Rytíř Tavat

Královna matka seděla před krbem své komnaty a v kostnatých dlaních hřála vypitou číši od chladného vína. V nedalekém výklenku pofňukávala její, teď už bývalá, snacha a za dveřmi čekal její nejmladší a nejvěrnější rytíř, jehož vazalství se taky mělo už brzy stát minulostí. Tavat byl osiřelým zemanským synkem, co v paláci vyrostl jako její chráněnec. Nyní vstupoval do komnaty a bylo na něm jasně poznat, že ve jménu své paní bude stejně ochotně svatě bojovat i sprostě vraždit. Jako vždy. Královna cukla rty.

„Můj syn dnes zapudil Delvilu Severskou!“, jmenovaná vzlykla.

„To je mi líto, madam!“, kývl Tavat zdvořile.

„Mně ne!“, odsekla tvrdě. „Já lituji, že rozlítil její příbuzné na severu, - a příbuzným té své nové běhny zpoza moře dal záminku k útoku na nás!“, zasyčela nenávistně, že to znělo zřetelněji, než echo hudby a svatebního veselí, které se nočním hradem ne a nepřestávalo rozléhat.

„Jak račte, madam. Mám rukovat do vojska?“, přeptal se rytíř.

„Ne!!! Máš si vzít zapuzenou paní Delvilu! A to teď hned!“, zařvala na to a mrskla číší o zeď.

Rytíř na chviličku zkoprněl, Delvila se rozbrečela doopravdy.

 

Uplynul rok a vše bylo jinak.

 

Královna matka seděla před krbem své komnaty a v kostnatých dlaních hřála vypitou číši od chladného vína.

Její syn zmršil co jen šlo – a ještě něco navíc!

Seveřani se zetěm Tavatem sice spokojili, ale komu není rady…

Mladý král proti sobě záhy poštval všechnu zemskou šlechtu, v zemi vypukla občanská válka a útok přes moře nepřišel jen díky tomu, že tamní vládce zrovna v ten čas zemřel.

Co byl ale vrchol všeho…!

Královna dolitou číši vyzunkla, že to jenom hvízdlo.

Rozbít ji nesměla. Nebyla její.

Synova druhá choť za ten rok děsně sešla, kdežto jeho „Pro neplodnost!“ zavržená manželka Delvila nedávno porodila Tavatovi hned dva zdravé kluky najednou.

Královna jen sykla vzteky.

Vždyť právě teď hostovala na Tavatově hradu – a mohla být ráda!

Bývalý vazal tuhle pevnost sice dostal k svatbě z jejího majetku, aby Severští mlčeli, koruna však zatím tolik zchudla, že královna matka neměla kde být.

Tihle manželé ji ovšem přijali a ona váhala, zda to bylo z vděčnosti, či zda to byla pomsta.

Dveře se v tu chvíli otevřely a rozesmátý pár jejích hostitelů vešel.

Královna se přikrčila.

Kdyby ji ti dva vyvlekli do arkýře nad útesem a oknem svrhli dolů do moře, štěkne po ní málokdo.

Synáček se zemí štval s hrstkou věrných a jazykem na vestě, druhá snacha dřepěla v jakémsi klášteře někde za horami a Delvila s Tavatem byli dokonale šťastní.

Bývalá panovnice nemohla uvěřit, jak ta seveřanka rozkvetla.

Vlastně se k Tavatovi tak nějak i hodila.

Vysoká skoro jako on, takže asi o hlavu vyšší, nežli vzrostlý chlap. A o dvě vyšší, nežli její bývalý manžel a královnin syn. Bledá byla sice pořád, jenže proti loňsku už ne mrtvolně, ale tak nějak líbivě. Poeticky. Skoro přízračně. Na lících se jí navíc usadil úsměv, což zkrášlilo její převýrazné rty a ostré obočí bylo náhle ozvláštňující – a ne odpuzující.

K dovršení všeho se jí vytáhlá kostra ladně „pokryla“ pevným masem a Delvila, aniž by přímo ztloustla, nabyla na vnadnosti. V tom sice určitě hrálo roli i mateřství, výsledek však stál za to.

Kojné s oběma děťátky záhy odešly hošíky uložit, manželé se s dovolením usadili k bývalé regentce.

No a ta, že už měla upito, vyhrkla otázku, co ji žrala od Delvilina obtěžkání.

„Bože, chlape, jak jsi to udělal??“

Rozesmátý Tavat se zvážněle zarazil, pak mu ale zraky blesklo čtveráctví.

„Bojím se, že nechápu, co chcete slyšet, Vaše Výsosti!“, rýpl si nadsazeným hlasem. Delvila se zachichotala. Královna poznala, že mladá dvojice taky něco vypila, pak ale celá ta maličká společnost úplně zvážněla.

„Řekni jí to, Tavate!“, ozvala se mladá paní tuze divným hlasem a když se po ní manžel tázavě podíval, přitakala a přisadila si. „Řekni. Chci aby věděla, proč jsem platila za neplodnou a proč za ni Tamta nešťastnice platí teď!“

Královna se zachvěla. Něco jí šeptalo, že její azyl je milostí stejně tak, jako i trestem.

Tavat kývl.

„Povím. Povím až k té chvíli, kdy jsem se přestal ovládat. Zbytek řekneš ty!“

Manželé se na sebe koukli a kývli.

A Tavat spustil…

 

„Když Vaše Veličenstvo ráčilo rozhodnout o našem sňatku, byl to Okamžik mého života. Nevím, zda jsem byl Vaší Výsostí odhalen, ale já jsem Delvilu miloval odjakživa. Od prvního spatření -.a vyhrát tisíc turnajů bylo snažší, nežli strpět její svatbu s Jeho Veličenstvem, vaším panem synem, Jeho Výsostí, králem. Tajit svůj cit potom… Horší než tisíc bitev.

Pak přišel večer našeho sezdání a…

To se nedá povědět.

Byl jsem ŠŤASTNÝ:

Ne moc. Ne úplně.

ŠŤASTNÝ.

A jsem i dnes.

Jenomže…“

„Jenže já to tenkrát vnímala jinak!“, vpadla si do mužovi řeči dáma rozverně, hned se však zas odmlčela.

„Totiž,… Vaše laskavost a štědrost při věnování tohoto léna nemohly zastřít žal a smutek, který má nastávající paní prožívala ze svého sesazení a z obav, že ji zavrhne i vlastní rodina.

Já jsem se navíc snažil neranit svou lásku rázností při svém přístupu k ní a její rozjitřená mysl toto mylně vnímala jako odtažitost, nezájem, chlad.

A tohle pomyšlení,… neunesla.

Když ve zdejší kapli proběhla naše svatba, byla pro nás uchystána svatební komnata.

To v komnatě v hořejším patře. Taky má arkýř nad mořským útesem.

A shodou okolností se věc stala tak, že Delvila tam byla uvedena jako první.

A tehdy svoji bolest neunesla…“

„Chtěla jsem se zabít.“, dořeknula sama mladá paní.

„Když Tavat vešel, právě jsem vystupovala na otevřené okno. Mořský vichr proti mně, bouřící vlny dole, vlály mi vlasy i bílá kytlice,…“

Tavat povzdychl, ona se zasmála.

„A tak mne můj muž přistihl. Vešel, když jsem se na poslední krok už-už chystala.

A udělal něco, co jsem neviděla!“, podala si víno a upila.

„Zoufale vykřikl, přiskočil a jak jsem stála na parapetu, tak rázně mne strhl zpět, že náš společný pád až na posteli skončil!“, zas se zachichotala.

„Tak mne PRVNĚ v životě muž uložil do svatební postele ze svého náručí!“, rýpla si a upila.

„Ale zato potom!“, zasmála se nahlas.

„Už ze zoufalství ve výkřiku jsem poznala, že jsem všechny Tavatovy city zjitřila. A protože jsem ho svým pokusem skočit až do duše ranila, tak jsem si to vypila!“ Rytíř vzdychl, ona se však jen ještě víc zasmála.

„Jak se naše těla do postele svalila, kytle se mi natrhla. A rozběsněný manžel, inu…!“, zasmála se, jakoby se i při vší té zábavě styděla. „Manžel mne na břiše ležící přidržel, kytlici mi rozerval a jak byl běsem citů bez sebe, na holou mi naplácal!“, zasmála se až kapičku vína rozlila. „Vyplatil mě, jako malou holku!“, smála se z plna hrdla. Pak ale zvážněla. „Nebo mne spíš zbančil, jak selský drnohryz svoji chrapounku.“ Odmlčela se do poháru. „Potupa i bolest děsná, sama nejlíp víte, že jsem tehdy měla zadek placatý jak rohožku. Ale cítila jsem z těch ran zoufalství, strach o mne – a… Lásku.“, dořekla. „Poprvé.“, pronesla. „Podivnou, ale upřímnou. A horoucí!“, zas se pousmála. „Pálivou!“, vyprskla. „A hříchem těžkým vyzkoušenou!“, dodala už zase s bujarým rozesmátím. „Pokání bych asi ještě tvrdší dostala…!“, s pohárem v ruce se zasnila a loktuší na vlasech pohodila. „Pak, nevím jak, jsem se v rozervané kytli s mužem milovala.“ Zas se odmlčela. „Poprvé.“ Zase si neodpustila.

„Z běsu všech těch raněných citů, rvavosti a bolesti vzešla tolik slastná vášeň,… že to popsat neumím. To nebyly kopance, to nebyly pěsti,… A to svědivé pálení se přerodilo v žár, který hanba s potupou jenom přiživily. A překonání potupné hanby bylo rozkoší samo o sobě. Váš syn mne k souloži měl mockrát, Tavat mne – a se mnou se – miloval“, odmlčela se zasněně.

„Ráno jsem se víc probrala, než probudila.“, navázala v zápětí.

„Kytli jsem měla na cáry, postel prolomená, pokrývka rozervaná a slamník na cucky. Já sama jsem se z trosek lože vyplazila po čtyřech jak háravá fena.“, polkla hlt vína.

„Víc hovado než člověk. Nevím jak jsem tehdy dolezla ke stolku s jídlem.“, usmála se šklebivě.

„Vy víte, jak jsem tehdy jedla! Všecičko po drobtech, všeho nejvýš tak trošičku a i slabé víno jsem si vždycky ředila do nejmenších kalíšků! To ráno ne! Na stolku byl studený nářez, sýr, ovoce a nějaké pečivo. V pěti džbáncích tam bylo víno, voda, pálenka, pivo a taky mléko. VŠECKO jsem to JEDNÍM DOUŠKEM spolykala. Pak jsem se vrhla na jídlo. Vrhla! Sýr jsem si rvala do úst po hrstech a polykala bez kousání. Do mísy s nářezem jsem obličej vrazila, jak čokl mordu. Bochniček chleba jsem rozervala zuby a ovoce tláskala, dodnes nevím jak.

Do oběda jsem pak v lázni mořila dvě nejmladší služebné, co mi dodnes posluhují jenom jako lazebnice – a vy víte, že dříve jsem se nevysvlékla ani pře stařičkou komornou.

A abych to hned celé dopověděla – tehdy jsem i otěhotněla.“, dopila číš a těžce vydechla.

 

A To byl je mrňavoučký kousíneček manželských osudů rytíře Tavata!

Návrat do seznamu povídek