Provokace

Sakra, zas nic nestíhám! Michal bude zas nadávat. Tak honem rychle, rychle, kde mám tu rtěnku?

Bim-bam!

- Sakra

Ale běžím otevírat a ve dveřích stojí můj Mišák s kytkou v ruce a usmívá se. Jakmile mě však uvidí (napůl nalíčenou, rozcuchanou a v podprsence) jeho úsměv slítne ze tváře.

- Zase nejsi připravená!

- Ja vím, promiň. Pusť si zatím televizi, za chvilku budu hotová.

S tou „chvilkou“ jsem to trochu přehnala. Ve skutečnosti mi to trvalo, něco přes hodinu, ale copak já za to můžu?;) Konečně spokojená se svým vzhledem jsem přišla do obýváku oznámit znuděnému příteli, že u jsem konečně hotova. Jakmile mě zaregistruje, úsměv prolítne jeho tváří – můj vzhled ocenil. Pak se však podívá na hodinky a je zase naštvaný.

- No to si ze mě normálně děláš prdel! Vždyť já už tu sedím hodinu a půl! Máš ty vůbec nějaký svědomí?

Na oplátku se provinile usmívám. Mám sice v úmyslu mu vytknout to nehezké slovíčko „prdel“, ale raději mlčím.

- Jo, ještě se usmívej! Nejraději bych ti místo večeře pořádně nasekal na zadek!

- Vy, chlapi jste všichni stejní! Jakmile máte chvilku počkat, tak hned nadáváte a vyhrožujete řemenem! No jo, kdyby aspoň jednou někdo opravdu nasekal. Ale jsou to jen žvásty. Tak se už na mě nexichti a jdem!

Ale nestačím udělat ani pár kroků. Michal mě chytne, bleskurychle ohne přes koleno a vysází pět dobrých i když čistě symbolických plácanců. I když nejdřív údivem vyjeknu, nijak zvlášť mě to nebolí.

- Přesně, jak jsem řekla. Na slova, to jste silný všichni. V činech se to však neprojevuje. – a po odmlce s úšklebkem dodávám – teda jestli tomuhle říkáš výprask…

- Ty si koleduješ, holka!

- No a?

- Víš, ono se občas stává, že to, o co si koleduješ, nakonec dostaneš! – říká výhružně.

- Ha, to určitě! – šklebím se. - Jdem už!

Ale Mišák se nikam nehrne a místo toho, si pomalu vyndává pásek z kalhot. Tváří se přitom, dost věruhodně, a mě začínají ovládat pochybnosti.

- No ták, brouku, nehraj mi tady divadlo. Jdem na tu večeři, už mi vyhládlo. - přesto to už neříkám s takovou jistotou, jakou jsem před chvíli měla. Co když mě fakt seřeže?

- Pomalu kočko, vykoledovala sis, tak teď z toho zas tak lehce nezacouváš. Nelíbí se mi, když na tebe musím hodinu čekat a pak ze mě děláš blbečka, který jen planě vyhrožuje. Můžeš si za to sama. Tak se svlékni!

- Ale no ták, Míšo. Já to tak nemyslela, přece mě fakt teď nebudeš řezat! – snažím se stále působit normálně, pohodářsky.

- Jo přesně to udělám, už jsem to měl udělat dávno. Tak dělej, ať máme tvou výchovu co nejdřív za sebou.

Stojím tam jak opařená a se strachem koukám na pásek, který jsem mu nedávno darovala k narozeninám.

- Ale no ták, holka, mám ti snad pomoc? Hadry dolů! Hned! – zvýšil hlas.

Pomaličku si začínám sundávat kalhoty.

- Dělej, už na tebe nemíním čekat!

Zbystřuji své nemotorné pohyby a kalhoty padaj dolů.

- Si nemysli, kalhotky taky dolů!

Stydím se. Až je mi to divný. Chodíme spolu tak dlouho a já se stydím před nim svlékat.

- Fajn, tak ty mě nebudeš poslouchat? O to víc dostaneš! – křičí.

Najednou je u mě. A už mi zalomuje ruce za zády a pravačkou ze mě strhává maličký krajkový tanga. Chytá řemen a…

- Michale, ne!

Ale to už na mě dopadá první rána, a šílená bolest zaplavuje mozek! Křičím, ale než stačí odeznít první úder, už je tu druhý a třetí a čtvrtý! Nestačím chytat vzduch. Křičím v jednom kuse. Kolik jsem to už dostala?

- Já tě naučím poslouchat! – křičel v zápalu úderů Michal.

Ale v tu chvíli nemůžu myslet na nic jiného než na svůj ubohej zadek. Z očí mi tečou vodopádem slzy. Křičím a nestačím se nadechovat. „Asi takhle vypadá peklo“, ale tuto myšlenku vytlačují další údery.

- Pětadvacet!- vítězoslavně pronese mučitel a údery přestanou dopadat na moje zrudlé pozadí.

Cože to jich bylo jen 25? Připadalo mi to jako nejmíň stovka! No počkej Míšo, tohle ti neodpustím, toho budeš litovat!Michal beze slova odejde. Klidně mě tam nechá plakat se seřezaným zadkem. Jsem si jistá, že si jde na balkon zakouřit. Na chvilku mě napadne, že bych ho tam mohla zavřít, ale pak si říkám, že s ním jednoduše už nikdy nepromluvím, a ať si najde někoho kdo mu bude tohle ponížení trpět. Mám hrozný vztek. A těžko říct, zda na něj, či na sebe. Nebo jsem byla zklamaná, že výprask, který jsem si vždycky tajně chtěla prožít se mi nakonec natolik nelíbil? Nebo přeci jen?

Po chvilce se vrací. S úsměvem mi oznamuje, že moje kytky dal do vázy, že jsem na ně zapomněla! Já stále ležím na pohovce a brečím.

- Ale no ták broučku, nebreč, už je to pryč, teď je vše v pořádku. Jdi, připrav se, já počkám a pak už konečně vyrazíme! – vypravil konejšivě, jako by mě to mělo uklidnit.

Otočím se a vypálím na něj:

- Na tu večeři si jdi sám, sadisto! Nech mě bejt, odejdi a už se nevracej, nechci tě už nikdy vidět!- a zase se otočím a doplním to brekem. Plně si uvědomuji, že jsem právě vypálila blbost. Docela se mi to možná i líbilo a rozhodně mě to vzrušilo, ale moje hrdost si prostě nedá pokoj. Jediný, co teď chci, je sladká omluva a pak pořádný sex!

- Opravdu chceš abych odešel? – říká trochu zklamaně.

- Jo! – vypálím ze sebe vztekle a hned toho opět lituji.

- Dobrá – a odchází. Slyším jak zavira dveře, a kroky po schodech dolů. Začínám ještě víc brečet. Já kráva! Ani menší výprask, o kterej jsem si koledovala a kterej jsem si zcela zasloužila, nepřetrpěla. Ach jo! Míšo, vrat‘ se, já už budu hodná, klidně mě znovu seřež ale vrat‘ se. Proč nic nedělám? Proč tu sedím, místo toho, abych za nim šla a omluvila se? Třeba ještě nebude daleko. Nebo mu můžu zavolat. Super, zavolám mu.

Volám.

Nebere to! Ach jo, sakra, teď bych si zasloužila rovnou další výprask. Za blbost!

Kroky po schodech, dveře se otevírají, v nich stojí Mišák a usmívá se.

- Ja, ja…(vzlyk) Míšo, promiň (vzlyk)… ja to ..(vzlyk)

- No? Co ty? - nechává mě v tom plavat.

- Ja to tak nemyslela, nechci abys odcházel a jsem ráda, že jsi tady – vyblekotala jsem.

- Hmm - blbá reakce, čeká ještě nějaká slova.

- Ja…chovala jsem se přehnaně, vím to. – vylejvala jsem si duši a snažila se ho přimět k nějakým reakcím.

- Hmm – zase ta jednotvárná odpověď. Co, k sakru, chce, abych ještě řekla?

- No ták! Řekni něco! Pojď ke mně, vždyť mě to mrzí! – prosím ho.

- Půjdu… ale za jiným účelem.Čekám. – říká vyrovnaně a krapet přísně. Rozumím tomu, vím, na co naráží. Tak vzhůru do toho, teď to zvládnu.

- Moc mě mrzí moje, chování. Zasloužím si za to trest – řekla jsem nahraně provinile.

- Dobře – usmívá se. Jde ke mně a zase si vytahuje pásek. Ne to už ne!

- Ne prosím! Páskem už ne! – prosím zoufale.

Chvíli přemýšlí a pak odchází do kuchyně a vrací se s vařečkou. Nepatrně kývám na souhlas. Jde ke mně a znovu si mě ohýbá přes koleno a začíná mě vyplácet na holou. Bolí to, ne tak hodně jako páskem, ale je to dost citelný a pomalu bolest přestávám zvládat, a sykání přechází ve výkřiky a slzy. Tak pětadvacet! Cože? On pokračuje!

-Míšooo! – sténám prosebně.

- Snad sis nemyslela, že jich bude jen 25? Myslím, že si zasloužíš víc! – nahodí přísně, a pokračuje.

Stále to počítám a čekám že přestane. Ach, to tak bolíí! Začínám se vrtět a uhýbat, což mi zrovna moc nepomáhá. Chytnul si mě pevněji a přitlačil. Vrtění ihned ustálo. Padesát! Přestal, uf. Zase brečím.

- Tak nebreč, ty moje zlobidlo – hladí mě po vlasech a líbá, zatímco já mu (šťastná a hrdá sama na sebe) brečím na rameni. Brek ustává. Jsem vzrušená… Mišák koukám taky. Líbám ho, svlékám...

Vyčerpaní a spokojení ležíme vedle sebe.

- Tak co? Půjdem už konečně na tu večeři? – ptá se.

- Jo jasně, počkej, musím se zas upravit.

- Dobře, máš na to půl hodiny, víc ne. – jinak se na tu večeři dneska nedostanem a pravděpodobně, to jedna partie tvého těla nepřežije...

Návrat do seznamu povídek