Překvapení u počítače

„Miláčku...“

Hrozně jsem se lekla. Když jste zabráni do nějaké činnosti a za zády vám promluví někdo, o kom jste neměli ani zdání, že tam vůbec stojí, je to vždycky o infarkt. A když vás ten dotyčný navíc přistihne v situaci mírně řečeno choulostivé...

Netuším, jak jsem mohla příchod svého manžela přeslechnout. Vždycky slyším už harašení klíče v zámku, a tentokrát vůbec nic. Naprosto jsem zpanikařila a snažila se zachránit, co se dá. Pravou rukou jsem se snažila myší pozavírat internetový prohlížeč, který jsem měla spuštěný na počítači. Moc mi to nešlo, máme pomalé připojení přes pevnou linku, takže jakákoliv operace děsně trvá. Alespoň jsem vypnula monitor. Muselo to být děsně nápadné.

V té chvíli mi došlo, že jsem naprosto zapomněla na druhou ruku, kterou jsem měla hluboko pod gumou už pořádně zmáčených kalhotek. Rychle jsem ji vytáhla a snažila se uhladit vysoko vysoukanou sukni. Třeba si té ruky nevšiml...

Otočila jsem se na něj s nuceným úsměvem a první pohled do jeho očí mi jasně prozradil, že moje naděje byla značně naivní.

„Tedy Klárko, ty mě překvapuješ!“

Jeho hlas nezněl příliš naštvaně a nebylo v něm ani odsouzení. Jsme spolu už šest let, a zatím se mi před ním moje tajné sny podařilo uchránit. Bála jsem se, že by nepochopil a já bych o něj třeba přišla. Nebo by to aspoň nikdy nebylo takové jako před tím.

„Ještě že si k tomu počítači nevezmeš rovnou vibrátor.“

Netuší, že to občas dělám. Ale jen když odjede na služební cestu a já mám pro sebe celý večer. A někdy i pořádný kus noci...

„Tak ukaž, co tě tak rajcuje a nemůžeš to zkusit se mnou!“

Jeho ruka spustila monitor počítače. Netušila jsem, jak moc se mi podařilo pozavírat jednotlivá okna internetu, takže jsem jen doufala, že budu mít trochu štěstí. Ale to mi dneska opravdu nepřálo. Jakmile se obrazovka rozzářila, vykoukla z ní nahá prdelka s pořádně naběhlými jelity.

Podíval se na mě a jeho oči byly jeden velký otazník. Myší postupně otevíral všechna okna, která jsem nestačila zavřít, a pak přes historii vůbec všechny stránky, které jsem ten večer měla otevřená. Vymazat historii navštívených stránek jsem pochopitelně nestihla. A tak si postupně prohlédnul fotky s nejrůznějšími spankingovými scénami. Když spustil videoprohlížeč se scénkou, kdy je nepořádná sekretářka vyplácena rákoskou na holou od svého šéfa, tiše jsem se vytratila do kuchyně.

Přišel až za půl hodiny. Musel prostudovat úplně všechno, povídky, fotky, videa, prostě všechno. V jeho obličeji nebylo odsouzení ani pohrdání, spíš jen šok.

„Tohle se ti tedy líbí?“

Cítila jsem se jako přistižená malá holka. Cítila jsem, jak rudnu hanbou. Takhle jsem se před ním necítila ani když mě v mých šestnácti za houstnoucího letního šera na břehu řeky poprvé vysvlékl. Před ním jsem nikoho neměla, takže jsem se tehdy hrozně těšila a bála a rozčilením jsem málem omdlela.

S očima zavrtanýma do podlahy jsem jen lehce přikývla.

„A proč jsi mi to neřekla?“

„Bála jsem se, že by sis o mě myslel, že jsem nějaký úchylák...“

Hlas mi přeskočil, takže jsem radši zase zmlkla.

Vzal mě za bradu a zvedl mi hlavu, aby mi viděl do očí.

„Tobě se to vážně moc líbí, co?“

Zase jsem jen přikývla.

„Takže by sis měla pamatovat, že manželé jsou od toho, aby před sebou v takovýchhle věcech neměli tajemství. A když se na něčem dohodnou, není nic úchylného na tom, když spolu zkusí něco netradičního.“

Proboha, co to...

Vzal mě jako malou uličnici za ucho a než jsem se nadála, ležela jsem ohnutá přes jeho koleno. Sukně toho dne putovala už podruhé kamsi vysoko nad pas.

„Takže aby sis to pamatovala...“

Plesk. První lehká rána na levou půlku. A druhá. Lehce mě vyplácí. Není to sice to, co jsem si tajně představovala, rány jsou jen symbolické, ale stejně bych nikdy nevěřila, že mě dokáže uhodit. Bylo to tak hrozně vzrušující a nové... Nedostala jsem jich ani deset, když moje tělo roztřásl mohutný orgasmus.

Celý jsem si ho prožila ohnutá přes jeho koleno. Když jsem se trochu uklidnila, postavila jsem se a upravila si oblečení.

„Tak co, spokojená?“

Všechno ve mě křičelo, abych teď proboha přikývla. Možná by dokonce byl ochotný občas mě takhle vyplatit. Stejně je to o moc víc, než jsem kdy doufala. Ale neuhašená jiskřička kdesi hluboko v klíně zažehla plamínek, který mě donutil místo poděkování a ujištění, že to bylo nádherné, jen lehce pokrčit rameny.

Usmál se a vypadal pobaveně.

„Tobě to nestačilo, co?“

Zavrtěla jsem hlavou a podařilo se mi vyloudit cosi jako uličnický úsměv.

„Takže se teď dojdeš převléct. Vezmeš si černé krajkové prádlo, černé podvazkové punčochy, minisukni a ty vysoké černé boty.“

Věděla jsem, že právě tohle oblečení ho hodně rajcuje, takže výběr mě nepřekvapil. Spíš mě zaskočil jeho hlas. Byl najednou rozhodný, přísný. Takhle jsem ho neznala.

„A z vlasů si uděláš dva culíky. Když se jako malá holka chováš, tak ať tak taky vypadáš.“

Napadlo mě sice, že k těm holčičím culíčkům se svádivé erotické oblečení moc nehodí, ale tak nějak jsem si netroufla protestovat. Pořád jsem jen velmi nejasně tušila, co má za lubem. Tedy možná jsem nějakou představu měla, ale pořád jsem nemohla uvěřit.

Převlékání jsem zvládla ještě o něco pomaleji než obvykle, protože se mi kdoví proč nějak třásly ruce. Ještě víc mě zdržely culíčky. Ty jsem nosila naposledy tak někdy ve druhé třídě, pořád se mi nechtěly povést.

Když jsem vešla asi po dvaceti minutách do kuchyně, vypadal naštvaně.

„Kde jsi tak dlouho?“

Plesk! Plesk!

Dostala jsem z každé strany jednu facku, až mi vhrkly slzy do očí.

„Nešly mi udělat culíčky,“ špitla jsem.

„Takže za to můžou nešikovné ruce? Tak si to s nimi vyřídíme! Předpaž a otoč dlaně nahorů!“

Poslechla jsem. Kde se v jeho ruce vzal ten prut, zůstane asi navždycky tajemstvím. Konec konců jsem neměla moc času o tom přemýšlet, protože mi jím vysázel patnáct pěkně štiplavých ran přes dlaně. Štípalo to, ale ne zas tak moc. Začínala jsem se trochu bát, co si na mě vymyslel dál. Ale daleko víc jsem byla zvědavá a ta jiskřička kdesi v podbřišku zase začínala doutnat.

Ukázal mi směrem ke stolu.

„Vyber si jednu.“

Teprve teď jsem si všimla, že na desce stolu leží několik obálek, které zřejmě stačil připravit, zatímco jsem se převlékala. Všiml si mého nechápavého pohledu.

„V každé obálce je jedna role, kterou si teď můžeš zahrát,“ vysvětlil mi už s úsměvem. Ale byl to úsměv, který jsem neznala. Pobavený, ale taky pořádně poťouchlý.

„A jaké role?“

„Dcera přistižená s cucflekem na krku, nepořádná sekretářka, nešikovná služtička, nebo otrokyně. A taky je tam varianta pořádný moravský velikonoční mrskut.“

Konečně jsem pochopila. Budu bita. Každá role, ze kterých bylo na výběr, totiž nic jiného než výprask neslibovala. Probírala jsem se obálkami a přemýšlela, co si mám přát vytáhnout. Při pomyšlení na to, že bych se mohla stát otrokyní, se mi nějak podlomily kolena. Ještě před hodinou bych odpřísáhla, že by mě nedokázal uhodit. Teď se mi sice snaží vyhovět, ale zdá se, že se v nové roli našel. Očička mu jen svítí a taky poklopec má pořádně vyboulený. Kdybych si vytáhla otrokyni, mohla bych se ještě dočkat věcí...

„Nepořádná sekretářka,“ přečetla jsem nahlas a trochu si oddychnula.

Do role se dostal obdivuhodně rychle.

„Slečno Kláro, pojďte se mnou, prosím, do mé kanceláře.“

Jeho hlas byl najedno cizí. Klidný, ale přísný. A slovíčko prosím mělo docela jiný tón, než skutečnou prosbu.

Byla jsem trochu zmatená. Podobné hry jsme nikdy nehráli, navíc jsme si předem nedohodli žádná pravidla. Nevěděla jsem vůbec, co mě čeká, ale právě to se mi začínalo líbit.

Kam že to mám vlastně jít, když stojím uprostřed naší kuchyně? Naštěstí mě svým pohybem docela jasně naviguje. Cupitám za ním směrem k pracovně. Tam to všechno začalo. Takže to tady taky skončí?

Posadil se do pohodlného křesla u pracovního stolu, zatímco mě nechal stát s němou otázkou v očích mezi dveřmi. Konec konců v malé místnůstce, která vznikla přepažením obýváku, žádný jiný kousek nábytku určený k sezení nebyl.

Vzal do ruky jakýsi papír a chvíli ho studoval. Nejdřív jsem vůbec netušila, že papír je prázdný.

„Mám tady dopis od našeho nejlepšího klienta,“ zamával mi prázdným papírem před očima. Nestačila jsem se divit. Netušila jsem, že je takový herec... Ale je to vůbec ještě on? Dívá se na mě jako na cizí a v očích mu hoří ohníčky skutečného naštvání.

„Píše mi, že protože jsme nereagovali na jeho poslední nabídku, zadává zakázku za několik milionů někomu jinému.“

Postupně se dostávám do role. Nestojím už v jeho pracovně, ale v kanceláři cizího člověka, který se na mě mračí. Nevím, co mám říkat, ale to sekretářka, tedy vlastně já, v téhle chvíli taky ne. Vyčkávám a pro jistotu zkroušeně koukám do země.

„Můžete mi k tomu něco říct?“

Ticho, které věští bouři, atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. V puse mám sucho a začínám se bát. A jsem čím dál tím víc vzrušená.

„Nejdřív jsem si myslel, že jde o omyl. Prohlédnul jsem si naši mailovou schránku a ke svému překvapení v ní opravdu mail s onou objednávkou našel. Pak jsem si prošel desky na vašem stole. Mail jste vytiskla a zařadila do desek vyřízené.“

„Musela jsem se splést. Ta objednávka měla přijít do složky k vyřízení.“

Překvapuji sama sebe, ale odpověď mě napadla úplně bezděčně. Už nejsem já a on. Jen nepořádná sekretářka a naštvaný šéf.

„Jenže nepřišla. A kvůli tomu jsme přišli o několik milionů, možná dokonce o nejlepšího klienta. Jistě chápete, že za takových okolností jsem nucen vás požádat, abyste si okamžitě vyklidila pracovní stůl.“

Takže vyhazov! Zasáhlo mě to, jako bych skutečně přišla o místo. Do očí se mi vkrádají nefalšované slzy.

„Prosím, to ne!“

„Jak to že ne? Chcete snad říct, že nezasloužíte potrestat?“

„Zasloužím,“ špitnu a vrhám na něj prosebné pohledy.

„Ale nešlo by to nějak jinak? Mě na téhle práci moc záleží.“

„A jak jinak, to mě nechcete poradit? Na takovouhle věc přece nestačí sražené prémie. Musel by to být trest tak citelný, abyste si ho opravdu důkladně zapamatovala.“

„Cokoliv, jen ne vyhazov!“

Zamyslel se. Pak vstal, zamknul dveře od kanceláře a přísně se na mě podíval.

„Dobrá, zatím jsem byl s vaší prací spokojený, takže vám dám ještě jednu šanci. To, co se tady bude dít, zůstane mezi námi. A vy budete poslouchat na slovo.“

Horlivě přikyvuji.

„Dobrá. Pojďte ke mně.“

Sedne si a já se stavím nad něj.

„No blíž! Ještě! Dobře. A teď si vyhrňte sukni!“

„Co prosím,“ vyletí ze mě trochu nechápavě, trochu šokovaně.

„Řekl jsem, že si máte vyhrnout sukni. Když jsem mluvil o opravdu citelném trestu, myslel jsem výprask. Když si nebudete moct několik dnů sednout, snad vám to pomůže zapamatovat si, jak máte plnit svoje pracovní povinnosti.“

Pořád ještě nevěřím a dívám se vytřeštěně na svého šéfa, který mě v kanceláři chce být jak nějakou malou holku.

Ticho asi trvalo moc dlouho.

„Podívejte se, k ničemu vás samozřejmě nenutím. Vzpomeňte si, že o nějakou jinou variantu jste prosila vy. A taky jste slíbila, že budete na slovo poslouchat. Takže aby bylo jasno, chcete raději vyhazov, nebo pořádný výprask?“

Najdu odvahu podívat se mu do očí. Jsou chladné a nekompromisní. Tady nemá cenu prosit.

„Výprask,“ špitnu sotva slyšitelně.

„Co prosím?“

„Raději ten pořádný výprask,“ vyrazím ze sebe odhodlaně.

„No tak prosím!“

Jen velmi pomalu vyhrnuji krátkou sukni. Objevují se nejdřív černé podvazkové punčochy, nad nimi kousek nahé kůže a černá krajkovaná tanga. Nevěřila bych, že se před někým, s kým žiju už deset let, můžu takhle stydět. Ale to už není on, ani já nejsem já. Ztrácím poslední zbytky kontaktu s realitou.

Poposedá v křesle, aby zaujal nejvhodnější polohu. Pokývá prstem a já se už bez protestů skládám na jeho kolena. Ještě mě trochu srovná, aby zadeček byl na vrcholu oblouku a čněl správně do výšky.

„Nejdřív dostanete výprask dlaní, aby se váš zadeček trochu zahřál a připravil se na hlavní část trestu.“

Přikývnu. Co mi taky zbývá. Nezdá se, že by ho mohla zastavit taková maličkost, jako můj nesouhlas.

Plesk!

Moc dlouho mě naštěstí čekat nenechal.Rány jsou jen o něco málo větší než ty před chvílí v kuchyni.

Plesk! Plesk!!

Zdá se, že chytil rytmus. Střídá půlky, rány dopadají na holou kůži, kterou uzoučký krajkový kousek kalhotek těžko může nějak ochránit. Přesto jsem i za něj hrozně ráda. Na holou by to byla hrozná ostuda. I když...

Plesk! Plesk! Plesk!!

Zdá se, že rány začínají nabírat na síle. Nejspíš to ale není pravda, to jen můj už patřičně prohřátý zadeček začíná být citlivější než na začátku. A výprask nebere konce. Když si představím, že to má být jen začátek...

Plesk! Plesk!!...

Najednou je ticho. Zvláštní, že nejdřív jsem si všimla toho ticha. Teprve potom už hodně pálící zadeček zaregistroval, že rány přestaly dopadat. Bylo na čase, v koutku oka se tlačí první malá slzička.

„Vstaňte!“

Pokyn zazní jako prásknutí bičem. Je strohý, nesmlouvavý. Asi jsem vůbec nevěděla, s kým žiju. Ale to on vlastně taky ne. Až do dneška. Jsem hrozně zmatená. Bojím se jen pomyslet na to, co se bude dít dál. Ale taky se na to nesnesitelně silně těším. Nevím, co bude dál. Vím jen, že po dnešním večeru už nic nebude stejné jako dřív.

Podívám se do cizích očí. Je v nich chlad a přísnost. Nechává mi dost času na přemýšlení. Rukou jsem dostala na zahřátí, takže hlavní trest bude něčím jiným. Snad ne tím hrozným prutem! To bych asi nezvládla. Ale zastavily by ho vůbec moje slzy a křik? Nevím nic, nahlas polykám a bojím se. A to je dobře, moc dobře. Kdybych si mohla sama říct, čím a jak moc chci dostat, nebylo by to ani zdaleka ono. Právě ten strach a nejistota a... Ponížení, proč to neříct. To je to, co potřebuji, co se mi tolik líbí!

„Přejděte ke stolu. Ohněte se přes něj a rukama se chyťte za protější hranu.“

Okamžitě poslouchám. Nejsem ta, která může o čemkoliv rozhodovat. Mám trochu problémy dosáhnout na druhou stranu stolu. Musím se hodně natáhnout. Pro jistotu se chytám hodně pevně, abych si byla jistá, že bolest, která mě čeká, vydržím. Trochu se přitahuji za rukama, nohy se tím pádem dostávají kousek nad zem. Je to pěkně nepohodlné.

Pořád ještě nevím, čím dostanu. Slyším kroky, které se ke mně blíží. Prut zůstal ležet hned u dveří, takže to bude něčím jiným. Škoda.

Proboha, první slovo, které mě napadlo, bylo škoda! To se mi zdá, já jsem přece ráda, že to nebude prutem. Tolik se ho bojím... Nebo je to jinak?

Rozepíná mi zip sukně, která vzápětí sjíždí po stehnech a zachycuje se za horní okraj vysokých černých bot. Jen dvěma prsty zatáhne a sukně spadává až na zem. Vzápětí cítím jeho prsty za gumou kalhotek.

Cítím, jak se mi zatočila hlava. Na holou! Já se snad propadnu hanbou. Jako malá holka. A přesto když cítím, že se kalhotky zasekly vahou mého těla o hranu stolu, nadlehčuji se, jak můžu, abych jim pomohla. Funguje to, spadávají až kamsi pod kolena.

Zvuk kůže drhnoucí o látku... Vytahuje si pásek! No to se má moje prdelka na co těšit. Řemenem jsem dostala jen jednou v jedenácti, když mě táta přistihl při kouření. Dodnes cítím, jak to pekelně štípalo.

Prásk!

Pásek se zakousl do nahé kůže. Trochu mě to nadhodilo na stole.

„Aúú!“

„A počítat pěkně nahlas. Bude jich rovných pětadvacet!“

Ale to je moc, hrozně moc. Od táty jsem jich dostala tak nanejvýš deset a stačilo to. Cigarety jsem se od té doby ani nedotkla.

„Jedna,“ slyším se říkat místo protestů.

Prásk!!

„Jaúú, aú, aú!“

Nesednu si. Zítra si budu nejspíš muset vzít dovolenou.

„Dvě. Aúú, aúú, aúú.... Tři.“

Prásk! Prásk! Prásk!!.

Tohle bylo moc rychle po sobě. Neměla jsem čas vydýchat rány. Do očí se derou slzy, do počítání se přimísilo vzlyknutí. Asi poznal, že tohle je moc. Rány zase dopadají s většími přestávkami.

Prásk ... Jaúú,

Prásk.... ehh aúú

Pomalu jsem si zvykla na bolest a do bolestných výkřiků se nějak dostaly vzdechy, které prozrazují, co se děje tam dole mezi nohama.

Pochopitelně to poznal. Aby ne, teď u spíš vzdychám rozkoší, než bolestí. A po noze mi začíná stékat celý potůček milostné šťávy.

Prásk ....Hmmm, áchh ... Dvacet pět.

Dvacet pět?! Opravdu je konec? Pomaličku se stavím na nejisté nohy. Podlamují se, ale drží. Chci si otřít slzičky, ale žádné nejsou. Jen lehce zamžené oči a trocha vláhy na řasách. Ruce mi sjíždějí na zadeček. Pálí jako pec a pod prsty cítím dokonce naběhlá jelita.

Opět je z něj milující manžel.

„No svítí jako červená na semaforu! Chceš se podívat?“

Samozřejmě že chci! Ale jak to chce udělat? I když si stoupnu před zrcadlo, dozadu toho moc neuvidím. Ale překvapením není konec. Zatímco jsem přehnutá přes stůl čekala na první ránu, stihnul on odkudsi vytáhnout kameru a spustit ji. Vybavuji si, že jsem zaslechla tichý zvuk, ale hned jak dopadla první rána, zapomněla jsem na celý svět.

Usmívá se trochu provinile. Jsem sice trochu v šoku, ale hlavně zvědavá. Pouštíme si moji exekuci přes obrazovku televizoru, aby bylo co nejlíp vidět.

Je to hrozně zvláštní. Až do dneška jsem si podobné scénky pouštěla na internetu a představovala jsem si, jaké by to bylo. Teď to vím a taky vidím. Musím říct, že zadeček mám pořád ještě docela pěkný. A ten kontrast bílé kůže s černými punčochami a černými botami... Ani se mu nedivím, že si poručil tohle oblečení, je to vážně rajcovní. A jak na zadečku přibývají červené pruhy a pomaličku se některé z nich barví do fialova, cítím už zase fantastické vzrušení. Dívám se na obrazovku, jako bych to ani nebyla já. Připadá mi to jako jedna ze scének z internetu. Jen pálící zadeček mi důrazně připomíná, co se dělo před chvílí.

Vidím, že mě po očku pozoruje. Asi je zvědav, co já na to.

„Bylo to fajn.“ Přece jen se ještě trochu stydí za to, co se mi líbí, tak se raději koukám kamsi do kouta.

„Ale nemysli si, že se mi líbí, když chlap ženské ubližuje nebo si z ní dělá služku. Víš, mě se to líbí jen takhle ve hře, ne v životě!“

Přikývne.

„To jsem pochopil. Taky by se mi nelíbilo pořád poroučet nebo dělat něco, co se Ti nelíbí. Ale občas si takhle zahrát...“

Nevěřím vlastním uším! Jemu se to snad líbilo. Myslela jsem, že se jen přemohl, aby mi udělal radost...

„... Občas ti před milováním pořádně zmalovat zadeček...“

Ten si ale fandí!

„Zas tak moc to nebylo!“

„Počkej, chceš říct, že to nebolelo?“

„Bolelo... Ale ani jsem nebrečela. To je houby výprask ....“

Proboha, co to žvaním? Proč takhle provokuju?

„Takže bys vydržela i víc?“
“Kdykoliv!“

V očích mu přeskočila čertovská jiskřička.

„Dobrá... Jenže když ještě přitlačím, nemůžeš to vydržet. Budeš se bránit rukama a ječet na celý dům. Co sousedi?“

Provokuju, co to jen jde. Už jsem zase oblečená, takže se opírám zády o stůl, vyhrnuji si sukni a zajíždím pod kalhotky. Přesně takhle mě přistihl. Proboha, je vůbec možné že to bylo před necelou hodinou?

„Když si chceš hrát na dominanta, měl by sis umět poradit, ne?“

Popadne mě za ucho.

„Jak chceš!“

Táhne mě do ložnice a tentokrát to není práce moc šetrně. Skoro se mnou smýkne směrem do kouta.

„Kleknout!“

„Cože?“

Facka mi pomůže pochopit. Opřel se do ní pěkně, na tváři cítím nabíhající otisk pěti prstů. Pro jistotu rychle poslechnu. Na několik vteřin zmizí a vrací se s prutem.

„Předpažit!“

Pokládá prut na nastavené ruce.

„Opovaž se ho pustit. A neotáčej se!“

Neodvážila bych se neposlechnout. Jen kroky a další zvuky za mnou mi napovídají, že se chystá jeviště pro skutečný nářez. Teď už beze všech pardonů a bez slitování. Při pohledu na prut na mých rukách se mi už tak zbitý zadeček svírá strachem. Tuhle noc prospím na břiše. A kdo ví, jestli jen tuhle!

Začínají se mi třást ruce, prut na nich tancuje jako živý. Proboha, jen ho neupustit. Od teď už nesmím udělat nic, co by mu mohlo dát další záminku k trestu.

Pochopitelně bych mohla říct, že tohle se mi už nelíbí. Určitě by se ovládl a já bych vyvázla bez trestu, je to konec konců jen hra. Ale nechce se mi přiznat porážku.

Navíc ten strach mě rajcuje jako máloco. Klečím v koutě, něco tak potupného jsem si ráno neuměla ani představit. A když vím, co bude následovat... Ale co, nejsem žádná bab. Aspoň pár jich vydržím a ukončit to můžu kdykoliv.

„Vstaň!“

Opatrně se zvedám i s prutem na rukou. Bere si ho ode mě.

„Svléct! Do naha!“

Okamžitě rudnu jak pivoňka. Jestli jsem si myslela, že větší ponížení už zažít nemůžu, tak jsem se spletla. Moc se mi nevede, třesou se mi ruce. Pošvihává se prutem o nohu a ten zvuk mě tedy vůbec neuklidňuje.

Konečně jsem nahá jako prst a přistihuji se, že se nenápadně snažím zakrýt klín a prsa. Před vlastním mužem, po tom, co už jsem dostala jeden výprask na holou! To ta atmosféra. Je to až k nevíře...

„Lehni si na postel.“

Pokládám se na břicho a správně pochopím, že ta nadvakrát přehnutá peřina má přijít pod boky, aby zadeček byl co nejvýš.

Pak jde najednou všechno neuvěřitelně rychle. Ruce mám přivázané k nohám postele, další provazy mě drží v pase a těsně nad kotníky. Přitáhnul je fest, nemůžu se ani pohnout.

Vzápětí taky pochopím, jak chce vyřešit můj případný křik. (Vlastně jaký případný. Při tom, co se tady chystá, budu ječet jako na lesy!) Do pusy dostávám roubík smotaný z ručníku. Je to nepříjemné, trochu se dusím, ale strach přebíjí všechny ostatní pocity. Vlastně je to už spíš panika. Ztratila jsem šanci poprosit o skončení, kdyby ...

Svííííííst.

Hrozný zvuk. Už jen z něj by mi naskočila husí kůže...

Prááááásk!!!

Rána dopadla na pravou půlku zbitého zadečku a prohnula mě v kříži, kam až to těsně utažené provazy dovolily. Vykřikla jsem, ale nic se neozvalo. Roubík fungoval dokonale. Teprve po chvíli se z naběhlého jelita, které mi okamžitě naskočilo, rozlila palčivá bolest do celého těla.

Prááááásk!

Druhá rána byla sice o něco menší, ale veškerou svou odvahu a odhodlání jsem vyčerpala na té první. Do očí se mi hrnou potoky slz a já se je ani nesnažím zastavit. Konečně to vím. Konečně vím, jak chutná opravdový nářez. Je to na mě moc. Už mě to vůbec nevzrušuje. Klepu se jako osika, před očima mi naskakují mžitky, bulím jak zjednaná. Ale jsem ráda. Jsem ráda, že si to vyzkouším. Chovala jsem se jako děvka, nic jiného jsem ani nezasloužila. A jsem ráda, že doma nemám takového slabocha, jak jsem si myslela.

Prááááásk! Prááááásk! Prááááásk!!!

Rány dopadají bez milosti, ale nějak si na ně zvykám. Po každé dostanu čas na odpočinek, učím se, jak ránu vydýchat. Bolí to sice ukrutně, ale tam dole začíná z doutnající jiskřičky hořet spalující požár. Ještě pár ran a exploduji. V nejdivočejším představitelné orgasmu se zmítám v poutech a loužička pode mnou se rozlívá jako při povodních.

Pochopil a okamžitě přestal s výpraskem. Odvazuje mě a chce mě konejšivě pohladit po zadečku. Škubnu sebou bolestí. Tedy dneska ze sexu nic nebude! Neumím si představit polohu, ve které bych nezešílela bolestí. Kupodivu myslím na něj. Já jsem si dnes večer už podruhé přišla na své, a on ... Příště musíme trochu ubrat. Ale jen trochu ...

„Ježíši, já to přehnal!“

Přitisknu mu ubrečenou tvář na tu jeho a políbím ho. Nemám moc sílu mluvit, tak jen zavrtím hlavou.

„Můžu něco udělat?“

„Ty ne,“ vrací se mi pomaličku řeč. Klekám si před něj a pomalu rozepínám zip na poklopci, který je vyboulený k prasknutí...

Návrat do seznamu povídek