Sázka aneb za chyby se musí platit

Stalo se to v době nedaleko mých sedmnáctých narozenin. Šly jsme tehdy s kamarádkou Janou na plavání. Během převlékání jsem si v šatně všimla červených pruhů na Janině pozadí, evidentně po výprasku. Nedalo mi to a začala jsem vyzvídat. Nikdy jsme mezi sebou neměly žádné tajemství.

„Tví rodiče tě bijou?“, zeptala jsem se se starostlivostí a zároveň se zvědavostí v hlase.

Zavrtěla hlavou. „Ne, proč?“

Když si uvědomila, proč se vlastně ptám, rozpačitě se usmála.

„Víš, to jeden učitel. Chodím k němu na kurz psaní na stroji“, svěřila se mi Jana.

„A on tě mlátí?“, podivila jsem se.

Jana se rozhlédla, jestli je náhodou někdo neposlouchá a pro jistotu ztišila hlas.

„No, on mi vždycky nejdřív zaváže oči a potom diktuje nějaký text. Musím psát, co nejlépe dovedu. Většinou ale začne diktování zrychlovat a já sekám jednu chybu za druhou.“

„Se zavázanýma očima?“, podivila jsem se. Zajímavé. Napadlo mě, že sama bych asi těžko cokoliv napsala poslepu. Nepatrně se mi sevřel žaludek. Cosi mě lákalo vše vyzkoušet...

Jana pokračovala ve svém tichém vyprávění. „Víš, on má takovou rákosku a jakmile opraví diktát, tak mi podle počtu chyb vyměří trest“, vysvětlovala.

„Akorát ho ale musím sama o trest požádat, podat mu rákosku a ještě za ten výprask poděkovat“, pokračovala ve výkladu. „No a já jsem se navíc dneska krapet opozdila, což jsem pěkně schytala.“

„Aha“, zmohla jsem se na velmi stručnou reakci a celou situaci jsem si živě představovala.

„Hlavně ho musím na slovo poslechnout, jinak je to ještě horší“, vyprávěla Jana téměř šeptem.

„No a proč tam vlastně chodíš?“, zeptala jsem se.

„Já ti ani nevím“, odpověděla Jana odevzdaně, „snad kvůli tomu, že už to mám dopředu zaplacené a taky se tam opravdu procvičím v psaní všemi deseti“. Všimla jsem si, že se trošku začervenala.

Chvíli jsme mlčely. Přemýšlela jsem. Zajímalo mě, jaký to je asi pocit psát na psacím stroji s šátkem na očích vedle mladého učitele. Totiž, napadlo mě, že pravděpodobně nebude moc starý. Představovala jsem si, jak asi vypadá. Vysoký, štíhlý, tmavé vlasy, hluboké černé oči... Trochu jsem psát uměla, takže by to s těmi překlepy nemuselo být tak hrozné. No a nějakou tu ránu kdyžtak vydržím.

„Víš, co? Já to schválně vyzkouším“, řekla jsem z ničeho nic, „mohla by to být docela legrace“.

„Co?“, zeptala se Jana nechápavě.

„No přece ten kurz. Půjdu tam a nechám se zapsat. Stejně se potřebuju v psaní na stroji vylepšit, aby mě o maturitě někde přijali jako sekretářku.

„No dobře, jak chceš“, odvětila Jana. „Ale co když....“ „Co když budu bita?“, dopověděla jsem větu. Přikývla.

„Neboj, nebudu“, řekla jsem s rozhodností. „Nikdo na mě nevztáhne ruku a už vůbec ne nějaký učitel psaní na stroji.“. V nitru jsem si tak jistá nebyla, ale zvykla jsem si ukazovat svoje silné stránky a taky jsem tím dodávala odvahu sama sobě.

„Tak schválně, o co?“, začala se Jana vsázet, čímž zpečetila mé rozhodnutí.

„No, třeba o zmrzku“, napadla mě celkem levná a přijatelná varianta. Přece jen, co kdyby...

„Tak dobře, o zmrzlinu, že budeš mít příští týden taky pruhovaný zadek“, souhlasila Jana.

„Už abys začala trénovat“, dodala s kapkou jízlivosti.

„Neprovokuj“, odpálkovala jsem ji.

Pak jsme se na sebe podívaly. Rozesmály jsme se. Zamkly jsme skříňky a vyrazily směrem ke sprchám.


Po zbytek týdne jsem seděla doma u počítače a přepisovala jsem různé texty z učebnic. Dá se tím procvičit nejen hbitost prstů, ale i látka z knížky. Vzhledem k tomu, že na počítači lze všechno rychle opravit, člověk snadno nabude pocitu, že píše bezchybně. O víkendu jsem měla ve zvyku brouzdat po internetu, mnohdy i po erotických stránkách, na které se smělo vstoupit až od osmnácti let, což mi tehdy ještě nebylo. Tenkrát jsem narazila i na pár povídek. Vytiskla jsem je, abych nezůstala na internetu moc dlouho viset a mohla si povídky přečíst v klidu třeba těsně před spaním. Vtom někdo zaklepal na dveře. Asi brácha, napadlo mě. Rychle jsem se odpojila a schovala povídky do školní brašny.

S uplývajícím časem nedělního odpoledne se mě začala zmocňovat nervozita a strach z následujícího dne. Nicméně sázka už byla jednou vyslovena a já se nechtěla před Janou shodit.

V pondělí odpoledne jsem se vydala vstříc své první lekci psaní na stroji. Podle Janina plánku s adresou jsem bez problémů trefila na místo. Na hodinkách byly přesně čtyři. S tlukoucím srdcem jsem zaklepala, vzala za kliku a vstoupila.

„Dobrý den, pozdravila jsem asi tak třicetiletého muže s tmavými vlasy, který mě již očekával. Jeho zevnějšek se kupodivu příliš nevzdaloval od mých představ. Jen oči měl spíše takové do zelena jako kočka.

„Dobrý den, jdeš právě včas“, odvětil kontrolujíc čas, který ukazovaly hodiny na zdi. Trochu mě zarazilo, že mi bez zeptání začal tykat.

Místnost byla nevelká. Stály tam dva stolky, z toho na jednom byl připravený psací stroj i se založeným čistým papírem.

„Tebe tu vidím poprvé“, konstatoval, „nuže, podíváme se, jak na tom jsi a co bude potřeba vylepšit“.

Pokynul směrem ke stolu se strojem, u něhož stála i dřevěná židle.

„Sedni si“, pokynul mi. Chvíli byl zticha, jen si mě zkoumavě prohlížel od hlavy až k patě.

Nebylo to zrovna dvakrát příjemné. Na oplátku jsem ho také sjela pohledem. Vysoká atletická postava, modré džíny a kostkovaná košile, připomínal mi trochu kovboje. Musela jsem ovšem uznat, že mu to sekne.

Přehodnotila jsem znovu celou místnost. Připomínala kabinet ze školy. Okna byla zakryta závěsy. Proč asi? Najednou mi zatrnulo. Na jeho stole ležela asi čtyřicet centimetrů dlouhá ratanová rákoska; přesně tak, jak líčila Jana. Učitel si všiml, kam hledím a začal vysvětlovat.

„Tu tady mám jako výchovný prostředek pro neposlušné žákyně a pro ty, které chodí pozdě do hodiny. Vlastně to slouží i jako motivační nástroj pro zdokonalování se v psaní na stroji. Snad ji dneska nebudu nucen použít, co myslíš?“, zeptal se a podíval se na mě přimhouřenýma očima.

Nic jsem neříkala. Pocítila jsem slabé mravenčení v oblasti žaludku.

‘Nebuď zbabělec!’, vynadala jsem si.

Mé myšlenky přerušil opět učitelův hlas. „Každá žákyně má vždy za úkol přinést si nějaký text vhodný k přepisování. Doufám, že tě na to tvá kamarádka upozornila. Máš s sebou něco?“, položil otázku.

‘To mě teda kamarádka neupozornila. Ta zmije! ’, proklínala jsem v duchu Janu. Určitě se tak chtěla pojistit, aby náhodou neprohrála sázku. To si s ní ještě vyřídím. Zkrátka v tu chvíli bych ji nejradši zaškrtila. Leč na tyto úvahy nebyl čas. Náhle jsem si vzpomněla na povídky z internetu, které jsem ve spěchu ukryla do kabelky. Ani jsem je sama nestihla přečíst!

„Ano, mám“, odpověděla jsem s úlevou a začala jsem hrabat v kabelce.

„Odteďka mě budeš oslovovat ‘pane učiteli’, jasný?“, vyžadoval, „odpověz.“

„Ano...pane učiteli“, vypadla ze mě poslušná odpověď. To už jsem v ruce držela několik listů povídek; podala jsem mu je. ‘O čem asi tak budou?’, přemítala jsem.

„Á, koukám, že jsi byla pilná, to nám bude bohatě stačit hned na několik diktátů“, řekl s radostí a když zběžně projel téma povídek, šibalsky se usmál.

„Nejlepší bude, když ti zavážu oči. Zkusíš si to napsat poslepu“, pronesl, „Janě to jde čím dál lépe. Zato ale chodí pozdě“, dodal. To už mi prozradila sama, napadlo mě.

„Pro začátek si napíšeš tuhle“, vybral jednu povídku a ostatní odložil na stůl.

Nijak mě nepřekvapilo, když zašátral ve své brašně a vyndal šátek. Sroloval jej a přistoupil ke mně. Cítila jsem chladné ruce, které mi zavazují oči. Jistým způsobem se to zdálo být dokonce až tajuplné. O něco méně tajuplnější mi pak připadal samotný diktát.


Povídka vyprávěla o jedné sekretářce, která zkazila důležité obchodní jednání špatně napsaným zápisem a její šéf ji za to potrestal výpraskem na holou. ‘Že by náhoda?, napadlo mě. Snažila jsem se psát co nejlépe, jak to šlo, nicméně jsem měla nervozitou spocené dlaně tak, že mi tu a tam sklouznul prst na vedlejší klávesu.

No co, jenom pár překlepů, to přece není tak hrozné, uklidňovala jsem sama sebe.

Diktát trval asi dvacet minut. Zdálo se mi to nebo skutečně začal ke konci zrychlovat tempo?

Po doznění poslední věty mi dovolil sundat si šátek z očí. Učinila jsem tak s úlevou, že už mám první část lekce za sebou, avšak zároveň s obavou, co se bude dít dál. Už jsem si zdaleka nebyla tak jistá svým uměním psát všemi deseti.

„Takže se podíváme, cos tam napáchala“, řekl a sám vyjmul papír z psacího stroje, jako by se těšil na každou chybu, kterou v diktátě najde.

Seděla jsem tam a modlila se, aby nenašel mnoho překlepů. Kontroloval řádek po řádku a cosi v papíře zaškrtával; zároveň mě po očku sledoval. Jakmile svoji kontrolu dokončil,dlouze se na mě zadíval svýma zelenýma očima, až mi přeběhl mráz po zádech.

„Jak vidím, sürfovat na internetu, to ti jde dobře, ale psaní na stroji jsi asi doma moc netrénovala, co?“, zpytoval mé svědomí, „dvacet chyb v jednom dopise, to už je co říct.“

‘Dvacet? To přece není možné! ’, chtělo se mi zakřičet., ale raději jsem stiskla zuby a mlčela očekávaje vyřčení ortelu. Zřejmě jsem musela v jedné chvíli posunout celý prstoklad. Pokrčila jsem rameny.

„Budeš se muset do příště hodně vylepšit. A já ti k tomu pomůžu“, pronesl s důrazem na poslední slovo. Náhle zvážněl.

„Vstaň“, poručil. Neodvážila jsem se odporovat. Pomalu jsem se zvedla..

„Doufám, že víš, co máš dělat“, řekl přísně. Až moc dobře jsem věděla, co má na mysli.

Učitel stále čekal. Cítila jsem, jak rudnu. S obavami jsem pohlédla směrem ke stolu, na němž ležela rákoska; přímo se zdálo, že tam čeká na mě. S rozpaky a se strachem jsem uchopila nástroj a vydala se vstříc novým zkušenostem.

„Prosím o potrestání“, špitla jsem podávajíc mu rákosku. Tváře mi hořely studem.

„Asi jsem špatně slyšel. Nahlas a celou větou“, vyžadoval učitel.

Nadechla jsem se. „Prosím o potrestání, pane učiteli“, opakovala jsem o něco hlasitěji a s oslovením.

„Aha, tak teď tomu rozumím. Velice rád tvému přání vyhovím.“

Rozklepala se mi kolena. Všiml si toho.

„Zřejmě nevíš, jak to u nás chodí. Je tedy nejvyšší čas, abych ti to náležitě a prakticky vysvětlil“, zareagoval pohotově.

„Tak tedy, žačky mě musí na slovo poslechnout, jinak dostanou za každé neuposlechnutí deset ran navíc.

Za každou chybu v diktátě dostaneš jednu ránu“, vyměřil mi trest.

Zašvihal párkrát rákoskou do vzduchu, až mi ten zvuk naháněl husí kůži.

„Abys neřekla, že jsem na tebe hned od začátku příliš tvrdý, dám ti takové zahřívací kolo“, navrhnul o něco mírnějším tónem. Položil rákosku na židli, chytil mne za zápěstí a ohnul mě přes koleno. Kratičká sukýnka, kterou jsem si vzala schválně, aby mohl učitel obdivovat moje nohy, se mi okamžitě vyhrnula a pod zasvítily bílé kalhotky; ty mi naštěstí nechal, alespoň prozatím. Punčochy nebylo třeba stahovat, neboť byly zakončené samodržící krajkou, která končila na stehnech.

‘Plesk.’ A znovu. Naplácal mi jako malé holce. Nikdy bych bývala neřekla, že to může rukou takhle bolet. No, nakonec to nebylo zas až tak hrozné. Spíš jsem se strašně styděla.

„Boty dolu, svlékni se až do trička a sundej si šperky“, zazněly další povely.

‘Tak tohle už přehání! ’ Rozhodla jsem se, že nepovolím.

Když viděl, že se nemám k tomu, abych splnila jeho příkazy, významně vzal rákosku do ruky a znovu s ní zašvihal ve vzduchu. „Takže deset navíc“, začal přisazovat. Pokoušela jsem se vymyslet nějaký plán útěku, ale nevypadalo to příliš slibně. Nemohla jsem nevycítit stupňující se napjetí. Při pohledu na učitelův kamenný výraz v obličeji se mne zaplavila ještě větší vlna strachu. Zdálo se, jako by se snažil ovládnout mé myšlenky a celkem se mu to dařilo. Také však vypadal poněkud naštvaně.

„Takže ty nebudeš poslouchat? To se ještě uvidí“, řekl napruzeně. „Počítám do tří. Jedna.... dvě... a jedna jsou...“

Vzdala jsem to a začala si zouvat boty. Jenže už jsem to nestihla.

„Tři“, zazněla poslední číslice a já věděla, že je zle.

„Vidím, že potřebuješ pořádnou výchovu. Právě sis vykoledovala dalších deset“, oznámil ledovým hlasem.

„Naposledy ti říkám, svlékni se až do trička, jinak začnu opět počítat a bude hůř“, varoval mě.

Tentokrát jsem konečně pochopila, že se z toho skutečně jen tak nevyvlíknu.

Odsunula jsem svoje černé lodičky a rozepnula sukni, která se sama svezla ke kotníkům. Opatrně, abych je nerozervala, jsem stáhla silonové punčochy. Všechno jsem odkládala na stůl vedle psacího stroje. Jako poslední putovaly na hromádku s oblečením kalhotky. Dle jeho povelů jsem odložila jsem i stříbrný náramek s řetízkem. Stála jsem tam bosa jenom v bílém bavlněném tričku a nejradši bych se na místě propadla.

„Budeš nahlas počítat“, nařídil mi.

Ukázal na židli. „Ohni se přes sedátko.“ Přemohla jsem stud a poslechla jsem. Vyšpulený zadeček očekával seznámení s rákoskou.

Rozmáchnul se, až to zasvištělo. První rána dopadla vskutku citelně. Potlačila jsem projevy bolesti a začala počítat, abych si to s ním nerozházela ještě víc.

„Jedna... dvě... tři..... čtyři, pět...“ Sprška ran se hrnula na můj zadek jedna vedle druhé. Snažila jsem se nedat najevo, jak moc to bolí. Avšak asi u dvanácté jsem si začala chránit zadek rukama ve snaze zabránit dalším ranám. To se učiteli nelíbilo.

„Ale, kampak s těma rukama“, přerušil na chvíli výprask.

Vzal šátek, pevně uchopil mé ruce za zápěstí a přivázal je pevně k nohám židle tak, abych se nemohla vzpouzet. Stoupnul si z druhé strany a pokračoval v udílení trestu.

Počítala jsem dál. Měla jsem nutkání prosit, aby už zkončil, avšak moje hrdost mi nedovolila podlehnout. Zbytečně bych prozradila své pocity a navíc by to stejně asi nezabralo, spíš by si naopak ještě přisadil. Po chvíli to začalo být téměř nesnesitelné. Začala jsem škubat rukama a snažila se tak uvolnit ze sevření, leč moje snaha vyšla nazmar. Akorát jsem vyprovokovala učitele k několika závěrečným silnějším úderům.

„Dvacet“, vydechla jsem s úlevou a v domnění, že to nejhorší už mám za sebou.

„Dám ti malou přestávku a pak budeme pokračovat“, oznámil a rozvázal mi ruce.

„Do té doby budeš klečet s předpaženýma rukama. Tak dělej, klekni si“, poručil mi. Nechtěla jsem ho opět popudit, a tak jsem udělala, co mi řekl a klekla si na tvrdou zem. Na předpažené ruce mi položil rákosku. Abych si snad nemyslela, že už je konec. Prohlížel si můj seřezaný zadeček a popíjel kávu, kterou si nalil z konvice na stole.

Moje pozornost se nyní soustředila na pálení zadečku. Bylo to zvláštní, po celém těle se mi rozlilo teplo a pálení se stalo přijatelné, ba až příjemné. Začínala jsem rozumět své touze, která se objevila již během Janina vyprávění.

Ale to už mě pro změnu zase rozbolela kolena z klečení. Připadalo mi, že je to celá věčnost. Asi po půlhodině, při níž učitel vypil svůj šálek kávy, se ke mě přitočil, sejmul z mých rukou rákosku a nařídil mi další polohu pro zbytek trestu. „Vstaň a ohni se.“

Tentokrát volil rány pomaleji a méně rovnoměrně, takže jsem netušila, kdy a kam která rána dopadne. Zadek mě pálil o sto šest. Avšak krom bolesti se dostavoval i ten příjemně hřejivý pocit... Uvědomila jsem si, že mě bolest vzrušuje.

Poslední rána dopadla. „Jak se říká?“

„Děkuji, pane učiteli“, vysypala jsem ze sebe správnou odpověď, jak mě poučila Jana.

„Rádo se stalo“, odvětil a odložil rákosku. Směla jsem se obléknout.

Následující středu jsem přemýšlela, na co se Janě vymluvit, abych s ní nemusela jít plavat. Tohle přece nemusí vidět celý bazén! Měla jsem ještě větší jelita než minulý týden Jana. Už jsem pomalu zapomněla, že se na ni vlastně zlobím. Nakonec jsem jí všechno po pravdě vyklopila.

„Takže mám u tebe zmrzlinu!“, zajásala, jakmile jsem jí zavolala a řekla, že plavat tentokrát nejdu. Místo toho jsem Janu pozvala na zmrzlinový pohár, který jsem prohrála v sázce. Holt za chyby se musí platit. Byla jsem Janě vděčná, že mě chápe. Dokonce se mi sama omluvila, že mi zapomněla říct o tom, abych si s sebou vzala nějaký text na přepisování. Smála se, když jsem jí řekla, jak jsem to vyřešila.

Napadlo mě, že se Janě možná také výprasky líbí. Musím se jí na to příště zeptat.

Od toho pondělka chodím na psaní na stroji pravidelně a musím říct, že díky přísnému vedení a pravidelnému tréninku dělám pokroky. A myslím, že Jana také. Občas se i zasmějeme udiveným pohledům lidí na plavání, to když máme za sebou nějakou obzvláště poučnou lekci.

Návrat do seznamu povídek