Sázka s Markem

„Už Nechci!“
„Nechtěj“
„No…“
„No nechtěj, stejně tomu neujdeš“, směje se.
„Říkám NE!“
„Tak to stopni, stopku znáš“
„Ale to pak prohraju!“
„No však tě nikdo k sázce nenutil!“
„Že ne?“
„Ne, já ti to doporučoval;)“
„To není fér! Neříkal jsi, že na holou!“
„Ani jsem neříkal přes kalhoty, a pokud vím, tak trestá se člověk a ne jeho oblečení“
„A pokud vím já, tak ženu ani květinou neuhodíš!“
„Květinou ne, a už vůbec ne uhodit. Ale nařezat na zadek, proč ne? Navíc že jsi provokovala, hrála si na hrdinku. Tak šup, čekám na poslední ano, nebo stopuj.“
„Ty…!“
„Přidám!!“
„...hodnej kluku=/“ dokončila jsem větu.
„Ták je to správně“ pochválil mě.
Rozhovor by se zdál neobvyklým, ale za daných okolností vcelku pochopitelným. Stála jsem před Markem, třela si rozehřáté pozadí a hádala se o to, že následující část páskem nehodlám snášet na holou. Můžu to kdykoliv stopnout, ale jestli to udělám, prohraji sázku, a to nemůžu. Nevsadili jsme se o nic, ale jde o mou hrdost, čest. Když už jsem se vsadila zrovna s ním, s Markem. Jemu nemůžu ukázat slabost, že já hubu nedržela…Nádech, výdech.
„Dobře“, hlesla jsem.
„Skutečně?“
„Jo, sakra!“
„Opravdu?“
„ Ty…!“
„Přidám!!“
„ …provokatére!“
„Nj, nj, tak jdem na to, gatě dolu, holka!“
Meškám…protahuji.
„Tak šup! To ti mám pomoc?“
„Ne!“
„Tak dělej!“
Pomalu si rozepínám knoflíky.
Odchází. Cože? Kam to jde. Ve svlékání nepokračuji.
Přichází, zapíná hifinu, hraje tam pomalá hezká hudba. Přemýšlím, že tyhle slaďáky ho trochu obměkčí a do pomalého rytmu si už opět stahuji džíny. Lehce vlním boky, kouknu na Marka, ten se o můj taneček vůbec nezajímá a mění cedéčko. Zmáčkne play a zašklebí se na mě, protože z repráku řve nějakej metal a pokračovat v tanci nehodlám. Rázně a trochu naštvaně strhnu džíny i s kalhotkami ke kolenům a když vidím Marka, jak se mu údivem nadzvedlo obočí, tak mu úšklebek opětuji.
„Dělej, ať už to mám za sebou“ a pevněji se chytím za opěradlo křesla.
Ale ten se do ničeho nehrne a vyžívá se ve vytahování pásku.
„Hele nech toho.“
„Čeho…tys mě tady sváděla a vrtěla se jak hadice, až jsem musel změnit hudbu, abychom se vůbec k něčemu dostali“
„Ty …!“ otočila jsem se na něj s připravenou rukou k facce.
„Přidám“ chytil mou ruku a jeho pohled sklouzl dolu…Zrudla jsem, ale druhou rukou místo toho, abych se přikryla, mu vlepila facku. Ihned pustil a chytil si tvář.
„Třicet!“ řekl zlostně a silou mě otočil, zalomil ruce a přehnul zpátky.
Ještě než jsem si stačila uvědomit zvýšení trestu, dopadla první rána z pětadvacítky, nad kterou jsem ještě nedávno hrdinsky mávla rukou s tím, že to nic není.
„Jauu“, vyjekla jsem. Marek mě vůbec nešetřil a vložil se hned do první rány. Měla jsem pocit, jakoby se do mě zabodly tisíce malých jehliček. Vůbec se to nedalo srovnávat s tím rozehříváním rukou před chvíli.
Tak zatnout zuby a držet. Další dvě rány jsem doprovázela sykotem, na čtvrté jsem hlasitě vydechla a na páté jsem s výdechem pronesla jasné „jááu“. Na šestou jsem už však reagovala hlasitým jekotem.
„Heh, to jsi teda frajerka…jsem sotva začal a ty už ječíš!“ řekl a na tváři se objevil pomstychtivej úšklebek.
„Nekecej a dělej…nebo tě už snad bolí ručička, chlapečku?“ proč k sakru zase provokuju?
Ihned mi přiletěla pořádná rána, hlas jsem neovládla a hlasitě vykřiknula.
„Nebolí, neboj“ a hned další stejně rázná rána. Opět jsem se neudržela od vřískání.
Devátá – „Aaaa“
Desátá – „AAA, už neee“
„Ne? Téda, vždyť máme za sebou teprve třetinu“
„Pokud sis nevšiml, tak mě to bolí“ řekla jsem a naštvaně se na něj otočila. Mimoletně jsem se koukla na zadek a trochu se vyděsila. Byl celej rudej, a místy byly vidět silnější pruhy.
„No ne…vážně?“ řekl ironicky a s nahraným údivem vykulil oči a levou ruku si dal nevěřícně k ústům.
„Jo, vážně!“
„Můžeš to zastavit“ pokrčil rameny.
„Já vím, ale..“
„Ale? Tak si nestěžuj…Fackovat, na to jste silný všechny a samy hovno vydržíte!“
Než jsem stačila reagovat, dopadla jedenáctá rána, zakousla jsem se do rtu, ale necekla. Já mu ukážu, jak umím držet. Dvanáctá o něco silnější, opět bez odezvy. Třináctá – držím. Čtrnáctá přišla někam nahoru nad zadek, kde je kůže ještě svěží a nepotrestaná. Jen jsem vydechla. Patnáctá – těsně pod zadek, kde začínaj stehna, a to už jsem neudržela, opět hlasitě vykřikla a ruka mi vystřelila na rozbolavělé citlivé místo.
Marek se zašklebil, chytil mi ruce a další úder trefil přesně to samé místo. Opět jsem to neustála a zaječela.
Sedmnáctá přišla zase tam a krom křiku vyvolala slzy. Snažila jsem se je zatlačit zpět, ale zrádně kapaly na křeslo.
Při osmnácté, která pochopitelně dopadla na stejné místo, jsem se zakousla do rtu a to tak silně, že jsem v puse pocítila slanou krev. To mi přidalo na brekotu a Marek si toho zřejmě všiml, protože devatenáctá rána přišla zpět na zadek a byla mnohem slabší.
Dvacátá vyvolala další nával slz. Na síle byla zhruba stejně jako předešlá, ale můj zadek byl už natolik zmasakrovaný, že reagoval velmi bolestivě. Navíc jsem si uvědomila, že mě čeká ještě 10 stejně hrozných úderů. Celá jsem se třásla v brekotu. Snažila jsem se uklidnit a dýchat, místo toho jsem se zakuckala a začala kašlat. Marek se vyděsil, když uviděl moji prokousanou pusu. Odhodil řemen, pustil mi ruce a ruku něžně položil na záda.
„Už to stopni…“ řekl klidně a jakoby už to považoval za jasné.
„Dělej! Bij! Užívej si! Do toho! Jde ti to moc dobře!“ vykřičela jsem na něj mezi vzlyky a rozbrečela se ještě víc.
Vydechl, vzal řemen, chytil mi ruce a opět udeřil.
„AAAA“
Další úder. „AAAAAA“ a opět jsem se zakuckala.
Dvacátá třetí přišla opět na to zrádné místo, kde končí zadek a začínaj stehna. Tentokrát zřejmě omylem, protože můj vřískot doplnil Marek:
„Do prdele…Kurva, seru na to. Prohrál jsem, už nemůžu.“ Vzal mě do náručí, něžně políbil na čelo a odnesl do ložnice.
Tam mě opatrně položil na postel a odešel do koupelny.
Nemohla jsem ovládnout pláč. Otočila jsem se, podívala se na zadek a rozbrečela se s novou silou. Sakra, co budu dělat? Už jsme měli být dávno na cestě na hory za kamarády. Proč jsem provokovala k té debilní sázce? Mohli jsme teď sedět v autě, poslouchat hudbu a bavit se o jeho pobytu v Londýně. Místo toho, tu teď ležím se seřezaným zadkem a Marek…Marek je stejně už dlouho zadanej a jediné co se mi poštěstilo, je otcovská pusa na čelo pro spravedlivě potrestané děcko.
Vrátil se s mokrým ručníkem, který mi opatrně položil na pozadí. Kapesníkem mi opatrně otřel pusu.
„Vůbec nevím, co teď…“ posadil se vedle mě.
„Moc mě to mrzí…“ řekl provinile.
„Vždyť to byla sázka“
„Nehlídal jsem se, přehnal jsem to“
„Ale tak je to výprask ne?“ už jsem se pomalu uklidňovala. Pláč ustál.
„Doufal jsem, že to stopneš, nechtěl jsem zajít tak daleko.“
„Zavařila jsem si to sama…kdybych věděla, že biješ tak silně a že to bude na holou, tak bych se nesázela.“
„Promiň…dnes už asi nikam nepojedeme.“
„Heh, pochybuji že na sebe natáhnu kalhotky, natož abych se posadila.“
„Nemám páru, čím tě mám ošetřit. Lékárna se za chvilku zavírá, to už nestihnu.“
„Už tě vidím, jak v lékárně vysvětluješ, že potřebuješ mastičku na seřezanej zadek“ usmála jsem se.
„Heh, by mě rovnou zavřeli za to, že biju děti“
„Ti dám dítě!!“
„Joo, tak to pochybuji…v tomhle stavu budeš asi těžko souložit..“
„No počkej!! ty..! ty..“ a už jsem se zase otáčela v bojovné pozici.
„Ššš, klid holka…,“ chytil mi ruce “…ještě ti dlužím sedm, tak buď hodná“ zazubil se.
„Provokatére“, pustil mi ruce a já se položila zpět na bříško, abych vzápětí hned vyskočila:
„Počkej, já mám vlastně hydratační krém v tašce v levé kapse!“
„Super“. Vyndal krém, vrátil se ke mně a než jsem stačila cokoliv říct mi rukou začal opatrně hladit pozadí.
„Ah…“ neudržela jsem se. Zadeček byl hodně citlivý, ale bylo to moc příjemné.
Vzal si trochu víc krému a přitlačil.
„Uvolni se“ Nohy jsem měla pevně sevřené, aby neviděl to, za co už stačil schytat jednu facku.
„No ták“, a lehce plácnul.
„Jaaauu“ vyjekla jsem a zas vyskočila.
„Ššš“ políbil mě na tvář a něžně ale neústupně mě položil zpátky.
„Uvolni se“ zopakoval, ale svaly jsem stále nechtěla povolit.
„Nezlob“ a další lehké plácnutí. Povolila jsem.
Začal mi zase něžně masírovat pozadí. Bylo to moc příjemné a jen tak tak jsem se držela, abych nezačala vrnět blahem. Jeho prsty postupně směřovaly dolu k mé lasturce. Jakmile se ji dotkl, opět jsem vyjekla a nadzvedla se.
„No ták, řekl jsem přeci, nezlob“ a opět lehce plácnul. Ale já dál koukala na něj s otazníkem v očích.
„Lehni si“ ale já jsem tentokrát nepodvolila. I když mě jeho masáž a lehké plácance vzrušovaly, nemohla jsem si pomoct a myslela na to, že je přeci jen zadanej.
„Ale no ták pacientko! Lehněte si!“ přísný hlas doprovozen silnějším plesknutím.
Jejda, tahle změna v hlase, mě příjemně provokuje. Peču na to, lehám si a uvolňuji se.
Marek mi opět začíná masírovat zadek. Pomalinku se přibližuje k mé mušličce, ale když už se jí má dotknout, odsouvá se zpátky. A tak dokola mě provokuje. Jsem hodně vzrušená, cítím, že deka pode mnou je už mokrá. Konečně se dotýká mušličky, ihned vyhledává poštěváček a do dvou vteřin vybuchuji…
Po odeznění orgasmu ještě chvíli si vychutnávám slast a štěstí, pak se otočím na Marka. Usmívá se.
„Tak už je vám líp, pacientko?“
„O ano, pane doktore, děkuji“
 
 
„Ne, já jsem vyhrála!“
„Ne! Nevyhrála!“
„Jo, vyhrála!“
„Ne, nevyhrála! Bylo to třicet? Ne! Ani těch původních pětadvacet to nebylo!“
„Ale, to ty jsi to nedotáhl do konce!“
„Jo, měla bys mi mimochodem poděkovat!“
„Cože? Já se o to neprosila!“
„Vzlykala jsi jak blázen! A ještě po mně chrchlala krev…“
„Neslibovala jsem, že to vydržím bez slz.“
„Kdybych nepřestal, tak tu teď nesedíš a nemluvíš!“
„Proč?“
„Protože já bych zlikvidoval pozadí, a ty bys zlikvidovala pusu!“
„To nic nemění na tom, že jsem vyhrála, sám jsi to přiznal…Úmluva byla, že vydržím výprask. Zastavil jsi ho ty.“
„Možná bych teď měl zastavit i to auto a dát ti ten zbytek“ a šlápnul na brzdu.
„Neee! Markuuu…“, ale on už zastavil.
„Tak šup, vylez z auta“ ta představa mě děsila, vždyť jsem sotva seděla.
„Ale.. Marku, my přeci pospícháme na hory, i ták jsme ztratili den.“ A udělala jsem nevinej obličej.
„Nevymlouvej se a vylez“ otevřel mi zvenčí dveře.
„Opři se o kapotu…tak šup“ nechtě jsem vylezla z auta.
„Ták, super a teď sukni nahoru, mladá dámo“ kalhotky jsem samozřejmě neměla. Pomalu jsem nadzvedla sukni. Z očí se mi draly slzy. Proč tu stojím, já už nechci, zadek je na tom sice líp jak včera, ale další výprask snese těžko. Já už nechci.
„Marku, prosím…“ řekla jsem pláčtivě.
CVAK
„Pozdě“
Otočila jsem se, Marek držel v rukou foťák a mohl se potrhat smíchy.
„Tys mi na to skočila…Já nemůžu, haha“ a svíjel se tam v křečích.
Rudá vzteky jsem se vrhla s pěstmi. Chytil mi ruce a dál se smál.
„Víš, co jsi??!!“ vypálila jsem na něj.
„Dořekni to a…“
„A co? Seřežeš mě?“
„Ne…seberu ti těch dvacet polštářů na kterých sedíš a vyměním za jehličí“ a vyplázl na mě jazyk.
„Prostě provokatér…“
„Já vím“ přitiskl si mě blíž a dlouze políbil.
„Tak už jedem“ a plácnutím mě popohnal do auta.
„Marku, a co Katka?“ tak a je to venku…prostě jsem to musela plácnout.
Šlápl na plyn.
„Katka?“
„Jo Katka.“
„Nevím, neviděl jsem se s ní od odjezdu do Londýna, proč?“
„Ehm..no přeci..“
„Ty to nevíš? Rozešli jsme se, ještě před odletem“
 
 
„Ježiši, kde jste?“
„Jo! Už tu čekáme od oběda. Jsme kvůli vám nešli na svah,“ dodal Pavel.
„Co jste včera vůbec dělali?“ zase se zeptala Lenka.
„Ale nic…“ stydlivě jsem se usmála.
„Nic jo, to známe“ zasmála se Andrea.
„Sázeli jsme a vychovávali,“ vložil se Marek.
„Cože?“ vykulila se Lenka.
„Heh, tak každej tomu říká jinak“ zašklebil se Martin.
„Mimochodem, volný už zbyl jenom ten pokoj v podkroví, takže tam budete spolu.“
„S toudle, jo? Tss“ okomentoval Marek
„No to teda nevím, jak to vydržím…“ zašklebila jsem se na oplátku.
„Tak my už půjdem na svah, klíčky jsme nechali na stole, vybalte si, a pak přijďte, mobil mám kdyžtak u sebe“ zakončil Pavel a my jsme šli nahoru do pokoje.
„Tak co, zkusíme to?“
„Co jako?“
Marek se podíval na postel a usmál se.
„Slíbila jsi mi přeci dítě“

Návrat do seznamu povídek