Setkání

Pastelové tóny obývacího pokoje náhle potemněly. Zase se rozpršelo. Ospalý den v ospalém pokoji v ospalém městě.

Zavírá oči a tak trochu sní. Myslí na violku, která se nemůže rozhodnout, zda je ještě součástí zlátnoucího pole, nebo už jen posmutnělou ozdobou rozbahněné cesty. Ta křehká květina se chvěje pod ranami dopadajícího deště, ale nemůže to vnímat jako trest. Je to uhašená žízeň, naplněná touha, podmínka existence, rozkoš?

Zvonek ho vytrhl z příjemného rozjímání. Trochu neochotně se zvedá a jde ke dveřím. Na schodech stojí dívka. Dlouhé vlasy se zvlnily v deštivém počasí. Její modrošedé oči se na vteřinu setkaly s jeho očima a pak trochu nejistě utekly na podlahu. Její rty však překonaly nesmělost a sotva slyšitelně zašeptaly: „ Já jsem…Monika.“

Nechápavě se na ni díval. Kapky z jejího promáčeného oblečení stékaly na zem a tvořily malinké kaluže. Nedůvěřivě se rozhlížel, jako by očima hledal ještě nějakého dalšího nezvaného hosta před svým domem.

„Co si přejete?“ zeptal se stroze.

Zvedla k němu své prosebné oči, pak je opět sklopila a rozvzlykala se.

Ostře si ji znovu přeměřil pohledem. „Na něco jsem se ptal, neslyšela jste?“ zazněl do ticha jeho důrazný hlas. Odpovědí mu však byl jen další vzlyk.

Ustoupil o krok dozadu a chystal se zabouchnout těžké dubové domovní dveře. V posledním okamžiku ještě zahlédl, jak se dívce podlomila kolena a její tělo se sesunulo k zemi. Znovu se podíval, zda někdo nepřichází ztichlou ulicí, a pak se sklonil nad bezvládným tělem.

"Co je Vám?...No tak, Moniko, probuďte se!" řekl trochu nevrle. Ale dívka ležela nehnutě a oči měla zavřené. Byla hrozně bledá, působila křehce a vyčerpaně.

Ještě jednou naposledy se rozhlédl kolem a pak ji celkem bez váhání vzal do náruče a přenesl dovnitř. Překvapilo ho, s jakou lehkostí zvedl její vyčerpané tělo. Byla celá studená a promáčená, měla jen světlé šaty, pod kterými se rýsovaly chladem vystouplé bradavky. Všiml si, že je poškrábaná na rukou i na nohách, jakoby běžela ostružinami. Kdo ví, co se jí stalo, řekl si.

Jak ji nesl, umokřil se. Neodpustil si tiché zaklení a v tom jeho pohled spočinul na hrdle oné neznámé dívky. Měla na něm tenký černý pásek. Nejprve si myslel, že je kožený, ale pak zjistil, že je to černá sametová stužka vpředu osázená drobnými bílými kamínky do tvaru písmene M. Netušil, zda je to pouhá bižuterie, anebo opravdu drahé kameny. Černá stužka ostře kontrastovala s bílým bezvládným tělem.

Zdálo se mu, že stužka příliš stahuje dívčino hrdlo. Položil dívku na široký gauč, jenž stál naproti velikého krbu, ze kterého sálalo příjemné teplo, a pokusil se dívce uvolnit sametovou stužku. Byl ovšem zaskočen, protože stužka tvořila jednolitý celek. Neměla žádný knoflíček, žádný háček, nic, co by se dalo rozepnout a uvolnit. Napadlo ho použít nůž nebo nůžky, ale stužka příliš těsně obepínala dívčin krk, a proto bylo použití jakéhokoli ostrého předmětu vyloučeno.

Zanechal stužku stužkou, z vedlejšího pokoje donesl hrubou deku, kterou se sám přikrýval, když sedával večer na terase svého domu a znovu se zadíval na dívčinu tvář.

Byla bledá, snad deštěm zmáčená, snad uplakaná a byla …krásná. Ve chvíli, kdy si to uvědomil, projel jeho tělem zvláštní mrazivý pocit. Chvíli stál nehnutě a nechal se její krásou unášet. Byla to jen malá chvilka, ale sám na sobě poznal, že jeho nevrlost je ta tam a že je vlastně rád za tohle zvláštní setkání.

Černý čaj zavoněl místností a dívka procitla. Rozhlédla se trochu vyděšeně prostorným pokojem a spatřila muže sedícího v křesle naproti.

Usmál se: „Konečně! Už je vám lépe? Napijte se a ještě si odpočiňte, to je v pořádku,“ řekl s drobným úsměvem. S vděčností přijala šálek čaje a pak ještě na chvíli přivřela oči.

Asi na deset minut se rozhostilo naprosté ticho. Monika měla zavřené oči, možná spala, možná jen tiše odpočívala a nabírala ztracené síly. Vstal a chtěl ji přikrýt, protože část deky jí sklouzla s ramen. Ale sotva udělal nepatrný pohyb, Monika sebou prudce škubla a vytřeštila oči: „Prosím ne, opravdu ne…“ V jejím hlase byl strach i úpěnlivá prosba.

Překvapením zůstal nad ní stát a snažil se ji uklidnit: „Nebojte se, nic vám neudělám.“ Monika se ještě více stočila do klubíčka, deku si oběma rukama přitáhla až těsně k bradě a její oči připomínaly oči raněného zvířete.

„Proboha, co se vám stalo? Mě se přece nemusíte bát, tady jste v bezpečí…“, snažil se ji ukonejšit, ale bylo to marné. Viděl, jak se Monice chvěje brada a tiše začala vzlykat. Udělal další krok směrem k ní, ale to už Monika skoro křičela: „Ne! Prosím, ne...“

Vrátil se do křesla, vzal si čaj a chvíli mlčel. Potom se klidně a dlouze na dívku podíval a řekl trpělivě a důrazně: „Jmenuju se Michal. Bydlím tady sám. Nevím, co se vám stalo, ani to nepotřebuju vědět. Začíná se stmívat, pokud tady chcete přespat, můžete.“

Nečekal žádnou odpověď, vstal a vyšel na terasu svého domu. Monika v místnosti osaměla a po její tváři se začaly koulet velké těžké slzy. Ještě chvíli zdecimovaně ležela a pak si na chvíli sedla s hlavou v dlaních. Potom ale sebrala všechny své síly a vstala. Zahlédla obraz svého potrhaného a zmáčeného těla v zrcadle na zdi a intuitivně si uhladila zmačkané šaty a rozcuchané vlasy.

Venku už přestalo pršet a vzduch na terase voněl začátkem léta. Všude bylo ticho, jen kapky z listů na stromech odpočítávaly čas do setmění.

„Děkuji vám za pomoc,“ zaslechl Michal za sebou tichoučký, ale příjemný a docela už vyrovnaný dívčin hlas. „Pokud by vám to opravdu moc nevadilo, zůstala bych tu do rána. Nemám kam jít.“

Michal se pootočil a chtěl Monice odpovědět, ale v tom se dívka vrhla k jeho nohám a vděčně políbila špičky jeho bot.

Vteřinu stál ochromený, překvapený a vzrušený a hlavou mu blesklo: bože, je to subinka! Pak Moniku nohou zlehka odstrčil a s předstíraným nezájmem, ale celý rozechvělý, šel ke kraji terasy. Opřel se o zábradlí a horečně přemýšlel: je to subinka…to není možné…vždycky jsem si takovou dívku přál a teď je tady…nesmím ji ztratit….bude mi patřit už napořád…udělám pro to všechno!

Michal se vrátil z terasy zpět do pokoje a Monika se stále ještě choulila na zemi. Bylo mu jí líto. Byla tak krásná, vypadala křehce a zranitelně. Měl sto chutí se k ní sklonit a obejmout ji. Místo toho však ostře a odměřeně vyštěkl: „Vstaň, čubko!“ Monika jako by byla na tento povel cvičená, v okamžiku stála skoro v pozoru, jen hlavu měla stále pokorně skloněnou a její pohled směřoval k Michalovým nohám. „Ano, Pane, jak si přejete,“ řekla tiše. Michal ji se zalíbením pozoroval. Zdála se mu čím dál krásnější a zajímavější. Byl fascinován nejen jejím vzhledem, ale především jejím chováním. Kde se tady vzala? přemýšlel v duchu…to je snad sen…to nemůže být pravda… Marně hledal vysvětlení pro tuto neskutečnou situaci, ve které se dnes večer ocitl.

Přistoupil blíž a shrnul jí vlasy z čela. Pak ji uchopil za bradu a zvedl jí hlavu, aby jí viděl přímo do očí. Nekladla žádný odpor, byla tvárná, jakoby úplně bez vlastní vůle. Jenom tiše hlesla: „Pane…“

Jemně, ale důrazně ji opravil: „Můj Pane!“ Pak jí potichu a klidně zblízka řekl: „Nebudeš tu jen do rána. Chci, abys tu zůstala. Budeš mi vařit a uklízet. Hledám někoho a ty stejně nemáš kam jít.“

Michal od Moniky podstoupil, ale pak jako by si to rozmyslel, vrátil se k ní, pohladil ji po tváři a řekl: „Líbíš se mi.“

Odvedl Moniku do pokoje, ve kterém ji chtěl ubytovat a zanechal ji tam. Pokoj byl světlý, příjemný. Monika se s úlevou položila na postel a na chvíli zavřela oči. Když je znovu otevřela, jejím tělem jakoby projel blesk. Její pohled totiž spočinul na poličce nad postelí, na které ležela dlouhá ratanová rákoska a stočený pletený bič.

Monice se úzkostí sevřelo hrdlo. Pocítila silné mrazení v podbřišku a celé její tělo se začalo chvět rozrušením. Jako ve snách vstala z postele a přistoupila k poličce. Svůj pohled strnule upírala na rákosku i bič. Opatrně zvedla ruce a jemně se dotkla obou nástrojů, které tak důvěrně znala…

Pak její pohled sklouzl dál a tam ležela černo-červená kožená pouta, zdobená drobnými cvoky. „To není možné,“ sotva znatelně šeptaly její rty, „proboha, kde to jsem?“

Všechno to, co zde nalezla moc dobře znala. Ano, jsou to ta stejná pouta, kterými byla před několika dny připoutána k mohutnému dubovému kříži. A jsou to i oba inkviziční nástroje, jejichž účinky poznala na svém těle. Nemohla se mýlit.

Zatočila se jí hlava. Chtěla začít křičet, ale strachem oněměla a jen tiše zasténala. A v tom uslyšela na chodbě kroky a dveře se otevřely.

Vstoupil do pokoje a Monika vyděšeně klesla na kolena. Michal se pousmál: „Líbí se ti? Všechny tyhle věci budou od teď tvé, budeš se o ně starat, budeš je milovat.“

Monice začaly po tvářích zase proudit slzy a Michal poznal, že se v jejím nitru odehrává velmi intenzívní boj pocitů, možná vzpomínek, představ…

Chtěl Moniku okřiknout, aby už nebrečela, ale nedokázal být v téhle chvíli přísný. Možná jsem zašel příliš daleko, potřebuje čas, říkal si v duchu, když se rozechvěle skláněl k plačící dívce.

„Moniko, už neplač, prosím.“ Zvedl ji, pevně ji sevřel ve své náruči a konejšil ji. „Prosím, neboj se mě, nestane se ti tu nic zlého.“

Monika zvedla své uslzené oči a dlouze se zadívala na Michala. Bylo to poprvé od chvíle, co se tady objevila, kdy se dívala Michalovi přímo do očí. Po chvilce mlčení řekla zastřeným hlasem. „Pane, můj Pane, já tu rákosku, bič i pouta znám, velmi dobře znám… Tam, odkud jsem utekla, jsem s těmito nástroji zažila hotové peklo.“ Pak si stáhla šaty ze svých ramen a otočila se. Jeho pohled spočinul na Moniččiných zádech, které nesly stopy po tvrdém bití.

Znovu začala usedavě vzlykat. „Pane, vy jste tam u toho byl také, to byly vaše nástroje….poznávám je!“

Rozhostilo se absolutní ticho. Oba po těch slovech ani nedýchali.

„Vstaň!“ přerušil vteřiny mlčení svým rázným hlasem Michal a jediným zručným pohybem strhl s  Moniky její šaty. Zachvěla se, ale neopovážila se neposlechnout. Stála před ním nahá, ponížená a čekala, co se bude dít. Michal vzal z police pouta a spoutal jimi Monice ruce vpředu před tělem.

Michal byl řadu měsíců sám, sžírán svými představami, sny a touhami a snad proto v zoufalství odpověděl na jakýsi šílený inzerát: Kdo chce zbít mou subinu, ať se přihlásí. Zn: Vlastní nástroje vítány.

Inzerát podával velmi nesympatický muž a v jeho domě potom také došlo k podivnému setkání. Michal předal muži nástroje a potom čekal v ušmudlané předsíni, dokud ho muž neuvedl do tmavé místnosti, kde již byla u masivního kříže připoutána dívka se zavázanýma očima.

„Už je zbitá,“ udiveně řekl Michal, když viděl dívčino tělo, na kterém nebylo skoro žádné místo bez modřin a stop po nelítostném bití.

„Pche, deset ran bičem a patnáct rákoskou ještě snese…bude vzrušením bez sebe,“ úlisně se zachechtal oplzlý muž a dodal: „A žádné intimnosti,“ když viděl, jak se Michal chce jemně dotknout dívčiných zad.

Michalovi se zatmělo před očima a započal s výpraskem. Dívka celou dobu skoro ani nehlesla a Michal vůbec netušil, co se v ní odehrává…

Pak ho cizí muž požádal, aby na chvíli opustil místnost a počkal zase vedle v předsíni. Své nástroje ale ať mu ještě na chvíli zapůjčí. Michal z toho všeho neměl příliš dobrý pocit, ale přesto neznámému muži vyhověl.

Strávil vedle v předsíni sám ještě asi deset minut a i přes zavřené dveře k němu doléhal nářek trýzněné dívky. Co konkrétně se za zavřenými dveřmi odehrávalo bylo zřejmé. Když se pak dveře otevřely, na okamžik uviděl na zemi ležící tělo té neznámé dívky, jejíž záda byla poznamenána opravdu nelítostným bitím. Muž však rychle dveře zase zavřel a vrátil Michalovi jeho nástroje. „Krásné věcičky, skvělá práce…a teď už běžte!“ řekl odměřeně směrem k Michalovi. Nemusel ho nijak zvlášť pobízet. Michal byl rád, že z tohoto podivného místa odchází. Ještě dlouho si pak vyčítal, že se k něčemu takovému propůjčil.

A teprve teď si uvědomil paralelu mezi tímto zážitkem a Monikou, kterou před pár hodinami vpustil do svého domu.

„Otoč se,“ řekl Michal spoutané Monice a pak si chvíli s hrůzou prohlížel strašné jizvy a rány na jejích zádech.

„Ty jsi utekla svému pánovi?“

„Ano,“ hlesla Monika, „musela jsem…“

„Kolik mužů nechal, aby tě bili?“

„Třináct,“řekla tiše Monika a Michalovi se z toho čísla zatočila hlava.

„Pojď za mnou,“ řekl a vyšel z pokoje. Monika ale zůstala stát jako přikovaná.

„Pane, já už nesnesu další bití…zemřu při tom,“ řekla zoufale.

„Moniko, pojď za mnou,“ řekl Michal trpělivě ještě jednou, vykročil směrem k obývacímu pokoji a slyšel, jak nešťastná dívka jde opravdu odevzdaně za ním.

Před krbem uvolnil Monice pouta a poručil jí: „Lehni si na břicho na pohovku.“

Monika zavřela oči a byla připravena na nejhorší. Lehla si a zůstala v očekávání dalších ran. Neodvážila se pohnout, ani otevřít oči.

Najednou ucítila vůni hojivé masti a jemný dotek Michalovy ruky na svých zádech.

„Mrzí mne, co se stalo…“

Michal opatrně nanášel hojivou mast na Moniččiny rány. Ta jen chvilkami usykla bolestí, když se chladivá mast dostala do obzvláště otevřené rány. Celé její tělo bylo stále ještě nepřirozeně napjaté a strnulé, jakoby stále čekala něco zákeřného, ale v jejím nitru se už pomalu rozprostíralo slastné uvolnění.

Michal dokončil ošetření ran a jeho pohled se zalíbením spočinul na mladém těle, které před ním odevzdaně leželo.

Monika skoro ani nedýchala. Pak jen malinko nadzvedla hlavu a tiše řekla: „Děkuji, můj Pane, jsem vám za to nesmírně vděčná a nikdy vám to nezapomenu. Budu se snažit, abych vám mohla vše, co pro mne děláte, oplatit a vynahradit.“

Michal se pousmál: „Neboj, holčičko, budeš mít spoustu příležitostí, aby ses mi náležitě odvděčila.“

I když to řekl napůl v legraci, jeho hlas zněl důrazně a nesmlouvavě. Monika zavřela oči a jejím tělem projelo silné mrazení, které ovládlo její tělo od kořínků vlasů až po paty. Nevěděla, co bude dál, ale přesto cítila obrovskou úlevu.

Měla za sebou měsíce hrůzy. Její bývalý pán byl hrozný člověk a násilník. Po pár týdnech byl nasycen její krásou a hledal si jinou dívku. Nemohl nikoho najít a na Monice si doslova vybíjel svou zlost. Naprosto bez citu, bez jakýchkoli zábran.

Monika to zprvu snad ani nechápala. Ve své oddanosti a lásce trpělivě snášela nespravedlivé tresty a všechno odpouštěla. Teprve, když byla úplně fyzicky na dně, rozhodla se snad v pudu sebezáchovy utéct. Jenže nebylo, kam utéct. Když se asi před rokem svěřila do rukou svého bývalého pána, spálila za sebou všechny mosty.

A teď byla tady. Ještě k smrti vyčerpaná, ještě plná ponížení a bolestných zážitků, zmatená a nejistá v každé vteřině…

Z pochmurných vzpomínek ji vytrhl klidný Michalův hlas: „Na, vypij to, to ti pomůže,“ řekl a podal Monice malý šálek, z kterého se malinko kouřilo. Monika se posadila a celým jejím tělem projela palčivá bolest. Vzala si od Michala šálek s něčím, co vypadalo jako čaj, ale přitom vonělo úplně jinak. Jako směs nějakého cizího koření.

„Rychle to vypij, dokud je to horké,“ poručil jí.

Monika poslušně dala šálek ke svým rtům a začala pít. Pronikavá kořeněná vůně jí stoupala do nosu a v puse cítila zvláštní nasládle-hořkou chuť. Sotva vypila první doušek, celé její nitro bylo jako v ohni. Zatočila se jí hlava.

„Pij!“ poručil znovu nekompromisně Michal.

Monika už celá omámená vypila zbytek neznámého nápoje a najednou se jí zdálo, jakoby se pod ní rozevřela zem a ona padala někam do šílených hlubin. Poslední, co si uvědomila, že vidí a vnímá, byly Michalovy klidné a vyrovnané oči, kterými jakoby říkal: Neboj se, Moniko, teď už bude vše v pořádku, uleví se ti.

Do pokoje pronikl paprsek světla a Monika se probudila. Chvilku jí trvalo, než se upamatovala, kde vlastně je a jak se tam ocitla. S úlevou zjistila, že její zmučené tělo je skoro zhojené a cítí se velmi dobře. Ten léčivý nápoj, po kterém prospala několik dní, dokázal zázraky.

Monika zvedla oči a na poličce nad sebou uviděla lísteček. Trochu se nadzdvihla a přečetla si Michalovu zprávu: Přijdu později večer, odpočívej :-)

Celá se zachvěla při čtení toho krátkého vzkazu…Je tak milý, říkala si v duchu, to není možné…

Monika pak strávila celý den tím, aby se co nejlépe připravila na večerní setkání s člověkem, který jí možná zachránil život, který jí pomohl, když byla v té hrozné situaci, který se jí ujal, který ji ošetřil a který se nyní stal středem jejího vesmíru – se svým novým Pánem.

Do odpoledních hodin ještě odpočívala a pak si dala osvěžující bylinkovou koupel. Celé tělo namazala vonnými olejíčky a pečlivě si umyla, ošetřila a učesala své plavé vlasy. Taky se trošku namalovala a oblékla si šaty, které pro sebe našla nachystané u svého lůžka. Cítila se odpočatá, uvolněná, klidná a šťastná. Zážitky posledních dnů ustupovaly někam do ztracena a před Monikou se otevíral zcela nový svět.

Pak už jen zapálila svíčky na všech svícnech, které byly rozmístěny po celém domě a čekala na příchod svého Pána.

Michal se vracel domů tmavou ulicí a malinko se usmíval, jako pořád v posledních dnech. Jakmile byl chvíli sám, jakmile to bylo jen trochu možné, všechny jeho myšlenky patřily Monice. Doufal, že dnes už by se mohla cítit lépe a těšil se, až pohlédne do jejích krásných skromných očí.

Za okny svého domu spatřil světýlka svíček a jeho tělem projela obrovská radost. Nemýlil se, už je jí dobře…

Skoro neslyšně otevřel branku své zahrady a přistoupil k oknu do obývacího pokoje. Všechny svíčky, které tam včera připravil, plály, ale v pokoji nikdo nebyl. Michal zůstal chvíli nehybně stát a dočkal se. Monika vešla do pokoje, přistoupila k jedné ze svíček a opatrně ji rukou pohladila. Plamen svíčky osvětloval její klidnou a svěží tvář a pozlatil její krásné vlasy. Michal pocítil silné vzrušení, které ho celého ovládlo. Je nádherná, zašeptal…

Některé příběhy nemají pokračování…a některé končí dříve, než vlastně začaly…

Takový osud mohou mít příběhy smyšlené a často i příběhy, které skutečně prožíváme.

A my si pak jenom nalháváme, že naděje a těšení se na to, co by mohlo být dál, je možná víc než reálné naplnění představ a snů…

Návrat do seznamu povídek