Ale ano, uděláš.“ Hlas šlehl jak bič.

„Prosím ne tady, odlož to na doma.“ Zuzka byla vyděšená.

„Nebudu čekat dlouho, tak si pospěš, ať pro něj nemusím já, pak …“ nestihl doříct Tomáš, Zuzka rychle vykročila ke keři a odlomila jeden prut. Zaujala požadovanou pozici tak aby zadek směřoval k lesu, strašně se styděla.

„Zvedni si sukni“.

Zuzka tiše vzlykla, ale poslechla.

Tomáš nechtěl dělat divadlo pro náhodného chodce či motoristu a tak vysázel Zuzaně v rychlém sledu dvacet pět ran na zadnici.

„Teď na mně počkej v autě. Pojedeme domů a tam si o tom ještě promluvíme.“

Zuzka prchla do bezpečí, ale něco jí říkalo, že „mluvit“ se doma asi moc nebude. Zadek jí pálil a když viděla, jak se Tomáš vrací k lískovému keři, začala se příštího „rozhovoru“ se svým manželem bát. Celou cestu domů nepromluvili, Zuzka se nesnažila nic vysvětlovat, koutkem oka si prohlédla tři pořádné rovné lískovky, které Tomáš položil na zadní sedadla. Lehoučké záchvěvy auta jí připomínaly rostoucí horkost v klíně, ale strach z toho co se odehraje doma byl mnohem silnější. Tomáš zaparkoval před domem a otočil se ke své ženě.

„Běž nahoru do ložnice a svlékni se. Celá“

Zuzka svěsila ramena a vstoupila do domu.

V ložnici byly přivřené žaluzie, na odestlané posteli ležela do válce stočená peřina a vedle ní kožený vojenský řemen. Zuzka už při pohledu na něj sevřela obě půlky, napadla ji myšlenka, že uteče… Ale ne druhou stranu, trest si opravdu zaslouží - ozvaly se výčitky. Při svlékání si v zrcadle prohlédla bolavé jasně červené pruhy od předchozího bití.Zůstala stát v nohách postele, očima zafixovala ten strašný řemen a snažila se zapudit myšlenky na to co napáchá na její už trestané zadnici.Tomáš nechal Zuzanu čekat, věděl, že strach z chystané exekuce bude mít větší účinek než jeho výčitky. Po dvaceti minutách, vzal lískovky a vydal se za ženou. Položil pruty vedle vojenského řemenu a vynesl ortel.

„Napřed se předkloníš, chytneš se postele a já tě vyplatím tímhle řemenem. Pak se položíš na postel a dostaneš těmi pruty.“

Zuzaně vstoupily slzy do očí, to přece nemůže vydržet. „Kolik?“ šeptla.

„Uvidíme.“ Tomáš už dávno rozhodl, že bude stačit řemen, ale nechtěl to Zuzaně ulehčovat. Měl v úmyslu lískovku použít jen na několik ran na závěr. Se zalíbením pohlédl na manželčin už připravený zadeček a začal s výpraskem. Napřed několik lehčích ran na prohřátí a pak přitlačit.

Zuzka zatla zuby, ze začátku se to dalo vydržet, ale čím víc ran dopadalo na její zadek, přestávala se ovládat a prosila, naříkala, slibovala. Po patnácti ranách Tomáš udělal přestávku, Zuzka si přála, aby byl konec. Svezla se na postel.

„Prosím, moc tě prosím ukonči to. Já už budu hodná. Prosím. Už víc nevydržím.“

„Budeš muset, dostáváš, jen to co si sama vykoledovala.Můžeš zůstat, kde jsi, jen si klekni na všechny čtyři.“ Poslední rány silou, ale s delšími přestávkami. Zuzka byla ráda, že se může položit, zadek ji žhnul, vzrušení bylo tatam. Tomáš vzal lískový prut a přejel s ním ztlučený zadek.

„Néé, prosím!“

To už ale ložnici proťal svist a na Zuzanině zadku okamžitě naskočilo jelito. Zuzka zavyla a pokusila se zvednout. Tohle bylo horší než cokoliv předtím. Tomáš ji přimáčkl k posteli a systematicky vytvořil ještě čtyři vystouplé pruhy.

„Myslím, že ti to stačilo. Pamatuj si, že pokud nebudeš dodržovat svoje sliby, bude mít lískovka zase práci.“

Zuzka se ani nepokusila zvednout, zůstala ležet a hladila si zbitý zadek. Prostěradlo pod obličejem bylo mokré od jejích slz, čekala jestli se Tomáš vrátí ošetřit ztrestaný zadek. Manžel se ale nevracel, takže si ho namazala sama. Nakonec ještě namočila ručník do studené vody a v leže na bříšku ho zlehka položila přes obě polokoule.

Tomáš přišel v okamžiku, kdy Zuzka s hlavou na složených rukou přes občasné vzlyky sama sobě slibovala, že to bylo naposledy.

„To doufám!“ ozvalo se za ní. Tom sundal ručník a začal vtírat chladivé mléko…

„Určitě! Miluji tě - muži.“

„Já tebe taky, měl jsem strašný strach, že se ti něco stalo.“ Při jejich následném milování se Zuzce neustále připomínal její bolavý zadek a noc víceméně probděla v leže na bříšku.

Za týden bylo Zuzčino auto zpět opravené před domem. Zuzanino pozadí ještě neslo zřetelné stopy po výprasku a ona sama neměla odvahu manžela požádat o vrácení klíčků. Doufala jen, že Tomáš tak učiní sám co nejdříve. Ten to ale neměl v úmyslu, alespoň prozatím.

Zuzana jezdila autobusem, na zadečku ani modřinka. Když jedno odpoledne byla sama doma šla dokonce do manželovy pracovny, aby našla klíčky od svého auta. Nahlédla na stůl, ale pocit viny jí rychle vyhnal zpět. Večer na ní ovšem čekalo překvapení. U jejich oblíbené večerní kávy, přesně tak jak před časem, položil Tomáš na konferenční stůl klíčky od auta a … rákosku. Zuzaně se zatmělo před očima. Že by věděl, co dělala odpoledne ?! Polkla na prázdno. Tomáš si všimnul jejích zmatků.

„Nemusíš se bát. Nechci ji použít, alespoň ne teď. Vezmi si zpátky auto, doufám, že si se dostatečně poučila a budeš jezdit bezpečně. Chci abys tu rákosku vozila s sebou v autě. Pokaždé ti připomene to, jak ti s ní zmaluju zadek, když nebudeš jezdit jak máš.“

„Děkuji.“ Zuzka si dost oddechla a rozhodla se přiznat „já je hledala u tebe na stole.“

„Tys mi prohledávala stůl?!“ zamračil se Tomáš

„Jen jsem nakoukla na pracovní desku.“

„Víš co bys zasloužila?“

„Ano, vím. Jen prosím ne tou rákoskou. Vždyť jsem se sama přiznala.“ Zuzka si začala odkládat kalhoty, horko v podbřišku začalo hrát známou předehru. Pomalu rozepnula blůzku a v prádle vykročila k manželovi.

„Jen pokračuj! Vyplatím tě tedy jen rukou, ale pěkně na holou. Když trest, tak jak má být.“ Usmál se Tomáš, který rychle pochopil, o co Zuzka usiluje.

Návrat do seznamu povídek