Sen o třinácté komnatě

Byla to holka jako každá jiná. Nebo se tak alespoň všem zdálo. Ba i jí samotné. A přesto... Přesto přese všechno jí hlavou bloudily podivné myšlenky.

Vklouzly nenápadně jako myšky a usídlily se v ní. Nechtěly opustit své hnízdo. Myšlenky o čem? Ach, nesmí byť jen slůvkem zavadit, o čem že jsou! Co slůvkem! Ani zlomkem mysli ani koutkem duše! Schovat je, skrýt před cizími vetřelci, zahladit stopu, uniknout tomu všemu... Vy všetečné, utečte pryč, nerozpínejte ve mně svá temná křídla, nekřičte mi do duše ani do těla! Zmlkněte!

Leč nic z toho nezdálo se být užitečným. Čím více se bránila svým pocitům, tím větší padal na ni dojem, že ji zcela ovládají. Když ztlumila světla a unavená ulehla na podušku, aby se mohla v klidu oddávat svému snění, tu začala se jí zmocňovat jakási podivná touha...

Přišel k ní po špičkách, vetřel se do jejího pokoje mlčky a tajně co by vánek pohrávající si s vlasy děvčat v létě na pláži. Nicméně si povšimla jeho tajuplného stínu. Obličej v té temnotě téměř nerozeznala, z toho, co zahlédla, se jí zdálo, že má pevné a ušlechtilé rysy. Když se přiblížil, viděla naň lépe. Byl vysoké štíhlé postavy, atleticky široká ramena obepínalo bílé bavlněné tričko, zastrčené ve značkových džínách černé barvy. Pak její pohled sklouzl směrem k pasu. Ten obepínal tmavohnědý široký pásek vyrobený z  kvalitní kůže. Vpředu se zaleskla ozdobná stříbrná přezka.

Rozbušilo se jí srdce. Co když to na ní pozná? Nesmysl! Ona přece vypadá jako každá jiná dívka ve svém věku. Tak jak by ho to mohlo napadnout! Přesto však měla dojem, že On o ní ví všechno. „Určitě mě má prokouknutou, čte moje myšlenky,“ napadlo ji. Vše tomu nasvědčovalo, ten jeho potměšilý úsměv, zrádné a zároveň uhrančivé šedé oči, před kterými nelze uniknout. - Znáte ten pocit? Máte dojem, že vše musíte popravdě vyklopit, jakmile se do Vás takovéhle oči zabodnou. - Ona měla své pomněnkově modré oči sklopené. Po chvíli je bázlivě pozvedla a zděsila se, zároveň však se jí zmocňovalo vzrušení.

Pomalu začal rozepínat opasek, vychutnávaje si svoji důstojnou převahu, stále na ni hleděl s očima zúženýma a lstivě se lesknoucíma, jako mívají kočky. Zavřela oči. Hrála tichá hudba. Ta, kterou si pouštěla pro inspiraci a na uvolnění. Slyšela cinkot přezky a následoval zvuk kalhot pomalu sjíždějících ke kotníkům. Ne! Ano! Tato dvě slova se v ní stále překřikovala, až sama nebyla schopna jednat. Stále ležela na měkkém gauči, nyní již příjemně vlhká slastí. Elegantně si svlékl triko a přiblížil se k ní. Co mělo následovat, nebo o čem se alespoň domnívala, že následovat bude, toho se nedočkala. Avšak i toto ukázalo se být nádherným.

Odkudsi z kapsy kabátu odhozeného na křesle, jehož si prve ani nevšimla, vylovil svíčku, postavil na stůl a zapálil. Lehká záře proměnila svým kouzelným světlem celou místnost. Otočil se k ní a zahrnul její horkou tvář ještě žhavějšími polibky. Jemně uchopil mezi své pevné rty rozkošnou, sněhově bílou průsvitnou košilku, kterou nosila jen na doma, když byla sama, a začal ji svlékat, šikovně, pouze ústy. Pokračoval směrem ke klínu nepřestávaje líbat její rozpálené tělo.

Ani nevěděla, jak, červené krajkové kalhotky náhle ležely o kus dál na zemi, kde roztomile završily všeprozrazující hromádku ostatního prádla. Stále ji laskal. I ona jeho polibky opětovala. Hrál si s jejími volně rozhozenými, dlouhými kaštanovými vlasy, jemně ji kousal do šíje a pak... Vklouzl do ní jako malá rybka do vlažné vody. „Nádhera!,“ chtělo se jí zvolat celé blažené štěstím. I on byl jako u vytržení. Celou dobu nepadlo jediné slovo. Jako by si dokonale rozuměli. Až na jednu věc. Stále čekala, jestli něco udělá, ale on ji stále jen zahlcoval něžnostmi. Ne, že by se jí to nelíbilo, ale...

Malinký plamínek svíčky věstil, že svíce již brzy dohoří. Po chvíli nastala úplná tma a takové to známé křičící ticho. Vzdálil se od ní. „Nejspíš se obléká,“ napadlo ji. Prolomil ticho; začal hovořit hlasem zvučným jako zvon a přece tak klidně. „Já vím, co ty bys chtěla. Vím, co bys potřebovala,“ mluvil tak sebejistě, že ji až zamrazilo. Opět čte její myšlenky!

„Přijď, budeš-li chtít. Příští pátek v jedenáct večer. Ale ty přijdeš i kdybys nechtěla. Přikazuji ti to. A kdybys snad nepřišla, vyzvednu si tě, rozumíš?“

Překvapila ji náhlá změna tónu jeho hlasu i to chování. Vložil jí do ruky bílý lísteček několikrát přeložený do malého obdélníčku. „A vezmi s sebou tohle!,“ podával jí malý látkový balíček s poměrně hmotným obsahem. Náhle se usmál, jako by se nic nedělo, popadl z křesla kabát, svižným krokem zamířil ke dveřím a - zmizel.

Ležela stále na tomtéž místě jak opařená. Sáhla si na čelo. Ne, horečku neměla. I když jí to tak přišlo. Příliš neskutečné na to, aby to byla pravda. O tom, že to vše skutečné bylo, ji přesvědčovalo hned několik věcí. Nahota ztrácející se ve tmě, horký vosk stékající na ubrus a konečně lísteček, který vytrvale žmoulala v ruce a v té druhé - co jen to může být? Nejprve rozbalila onen papírek. Na něm bylo napsáno jakési místo, jež neznala, místo, na kterém ještě nikdy nebyla. „Asi mě zve k sobě,“ napadlo ji. Vzrušovalo ji to a zároveň ji sužoval strach, strach z neznáma. Co je v tom balíčku? Rozvázala šňůrku a nahlédla dovnitř.

Uviděla v něm silný černý pásek, podobný tomu, co měl na sobě. Vzala ho do ruky a chvíli omakávala. Takový pevný... Tak přece! Přece jen přečetl jo tajemství jejího vědomí, uzřel vysněné představy v jejích očích! Vzala onen nástroj do pravé ruky a rozmáchla se. Jen tak cvičně, do vzduchu. Řemen zasvištěl vzduchem a dopadl na gauč. Představila si, jak... „Ne, to přece není možné!,“ bránila se tomu, „líbí se mi něžné, křehoučké milování. Nepotřebuji to!“

Všechno se jí na přeskáčku honilo v hlavě. Jedna myšlenka však bodala nejvíce a nakonec také zvítězila. Už aby byl pátek!


Dny ubíhaly až neúnosně pomalu. Čas jako by se zastavil.Tak, jak jí jindy připadal rychlý, zdál se jí nyní jako nekonečně plynoucí řeka bez pramene, ba ani bez ústí. Avšak nakonec se onoho osudného dlouho očekávaného dne přeci jen dočkala. Napadlo jí ještě, co takhle příjít pozdě, co by se asi stalo? Dívky přece smějí přijít o něco později. Nakonec však odešla z bytu téměř o půl hodiny dříve, než původně zamýšlela.

Oblékla se do provokativně červených šatů s tenkými ramínky a svůdným dekoltem, který vkusně doplňovaly tmavorudé granátky. Zbožňovala granáty. Ty kamínky jí připadaly tak smyslné, koneckonců byla si vědoma toho, že jí sluší.

Sukýnka šatů jí sahala sotva do půli stehen; stačilo, aby se nepatrně pro něco sklonila a každý měl šanci zahlédnout lesklý bílý satén, oddělující tajemství pečlivě ukrytých zákoutí ženského těla od okolního světa. Ramena zakrýval pouze lehký šátek šitý z černého hedvábí. Pokud by pohled pozorovatele sklouzl po dlouhých hladkých nohou směrem dolů, nestačil by se divit nádherně štíhlým kotníkům, jež šikovně ovazovaly na několika místech překřížené stužky lakovaných červených lodiček dokonale ladících k šatům. Na levém kotníku se skvěl neodmyslitelný jemný zlatý řetízek. Zkrátka, připadala si, že jí patří celý svět a všichni muži by jí měli padnout k  nohám. Přes pravé rameno měla přehozenou sametovou hnědou kabelu, ve které by asi málokdo tušil velké tajemství.

Čím více se blížila ke svému cíli, tím neklidněji se rozhlížela, zda ji někdo nesleduje. Stále měla dojem, že jí lidé čtou z očí jako ze slabikáře. Uvažovala o tom, zda se neotočí a nevrátí domů, ale rychle tento nápad zavrhla. Nějaké neviditelné pouto ji k neznámému hostu a zanedlouho hostiteli přitahovalo. Navíc, kdo ví, co by se stalo, kdyby nepřišla? Tušila to. Řekl přece „Ty přijdeš, i kdybys nechtěla!,“ a to s takovou jistotou, že se mu ani ve svém vědomí neodvažovala odporovat.

Dorazila k popsanému číslu domu. Velká, nejspíš nedávno krémově natřená vila se zahradou srdečně lákala návštěvníka otevřít branku a vstoupit dovnitř. Odhodlala se odlepit ztěžklé nohy od země a zmáčkla zvonek. Hned na to uslyšela kroky. Jakmile se začaly pomalu otevírat dveře, rozzářila se lucerna nad nimi. Uviděla jeho tvář. Zdál se nejen krásný, ale i takový vyrovnaný, až moc klidný na to, co mělo následovat.

Pomohl jí zout boty a pozval k sobě do pokoje. Útulná pohovka ze světle hnědé kůže přímo lákala k odpočinku. Měkký šedý koberec jemně masíroval bosá dívčí chodidla. Z krbu se linulo příjemné teplo a rozlévalo se celou místností. Zmizel kdesi ve vedlejší místnosti a po chvíli se vrátil se stříbrným podnosem, na kterém stály dvě sklenky a láhev granátově červeného vína, jehož nasládlá vůně svědčila o výborné kvalitě nápoje. S úsměvem jí podal sklenku; sám přivoněl a polkl. I ona tak učinila. Ucítila lahodnou chuť vína, jež nebylo ani příliš suché ani moc sladké, mělo spíš výraznou ovocnou příchuť. Chvíli tam tak seděli,popíjeli víno a poslouchali hudbu.

Znovu pozvedla číši k ústům, zahleděná do jeho hlubokých očí, ze kterých se též snažila něco vyčíst. Jak nešikovně hýbla rukou, potřísnila se. Vzápětí si povšimla několika kapek rudé tekutiny, nestoudně smáčejících její z části obnažené hrdlo.

Tu se k ní přiblížil a jemně svými rty očistil hedvábnou bílou pleť. A opět, jako před týdnem v jejím pokoji, počal líbat snad každičký centimetr nádherného těla. Líbal ji zprvu velmi něžně, ale pak se jeho dech začal najednou zrychlovat. Stále dychtivěji ji zahrnoval divokou vášní a ona se tomu poddala. Pak náhle, stejně tak rychle, jak vzplanul, polevil.

„Jdi do ložnice!“, nařídil „a vezmi s sebou ten ranec.“ Myslel tím její kabelku.

Tak nějak vytušila, za kterými dveřmi se ložnice nachází. Po poslední zkušenosti ji už nepřekvapovala ta náhlá změna v jeho hlase. Popadla své zavazadlo a šla. On se chvíli zdržel. Jako by jí chtěl dopřát krátký okamžik pro vzpamatování a možná také sobě.

S pocitem lehké závrati, snad z vína, vzala za kliku. Dveře šly otevřít celkem snadno. Rozevřela výhled do starobylé, v renesančním stylu upravené ložnice. Okna byla zakrytá sametovým vínovým závěsem, aby tak vytvořila dokonalý dojem pro právě vstoupivšího návštěvníka. Hned vpravo od dveří trůnila rozložitá postel z tmavohnědého dřeva. Kousek od ní stál malý vykládaný stolek s šachovnicí na desce a na něm svícen se čtyřmi zapálenými svíčkami, jejichž rozehřátý vosk omamně voněl celou komnatou. Ano, skutečně to tam vypadalo jako v komnatě asi tak z patnáctého století. Výhled k levé zdi zakrývala masívní skříň. Popošla o pár krůčků blíž. Náhle se za ní ozval mužský hlas.

„Jen dál, nemusíš mít strach.“ Vypadalo to, že čeká na její reakci.

„Já nemám strach, já jen...,“ nevěděla, co říci dál. Znělo to nejistě. Zavřela oči a opět je otevřela, jestli se jí to nezdá. Na levé zdi viselo velké zrcadlo se silným ozdobným rámem. Vpravo i vlevo od něj byla zeď posetá skobami, na kterých visely... Nadechla se, na každém hřebíčku byl upevněný jiný nástroj. Věcičky, jejichž vzhled ani účel se asi od středověku vůbec nezměnil.

„Jen si to tu pořádně prohlédni, vezmi to do ruky, nestyď se,“ pokračoval hostitel, „co tomu říkáš? Je to tvůj sen? Můžeš jej nyní uskutečnit. Stačí se jen rozhodnout.“

Přemohla svůj stud a přistoupila blíž. Všemu konkurovala klasická rákoska s dlouhou rukojetí. Vpravo od ní visela na háčku proutěná metla.

Pohledem přejela stěnu po levé straně. Tu zase zdobily nástroje kožené. Různé druhy a barvy kůže, některé pevnější, jiné méně. Vzpomněla si, že podobné důtky viděla kdysi v jednom filmu.

Pod tím vším stál malý stolek a na něm úzká skleněná váza s červenou růží a jakási kniha. Nahlédla ještě zvědavě do pootevřené zásuvky. Tam ze zablýskaly stříbrné náramky, několik hedvábných a bavlněných šátků, pravděpodobně k zavázání očí. Točila se jí z toho všeho hlava.

Posadil se na postel a viditelně se bavil jejím užaslým pohledem nyní překrývajícím rozpaky. Vyndal z kapsy krabičku cigaret a nabídl jí. Ač normálně nekouřila, jednu si vytáhla. Měla dojem, že jí to pomůže překonat strach. Sám si zapálil také.

„Pojď ke mě blíž,“ ani to nedořekl a přitáhl si ji k sobě, „tak co, otevřeme spolu třináctou komnatu?“

„Já nevím, možná,“ vykoktala ze sebe.

„Zeptám se jinak. Byla jsi hodná?“, zeptal se s lišáckým nádechem tónu v hlase, „nebo jsi zlobila?“

„Tak trochu.“

„Co, tak trochu?“

Neodpovídala, nechtěla na sebe nic prozradit a taky vlastně nevěděla, co by to mělo být.

„Tak já čekám,“ klepal nohou o zem.

Neodpovídala. Vzala si další cigaretu. „Už vím, jak se lidé stávají závislými,“ pomyslela si. Ale druhou už si neměla nabízet.

Hostiteli došla trpělivost. „Jak to, že si bereš další?“

„Vždyť jsi mi to sám nabídl!“

„To ano, ale jen jednu!“

Vstal z postele a šel směrem k druhému rohu pokoje, kde stála...

Kývl na ni významně prstem. „Pojď sem.“

Zaváhala. Co když...

„Povídám, pojď sem!“

Poslechla a neochotně se zvedla.

Stála tam dřevěná židle jako by stvořená pro...udílení trestů?

„Čím chceš dostat?“

„Co?“

„Neptej se a odpověz mi, čím chceš dostat! No ták, máš tu přece velký výběr.“

Opět přejela pohledem stěnu. Pak její zrak spočinul na hnědé kabelce, kterou si přinesla a odložila na postel. Všiml si, kam směřuje její pohled.

„No dobrá,“ řekl po chvilce mlčení, „vyberu si já.“

Čekala, co bude.

„Vyndej, co je v té kabelce a podej mi to.“

Pomalu, s bušícím srdcem, vyjmula černý kožený pásek a podala mu jej. Potěžkal jej. Pak ho něco napadlo. Odložil pásek na pelest a poodešel směrem ke stolku. Z něj vyndal tmavomodrý hedvábný šátek. Sroloval jej a zavázal jí oči. Byla trochu nesvá, ale zároveň ji vzrušoval pocit, že ačkoliv tuší, přesto neví zcela přesně, co bude následovat.

Přitočil si ji k sobě zády a začal masíroval šíji a ramena. Bylo to příjemné; hřejivé a uvolňující. Pro něco dalšího se opět sklonil. Jemně jí stočil ruce za záda a svázal jí ruce; pevně, ale ne tak, aby to bolelo.

„Nestyď se,“ uklidňoval ji, „nemusíš mít strach, neublížím ti, jen ti trochu dám za vyučenou, abys už příště nezlobila,“

Z tónu jeho hlasu vycítila pousmání. Měla dojem, že celá zrudla. Tváře jí jen hořely. Líbal jí obličej. Cítila jeho lehce kořeněný parfém.

Po chvíli jí ruce rozvázal a za jednu ji vzal a natočil kamsi, tušila, že směrem k židli. Ráznějším pohybem ji ohnul přes sedadlo. Pevně stiskla rty a mimoděk přivřela i oči, co nejvíce to šlo, i když přes šátek stejně nic neviděla. Vyhrnul jí sukni a znalecky zhodnotil to, co se skrývalo v čistě bílých saténových kalhotkách.

„Tak se mi to líbí. A teď počítej. Do pětadvaceti.“

Rozmáchl se. Řemen zasvištěl vzduchem.

Začala počítat. „Jedna, dva, tři...“

„Nahlas!“ A aby tomu dodal důraz nepatrně přitvrdil.

„Čtyři, pět, šest...“ Cítila pálení. „Ne tolik,“ zašeptala. Zmírnil.

„Takhle to není ono, viď?“ zeptal se zadýchaně. Po krátké přestávce jí stáhl kalhotky, „abych je nezničil.“ Ani s sebou necukala. Nemělo by to smysl.

„Už tě zas neslyším. Počítej, nebo začneme od znovu!“

Zezačátku šly rány rychle po sobě; nestačila se vzpamatovat z jedné a už tu byla další. Ale pak polevil, jako kdyby si chtěl vše dokonale vychutnat.

Stiskla zuby. Trochu to začínalo bolet, ale bolest doprovázel příjemný pálivý pocit... Určitě už je to tam celé červené.

„Devatenáct, dvacet...“ Už se jí to zdálo krapet dlouhé.

Tep obou dvou se zrychloval.

Ale On nepřestával polevovat. Spíš naopak. Napadlo ji, že takový výprask potřebovala už dlouho. Zasloužila si ho. Nejednou někomu lhala, dělala si z lidí legrácky a jiné vylomeniny.

Posledních pět.

„Jeden a dvacet, dvaadvacet,“ počítala dál.

„Nahlas!“ udeřil silněji.

Cožpak je hluchý? Přidala na hlase, aby byl spokojený.

„Třiadvacet...“ Nyní si dal záležet. Aby se jí to líbilo. A jemu ovšem také.

„Čtyři a dvacet....“ Už bude konec!

Rozmáchl se naposledy. „Á...“

„Pětadvacet!“

Uf. Je to za námi. Oba dva oddychovali, námahou a vzrušením; jako by právě uběhli maraton.

Rozvázal jí oči. Vypadal spokojeně. Odložil tu věc.

„Svlékni se,“ pokynul jí o poznání mírnějším tónem.

Sundala šaty, nic jiného na sobě už neměla a zůstala tam stát docela nahá.

„Hodná, vidíš, šlo to docela hladce,“ pochválil ji.

„Tak a teď pojď ke mě, kotě,“ dodal smířlivě. Cestou k němu se nenápadně ohlédla směrem k zrcadlu a uviděla svůj do červena seřezaný zadeček, jak úplně svítí ve světlé pleti.

Začali se mazlit. Něžně, jemně, jako kdyby se před krátkým okamžikem mezi nimi vůbec nic významného nestalo. Laskal a hladil ji po celém těle, sjel dlaněmi po zádech až dolů, kde ucítil horký příznak večerního rozvášnění.

„Bolí, viď?“ zašeptal. „Jen trochu,“ odpověděla stejně tiše.

„Pš, to nic,“ políbil ji, „příště budu jemnější.“

Svlékl se. Poodešel a vzápětí jí položil do klína onu kouzelně vonící růži. Následující chvíle se pak vůbec nedaly srovnávat ani ve zlomku vteřiny s  předchozím milováním. Oba teď tak hořeli vášní! Vstoupil do ní jako do tokoucí řeky nechaje se unášet silným proudem.......

Jen černý kožený pásek ležící o kus dál vedle nich by mohl prozradit tajemství třinácté komnaty...

Návrat do seznamu povídek