Sen nebo realita

Tak je to tady, dneska se s ním zase uvidím. Celý den na to musím myslet. Jak to bude probíhat? Bude přísný? Pohladí mě po výprasku? Pochválí mě kolik jsem vydržela? Zase se před setkáním celá klepu, když přicházím na místo srazu. Ještě tu není, nechci tady čekat, chci se schovat před okolním světem, tak zajdu do vedlejšího obchodu. Mám dobrý výhled na místo srazu a nenápadně vyhlížím. Už přišel. Rychle vycházím, nemám ráda, když na mě kdokoliv musí čekat. Zároveň zpomalím a nenápadně se snažím o rychlý kontakt očima. Už si mě všimnul a jde ke mně.

Koukám do země a přidušeně řeknu „ahoj“. „Jdeme na to“, zeptá se. Přikývnu, na hlasitou odpověď nemám. Jdeme k autu, jeho autu. Otevírá mi dveře, na chvilku se zarazím a rozhlédnu, pak nasednu. Bojím se ale chci s ním odjet. Jedeme kousek do sousedního města. Snaží se o rozhovor, ale já jsem myšlenkami jinde, a tak odpovídám jen krátce. Ticho je lepší, nechci nad ničím přemýšlet. Kam to proboha jedu, proč tam jedu, vždyť to není normální, musela jsem se zbláznit. Už jsme na místě, zastavuje a vystupuje z auta. Vydechnu a vystoupím taky. Otevře kufr auta a já poprvé spatřím, to o čem jsem doposud jen četla. V balíčku maskovaném novinovým papírem je schovaná rákoska a její kolegyně a kolegové. Pak balí ještě jiné věci do tašky a já se zase začnu klepat, strachem i vzrušením.

Zamyká auto a jdeme k domu. Vcházíme do pokoje, je dost chladno, ale hned zatopí v kamnech. Pokoj je jednoduše zařízen, je tam pohovka, stůl a nějaké židle. Začíná vybalovat jednotlivé nástroje a já si uvědomuji, že za chvíli asi opravdu dostanu výprask o jakém jsme si psali v mailech, že se to skutečně stane. Snažím se u topení zbavit vnitřního chvění, ale není to chladem a na tom topení nic nezmění. Nechává mě chvilku zvyknout si na nové prostředí a povídat si o tom co přijde, ale já nejsem schopná o tom mluvit, tak jen přikyvuji.

Najednou vstane, „tak dáme se do toho“, ptá se. „Hm“, přikývnu a koukám do země. „Tak si sundej kalhoty.“ Najednou mám konkrétní povel, zvedám se a pomalu rozepínám kalhoty a stahuji je kousek pod zadek. „Sundej si je úplně a dej je sem na židli.“ Co úplně, to ne, ale pomalu je stahuji níže, sundávám boty a poté i kalhoty. Skládám je na vedlejší židli. „A teď proveď to samé i s kalhotkami.“ Strašně se stydím, otáčím se zády a pomalu stahuji kalhotky a dávám ke kalhotám. „Klekni si na pohovku.“ Klekám si a opírám se o lokty, čelo pokládám do dlaní. Můj zadek je teď vystrčený nahoru. „Roztáhni nohy od sebe“, upravuje mi pozici. Pak přináší šátek a zaváže mi s ním oči. Bojím se ale to jsem mu psala, tak schválně dělá hluk abych poznala, že neodešel.

Najednou něčím zachrastí za mými zády, „mám pro tebe překvapení“. Lehce mě pohladí po zadečku a pak zajede rukou na mušličku. Ah, trhnu sebou, jak připne první kolíček, který hned následuje další a další. Nevím kolik jich je, ale asi tak deset. To už je něco jiného než ty dva minule, tyhle už pěkně vnímám. „Tak co, příjemné překvapení?“ „Hm, zatím jo“ odpovím. „Víš na čem jsme domluveni, při první části výprasku tam zůstanou, pak to záleží na tobě.“ „Jo, já vím, můžeš pokračovat“.

Pohladí mě, „jestlipak poznáš co to je“, ptá se a já vzápětí ucítím první ránu. No jasně vařečka pomyslím si a odpovím, „vařečka“. „Správně tak procvičíme trochu počítání, minule ti to moc nešlo. Budeš počítat do dvaceti, řekneš číslovku a dostaneš po jedné na každou půlku. Rozumíš?“ „Hm, jo“ šeptnu přidušeně. „A počítej nahlas. Můžeš začít.“ „Jedna“ řeknu a hned dostanu dvě rány. „Dvě. Tři. …..sedm…..deset.“ Už to docela cítím, snaží se pokaždé zasáhnout jiné místo, aby pokryl celou plochu zadečku. „Jedenáct. …. Patnáct……dvacet.“ Uf, tak to by bylo, ale ty kolíčky už bolí moc. „Prosím, sundej ty kolíčky.“ „Dobře“ řekne a rukou je ještě jednou prohrábne než je jeden po druhém sundá. To sundávání bolí taky dost. Asi to tuší a začne mě tam hladit a laskat, je to moc příjemné, bolest odchází.

„Pořád si ještě přeješ pořádný výprask?“ „Ano.“ „Tak to mám pro tebe dobrou zprávu, tohle byl jen začátek.“ Naposledy mě pohladí a odchází pro jiný nástroj. Za chvíli cítím jak mi s ním přejíždí po zadečku. A najednou rána, poznávám bičík, teď to bude bolet, ale místo toho abych se snažila uhnout se těším a nastavuji zadeček ještě více. A druhá, pak další, nikdo je nepočítá, vím že dostanu dokud neřeknu dost. Bolí to pořádně, ale nechává mi čas, aby bolest vždy odezněla než udeří znova. Je to úžasné, nikdy jsem něco podobného nezažila, líbí se mi ta chvíle, kdy odeznívá bolest, on mi položí bičík na zadek, já sebou cuknu, ale zároveň nastavím zadek pro další ránu. Přestane a hladí a laská můj zadeček i klín, tyhle chvíle odpočinku se mi moc líbí. „Mám pokračovat?“ „Ano ještě chvíli, prosím.“ A další rána, syknu si pro sebe bolestí, a znova, už to začíná pořádně bolet. Další dvě jsem dostala rychle po sobě. Bolí to moc. „Dost, prosím.“ Přestává a znova mě hladí po zadečku. „Jsi šikovná.“ Jde pro rákosku, „Teď budeš počítat do 25 a nahlas.“ „Ano.“ Au, šeptnu, „jedna“ řeknu nahlas. „Dvě, tři“, hlas mám trochu zastřený tím jak tlumím bolest, „čtyři, pět“, bolí to, snažím se uhnout, ale stejně mě rákoska dostihne. „Sedm, deset.“ Přestává a opět mě na chvíli hladí, vydechnu si a připravím se na pokračování. „Jedenáct, patnáct, dvacet.“ Opět pauza, musím si vydechnout, vůbec mě nešetří, tak jak jsem si to přála. Posledních pět, už bude konec, jsem ráda. „Dvacet tři, dvacet pět.“ Konec choulím se do klubíčka a zhluboka dýchám. On odnáší rákosku a začíná mě pomalu hladit a nejen po zadečku, ten už si užil.

„A ještě nějakou tečku na závěr, co ty na to?“ ptá se mě. Vůbec nevím o čem mluví, co by mělo přijít, ale nijak nereaguji a čekám. Věřím mu. „Nemusíš se bát, klekni si a roztáhni nohy, ať pěkně vidím na tvou mušličku.“ Klekám si a kolena dávám daleko od sebe, na zlomek vteřiny mě napadne, že teď dostanu přes mušličku, ale hned to zavrhnu. Tohle jsem jednou lehce naznačila a nikdy více jsme se o tom nebavili, tohle se mu určitě nelíbí. Než mi stihnou proběhnout tyhle myšlenky hlavou, cítím, jak mě mezi nohama hladí vařečkou, zatím hladí. Pak přijde mírná rána, jen lehce mě uhodí, ale je to jako magie, cuknu sebou, ale neuhnu čekám, jestli bude pokračovat. Zřejmě když vidí, že nemám námitky přidá ještě dvě rány a pak mě tam hned hladí. Je to úžasné. „Líbila se ti moje tečka?“ „Ano“, šeptnu. „Teď už se můžeš uklidnit, už opravdu končíme, žádná rána už nepřijde, jen pohlazení.“ Znova se choulím do klubíčka a rukou opatrně zjišťuji jak je na tom zadeček a mušlička.

Sedá si ke mně na pohovku, sundá mi šátek z očí a já se schoulím do jeho náruče. Je mi moc příjemně.

Návrat do seznamu povídek