Přístě zase přijedu

Zatímco on v kuchyni v klidu dopíjel kávu, ona šla na lehce roztřesených nohou do pokoje. Věděla dobře, co se v příštích minutách odehraje, přesto si to nedokázala příliš představit. Dlouho o tom jenom snila. Pak na internetu našla mezi všemi těmi obhroublými a drsně formulovanými inzeráty jeden, na který si troufla odpovědět. „Spanking není bezhlavé bití, ale smyslná hra...Vše záleží na dohodě...“

Začali si psát a teď je v jeho bytě. Ani příliš nepospíchal a dlouhé minuty se nad kávou a sklenkou vína bavili o všem možném, jakoby šlo jen o jakousi zdvořilostní návštěvu. Pak šlo všechno najednou strašně rychle.

Odstrčil nedopitý šálek s kávou a zakýval na ní prstem. Nepříliš chápavě a vlastně dost neochotně vstala a došla k němu.

„Takže pamatuješ si, co jsem Ti slíbil za to, že jsi na poslední mail odpověděla až za týden?“

Samozřejmě to moc dobře věděla, ale slova jí nějak nešla z úst. Cítila, že se začíná červenat. Sklopila oči a tiše zavrtěla hlavou.

„Ale!“

Vzal ji za bradu a zvedl oči do úrovně svých.

„Opravdu se nepamatuješ?“

Bradu držel pevně, tak alespoň uhnula pohledem. Znovu zavrtěla hlavou.

„Tak to ti to budu muset připomenout. Právě sis vysloužila něco navíc proti tomu, co jsem měl v plánu. Takže sundat kalhoty!“

Vyplašeně vzhlédla, ale odmlouvat si netroufla. Pomaličku rozepnula knoflík a zip a podívala se mu přímo do očí. V jejím pohledu se mísil strach se zvědavostí. Jeho oči, které se celou dobu přátelského povídání vlídně usmívaly, byly najednou přísné. Ne naštvané, roztoužené nebo poťouchlé. Byly prostě přísné.

Pomaličku stáhnula kalhoty někam do půli stehen.

„Sundej je úplně a polož je tady přes židli.“

Jenom polkla.

„Musím?“

Přikývnul a jí se zdálo, že se maličko pobaveně pousmál.

Začala si stahovat kalhoty. Ruce se jí třásly, takže se při stahování druhé nohavice trochu zapotácela. Raději rychle přehodila kalhoty přes opěradlo židle a dívala se do země.

„Takže za to, že nechceš říct nahlas, na čem jsme se v mailu dohodli, dostaneš pětadvacet navíc. Přines si vařečku, je v tom prostředním šuplíku.“

Prudce vzhlédla, ale jeho přísný pohled nepřipouštěl žádné diskuze. Došla ke kuchyňské lince a otevřela šuplík. Kromě několika dalších kuchyňských nástrojů v něm ležely i čtyři vařečky, jedna dokonce plastová.

„Zřejmě na teflon,“ napadlo ji bezděky a vzápětí se sama podivila, na co v takové chvíli myslí. Vzala postupně do ruky všechny čtyři vařečky a přemýšlela, kterou to bude nejmíň bolet.

„No tak ...“

Jeho hlas jí probral. Rychle popadla nejmenší dřevěnou vařečku, zavřela šuplík a vařečku mu podala.

Beze slova si položil nohu na židli a přes vytvořený můstek kolene a stehna nohy ji zručně ohnul tak, že se vyšpulený zadeček ocitl kdesi hrozně vysoko a nohy bezmocně visely kousek nad podlahou.

„Budeš si počítat nahlas!“

Plesk! První rána dopadla dřív, než se stačila nadechnout. Štíplo to, ale vůbec to nebylo tak hrozné, jak se bála.

„Tak co bude?“

Uvědomila si, že dostala nařízeno počítat.

„Jedna.“

Rány pak dopadaly v pravidelných intervalech. V jedné chvíli si troufla otočit a pochopila, že dává jen velmi mírné rány, aby ji nepoplašil hned na začátku. Přesto zadeček chráněný jen tenoučkou látkou bílých kalhotek pálil čím dál víc.

„.... Aú! Devatenáct...... Aúú! Dvacet.“

Ani nevěděla jak, ale pravá ruka ji vystřelila směrem k zadečku, aby se pokusila alespoň na pár vteřin zastavit dopadající rány. Nechtěla, aby přestal, právě naopak. Ale reflex byl prostě v tu chvíli silnější.

„Tak to tedy ne, mladá dámo!“

Jeho levá ruka uchopila její pravou dlaň a odklidila ji z cesty dopadající vařečce až kamsi vysoko na záda. Nebyl surový, ale sílu měl pořádnou. Věděla, že nemá šanci se s ním měřit. Že je bezmocná. Ale nebála se, právě tohle se jí líbilo, stejně jako hanba, kterou cítila od okamžiku, kdy rozepnula knoflík od kalhot.

„.... Aúú! Dvacet jedna. Jau, jau, jau!“

První rána po její neposlušnosti byla citelně tvrdší než ty dosavadní. A zbývající čtyři si s ní nezadaly. Přesto byla zklamaná, když pustil její ruku a postavil ji na zem.

Jeho oči se najednou zase usmívaly.

„Tak co, v pořádku?“

Poslední rány jí sice skoro vehnaly slzičky do očí, ale po pravdě přikývla. Styděla se to říct nahlas, dokonce se po tom přikývnutí chvíli dívala do země, ale věděla, že on to ví. TOHLE se mi líbí, moc líbí...

Nechal ji obléct kalhoty. Seděli zase u stolu, popíjeli víno a povídali si.Tentokrát už se řeč točila kolem výprasků a podobných trestů. Byla příjemně překvapená, jak moc se ve svých představách shodují. Trochu měla strach z některých nástrojů, které jmenoval, a taky z možnosti být při trestu přivázaná, ale i ten strach ji vzrušoval. Přátelský rozhovor skončil jeho pohledem na hodinky.

„No, myslím, že to nebudeme dál odkládat.“

Sáhnul do náprsní kapsy košile a podal ji přeloženou obálku.

„Jdi napřed do pokoje. V obálce máš pokyny, co máš dělat.“

Zadeček mezitím přestal bolet, první výprask dostala opravdu jen na zahřátí. Přestože ji na spankingu lákal spíš pocit bezmocnosti a ostuda, než bolest, doufala, že příště přitlačí podstatně víc. Měla strach, velký strach, ale i ten se jí líbil.

Příště... Ono to bude už za pár minut. Co ji asi čeká za těmi dveřmi...

Vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Rozhlédla se po místnosti a na první pohled ji zaujala zurčící fontánka pod oknem a květinový kout, který byl přisvětlen lampou s namodralým světlem. Pak si všimla hromádky oblečení na konferenčním stolku u sedací soupravy. Položila nerozlepenou obálku a probírala se tou hromádkou. Bílá blůza, černá krátká sukně, černé podvazkové punčochy, lodičky stejné barvy ... A tohle jsou kalhotky, černá saténová tanga! Polkla a skoro přehlédla bílou naškrobenou čelenku. Najednou ji došlo, jaké oblečení že to má před sebou.

Nervózními a nedočkavými pohyby roztrhala obálku.

„Od téhle chvíle se stáváš nepořádnou služtičkou, která si ráno nesplnila své povinnosti. Obleč si uniformu a počkej na příchod svého pána.“

Kolik má času na úpravu na lístku nestálo. Nechtěla riskovat, že nebude převlečena včas, a tak raději rychle svlékla svoje oblečení a oblékla si stejnokroj služky.

Nechal ji čekat snad čtvrt hodiny. Nekonečných patnáct minut. Nevěděla, jestli si smí sednout. Bála se pohnout, děsil ji každý zvuk, který mohl naznačovat jeho příchod. A přitom se nemohla dočkat.

Vešel s velmi přísným výrazem. V jeho ruce kupodivu nebyl žádný nástroj, kterým by ji chtěl potrestat.

„Kláro, nejsem spokojen s vaší prací. Ráno jsem měl u snídaně studený čaj, košile do obleku byla pomuchlaná a tady v pokoji už tři dny není utřený prach. Víte, co to znamená?“

Přikývla a zase se dívala do země.

„Neslyším!“

„Ano.“

„Co ano?“

„Vím, co to znamená.“

„No to jsem rád. Doufám, že sama uznáte, že si zasloužíte trest.“

„Ano...“

Najednou odhodlaně dodala: „Zasloužím si přísný trest. Velmi přísný trest... pane!“

Jakoby to ani nebyl její hlas, který nahlas říkal to, co si jen v nejskrytějším koutku duše přála.

Vzal ji za bradu a znovu ji donutil podívat se mu do očí.

„To jsem rád. Takže to nebudeme odkládat. Sundejte si sukni a kalhotky. Punčochy si nechte.“

„Takže na holou!“ projelo ji hlavou.

„To ne, umřu hanbou... Vlastně neumřu, chci to. Hrozně se stydím, ale chci to,“ běželo jí hlavou, zatímco si odkládala sukni a o poznání pomaleji i kalhotky. Tváře jí hořely hanbou a kolena se klepala v očekávání věcí příštích.

Nenechal ji dlouho čekat. Posadil se na pohovku a zakýval prstem. Postupně se dostávala do role, takže se přes jeho kolena naaranžovala už sama tak, aby zadeček byl pěkně vyšpulený. Napadlo ji, že nahá kůže musí docela dobře kontrastovat s černými punčochami, které si na jeho příkaz nechala. Pochopila, že si to asi pěkně užívá.

„Plesk.“

Začal ji vyplácet rukou. Každá rána na holé kůži zadečku hlasitě pleskla a fantasticky štípla. Rány moc nebolely, jenže neustávaly. Nikdo nepočítal, netušila vůbec, kolik ran už dostala. Zadeček pálil čím dál tím víc a postupně se měnil na rozžhavenou pec. Hlasitě oddechovala a přestože rány nezesílily, po každé bolestivě sykla.

Najednou všechno skončilo. Pleskavé zvuky ruky dopadající na holý zadeček, fantastické štípnutí každé rány, jen ten žár na zadečku připomínal, co se doteď dělo.

„To je všechno,“ pomyslela si zklamaně místo úlevy.

„Postavte se.“

Bylo zvláštní slyšet ho, jak jí vyká. Od samého začátku si i v mailech tykali. Najednou byl z kamaráda, kterého poznala, někdo úplně jiný. Otočil ji zády k sobě a začal podrobně studovat zadeček, který svítil rudě jako stopka na semaforu. Prohmatával ho, hladil. Bylo to příjemné, jen nevěděla, jestli nezapomněl na to, co si dohodli – žádný sex. I když kdyby se v téhle chvíli o něco pokusil, asi by nedokázala říct ne.

„Myslím, že jsem vás dostatečně připravil, takže můžete podstoupit svůj trest!“

„Proboha, takže tohle všechno byla jenom předehra,“ chtělo se jí vykřiknout, ale ovládla se.

„Svlečte se úplně do naha!“

„A je to tady. Myslela sis, že větší ostuda než dostat na holou už tě potkat nemůže, ale tohle je ještě mnohem, mnohem horší!“

Svlékání ji trvalo celou věčnost. Začala punčochami, které beztak nic neskrývaly, pokračovala blůzkou a nakonec došlo i na podprsenku. Sáhla si na záda, rozepnula ji a jen velmi pomalu spouštěla ruce podél těla. Jak klesaly, sjížděl s nimi i ten poslední kousek látky, který měla na sobě, až z něj vyskočila obě její ňadra najednou.

Prohlížel si ji a přestože jeho pohled nebyl vůbec sprostý nebo oplzlý, umírala studem.

„Pojďte sem a vyhrňte mi rukáv, ať se můžu pořádně rozpřáhnout.“

Polkla a poslechla. Byla hrozně neohrabaná, třásly se jí ruce, hrozně se styděla. Ale cítila, jak tam dole v rozkroku začíná přibývat vláhy, která prozrazuje, co se v ní doopravdy odehrává.

Když byl rukáv konečně vyhrnut až nad loket, zavázal jí šátkem oči a kamsi ji vedl. Už rezignovala. Nahota a bezmocnost se dočasnou slepou ještě znásobily. Ani ji už moc nepřekvapilo, že ji poté, co ji ohnul snad přes křeslo nebo židli přivázal k nohám nejdřív ruce, a pak i nohy. Pak se jeho kroky vzdálily a bylo ticho.

Nevěděla, co se bude dít dál. Jak dlouho ji nechá čekat, čím ji bude bít. Ale bylo jí to jedno. Strach a stud už zlomily její vůli natolik, že ji ani nemusel přivazovat. Stejně by se neodvážila ani pohnout.

Zase uslyšela jeho kroky. Zastavily se těsně za ní. Najednou ucítila pohyb vzduchu a vzápětí uslyšela zvuk tak děsný, že jí naskočila husí kůže.

„Rákoska! Takové hvízdnutí může vydávat jen rákoska,“ zpanikařila. Vybral si nejhorší ze všech nástrojů. A tentokrát ji už bude bít pořádně, to věděla. A věděla, co to znamená. Ale proč ji nic nebolí? Aha, tohle byla rána jen do vzduchu, na protrénování rákosky.

A zase ten ostrý zvuk! Ale rákoska i teď minula nebohý bezbranný zadeček tak těsně, že cítila proud vzduchu, který před sebou hnala...

A už je tu další hvízdnutí..

„Jaúúúúú. Aúúúú, aúúú, aúúú. Ááááááá......“

Tentokrát už se rákoska zakousla s příšerným mlasknutím do pravé půlky její zadničky.

„A počítat pěkně nahlas!“

Odhodlaně se nadechla, ale hlas jí stejně přeskočil a vyšel z ní jen tichý zvuk.

„Jedna.“

„Říkal jsem nahlas!“

Bolest mezitím trochu odezněla.

„Jedna! ... Aúú.... Dvě“

Druhá rána dopadla na druhou půlku. Zdála se jí mírnější. Stejně se jí ale rozklepala kolena a byla ráda, že jí přivázal. Kdyby se mohla hýbat, určitě by tu teď tančila po pokoji a rukama si bránila zadeček.

„Aúúúú, jauvejs, aúú áááááá. Tři“

Pochopila, že vždycky počká na vyslovenou číslovku. Čím déle křičí bolestí, tím víc oddálí další ránu a může se alespoň trochu vzpamatovat. A tak se s každou další ranou její výkřiky prodlužují, přestože bolest už není tak hrozná. První rána asi byla pro výstrahu vedená vší silou a teď přece jen trochu ubral. Ale nebohý bitý zadeček je už citlivý na každý dotek, takže bolest je pořádná.

„Ááááááááá jaujaujau, úúúúú, auvejs! Sedmnáct.“

Vlastně podvádím. Jenže co mám dělat, když to tak děsně bolí. Nechci vidět, jak by to vypadalo, kdyby...

„Posledních pět bych prosil bez toho jauvajs. Za každé au rána navíc, jasné?!“

Proboha! Jako by četl její myšlenky... A taky znova přitlačil.

„Jau,“ ujelo jí hned při první ráně.

„Jednadvacet.... Dvaadvacet ..... Třiadvacet ...... Aúúúvejs .. Čtyřiadvacet.... Pětadvacet!“

Nečekaně jí sundal šátek a odvázal ruce i nohy.

„Takže ještě ty dvě navíc za křik, souhlasí?“

Do očí se jí žene vláha, ale statečně ji drží pod víčky a dokonce přikyvuje.

„Souhlasí, dvě navíc za křik.“

První prémiová rána dopadne na horní část zadečku. Škubne sebou, rukama, které už nejsou přivázané, se chytne za bolavé místo, ale výkřik dokáže udusit. Rychle se vrací do správné pozice, aby si zbytečně nevykoledovala další přídavek.

„A tu poslední pořádnou, abys věděla, jak by to vypadalo, kdybych někdy doopravdy přitlačil.“

Rákoska se prudce zakousne do přechodu mezi zadečkem a stehny. Na tohle nejchoulostivější místo zadečku ji zatím nebil, navíc rána je minimálně stejně prudká jako ta první. Prohne ji prudce v zádech, vymrští z křesla a ....

„Áááááááúúúúúúú!“

Ví dobře, co to znamená.

„Ale to bylo zase s výkřikem!“

Ani jí to nemusí nařizovat, sama se vrací do předepsané polohy.

Prémiová rána se zakousne na stejné místo mezi zadečkem a stehnem, ale na druhé noze. Tiskne vší silou zuby, aby se přes ně neprodral ani vzdech. Tiskne je tak silně, že dokonce ani nevyletí z křesla.

Bere ji za ucho a jako malou uličnici ji zvedá z křesla. Už se zase usmívá, zatímco jí se do očí hrnou slzičky. Skoro něžně jí je utírá.

„Byla jsi hrozně statečná. Takhle nějak sis to představovala?“

„Jen to mohlo trochu míň bolet.“

„Ale mám pocit, že bys vydržela i víc, kdyby na to přišlo.“

Usměje se a skoro hrdě přikývne.

„Ale abys rozuměl, o bolest mi ani moc nejde. Ono bez ní by to nebylo ono, ale hlavně se mi líbí....“

„Ta ostuda a bezmocnost?“

Najednou se stydí jako na začátku. Cítí, jak rudne, a s očima přilepenýma kdesi na koberci přikyvuje.

Bere ji toho dne už potřetí za bradu a dívá se jí zpříma do očí.

„Tak to mám pro tebe dobrou zprávu. Ještě jsme neskončili. Teď ještě pěkně nahá budeš deset minut klečet v koutě. A budeš mi přitom vyprávět, jak se ti to dneska líbilo.“

Cestou do kouta se zase stydí jako malá holka. Ale ví, že jen co se zadeček trochu zahojí, přijede za ním znova. Příště by mohla být třeba neposlušná dcera..

Návrat do seznamu povídek