Poprvé (Petra)

Na podzim jsem si našel práci v jedné hospůdce na okraji Brna. I přes to, že to byl celkem malý podnik, byla to práce relativně slušně placená, a pravidelní hosté, kteří se zde scházeli, byli docela fajn, takže jsem si to místo rychle zamiloval. Všechno zde probíhalo v jakémsi přátelském duchu, všichni všechny znali, a když ne, rychle se seznámili. Samozřejmě až na pár občasných potíží s lidmi, co trochu přebrali a neuměli se pak chovat. Takoví lidé ale pro mě nebyli velkým problémem, protože v několika podobných hospodách už jsem dělal, vím, jak se na takové lidi musí, a ránu jsem v případě potřeby uměl dát vždycky. Aby taky ne, vzhledem k tomu, kde a jak jsem vyrůstal. To tu ale rozebírat nechci.

Jednoho dne za mnou přišel majitel a představil mi novou kolegyni, která mi od té doby měla dělat výpomoc o víkendech. A protože bývaly dost náročné, nebyl jsem vůbec proti. Byl jsem ale vážně překvapen, že ji už znám. Jak je ten svět malý! Chodili jsme spolu už na základní školu a pak i na střední, než jsem v posledním ročníku odjel do ciziny. Ale pravda, znali jsme se spíš od vidění, protože krom jednoho nebo dvou společných předmětů jsme se vlastně nepotkávali. Pouze jsme jeden o tom druhém věděli. Jmenovala se Petra. O to jednodušší alespoň bylo seznamování, měli jsme do začátku o čem mluvit. Co se spolupráce týče, velice rychle jsme se sehráli a práce nám šla od ruky. Kdykoli jsem něco potřeboval, bez odmlouvání to udělala, skoro se mi chvílemi zdálo, že ji to baví, tahle hra na „šéfa“ a „výpomoc“. Na druhou stranu jsem ji ale zase příliš neproháněl. Zkrátka, abych to zkrátil, v průběhu prvního večera spolupráce jsme si celkem padli do oka, zjistili jsme, že máme mnoho společného a rozumíme si. Po pár panácích tequily, když byla hospoda prázdná, jsme si na jednom ze stolů padli do oka a rozuměli ještě víc. To se tak občas stává.

Byl to spíš úlet, ale když jsme spolu pracovali čím dál častěji a vždycky to skončilo stejně, nějak už jsme to neřešili, vyměnili si čísla a začali jsme se vídat i mimo práci, zkrátka a jednoduše jsme spolu začali chodit. Nic neobvyklého. O něco neobvyklejší pro mě ale bylo to, když se mi jednou přiznala, že má na mě takovou malou prosbu. Zeptal jsem se jakou, že to určitě nebude problém, každopádně když si řekla, že by chtěla dostat rákoskou na zadek, trochu mi to vyrazilo dech. O podobných věcech jsem akorát tak slýchal, maximálně jsem na to omylem narazil při surfování po síti. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to připadalo úplně normální a z počátku se mi do toho moc nechtělo. Nakonec jsem si ale řekl, že to jednou skousnu, vykašlu se na společenské regule a udělám jí radost. Jak už jsem ale říkal, nic jsem o tom nevěděl, tudíž to nebyla žádná sláva a ona příliš spokojená nebyla. Má ponížená hrdost se však nedala odradit a začal jsem všude možně shánět informace o principech téhle „zábavy“, zjišťoval jsem, co všechno lze použít a jakým způsobem, o čem to vlastně je atd.

Hned druhý den jsem vyrazil do města a začal nakupovat nějaké ty improvizované hračky, jako provazy, řetězy, rákosky a abych pravdu řekl, celkem jsem se začínal těšit na to, jestli jsem pobral dost teorie na to, aby to v praxi bylo efektivní a „úspěšné“. Kdo jste s tím kdy začínal, víte, o čem mluvím. Fakt je ale ten, že jakmile jsem dorazil domů, zase se ve mně začal ozývat ten hlas, který říkal: „Ženy se nebijí. To dělají jen slaboši“ a podobně. Trochu jsem se do toho musel nutit a zase to (pro její potěchu) nebylo úplně ono, i když ta teorie nabytá udělala hodně.

Co se ale po čase nestalo. Jeden den jsem se nějak špatně vyspal a ona asi taky (to už víceméně bydlela u mě), prostě byla od rána protivná, měla blbé řeči a byla neuvěřitelně drzá a já taky asi nebyl zrovna příjemný. Naštěstí pak odešla do školy (kterou si tou dobou konečně dodělávala). Když pak po škole měla přijít jako obvykle ke mně, nějak se jí nechtělo a přišla s celkem slušným zpožděním. To nemám zrovna v lásce, vzhledem ke své žárlivosti. A jak jsem byl už od rána podrážděný, hned jsem na ni začal chrlit otázky, jako kde byla tak dlouho, odpovědí mi bylo jen odsekávání. V tu chvíli se ve mně probudilo něco, čemu podomácku říkám „Ten Druhý“. Je to něco ve mně, co pouštím na svobodu třeba v hospodě, když potřebuji někoho vyhodit, je to takové to moje zlé Já. Zlost ve mně kypěla a vřela, chybělo jen málo, abych vybuchnul. Ujelo mi i pár ostřejších slov. Když už to ale začínalo vypadat na solidní hádku, zahlédl jsem v jejím pohledu něco nového, co jsem tam nikdy dřív neviděl. Něco mezi touhou a strachem, vzrušením a hněvem. A to mé druhé Já se najednou začalo chovat jinak. Pořád podrážděně, až agresivně, ale jinak. Možná ten její pohled mě trochu uklidnil, potažmo částečně přivedl ke smyslům, ale zase ne natolik, abych ten vnitřní oheň uhasil úplně. Nevím, jak to popsat. Bylo to jako propojení toho hodného Já a zlého Já. Pak něco řekla, už nevím co, a hned jí přistála facka. Začala se omlouvat a říkat, jak toho lituje, že už to nikdy neudělá, ale nevěřil jsem jí to. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale prostě jsem věděl, že tady není místo pro toleranci a odpuštění, ale pouze pro trest. Hodil jsem ji na postel. Jak tam tak najednou ležela, úplně bezbranná, neuvěřitelně mě to vzrušilo. Byly mi ukradené nějaké morální principy, prostě jsem na ni měl chuť, jako ještě nikdy. A bylo mi jedno, že ona třeba nechce.

Oblečení jsem z ní skoro strhal. Když se bránila, občas zapraskaly švy a někde něco povolilo, ale bylo mi to jedno. Ten pocit naprosté moci nad bezbrannou obětí mě úplně pohltil. Škrábala a kousala, tak jsem jí svázal ruce. Nevím jak, ale samy od sebe se mi vybavovaly různé způsoby svazování, které jsem si kvůli ní našel. Šlo to úplně samo. Ruce za zády, dlaněmi k sobě, prsty směřují směrem vzhůru, ke krku. Mělo to snad i nějaký konkrétní název, tohle vázání, kdo ví. Bránila se i nohama, seč jí síly stačily, ale to jsem snadno vyřešil svázáním kotníků a přisednutím lýtek… A najednou tam ležela, naprosto bezmocná, jen prosící o odpuštění. Cítil jsem se skvěle a byl jsem maximálně vzrušený. Její odprošování mi dělalo docela dobře, proto jsem jí nechal ústa volná. Z ničeho nic někdo skrze mě začal promlouvat:

„Něco se ti nelíbí? Alespoň pro příště budeš vědět, jak se chovat.“ Neměl jsem po ruce žádnou z hraček, kterou jsem si koupil, tak jsem si z kalhot vytáhnul kožený pásek a složil si ho v dlani napůl.

„Připadá ti normální nechat mě takhle dlouho čekat? Celý den jsi drzá a myslíš si, že nějaká tvoje chabá omluva to vyřeší?“ V odpověď mi přišlo jen slabé pípnutí, jež skoro úplně zaniklo v polštáři.

„Neslyším tě.“

„Ne, pane,“ zaznělo plačtivě z jejích úst. To oslovení jsem od ní slyšel poprvé, ale připadalo mi tak samozřejmé, jako třeba dýchání. A taky se mi nezdálo dost zřetelné a jasné.

„Pořád tě neslyším!“

„Říkala jsem ne, pane.“

„Ne? Ale co ne?“ Vypadlo to ze mě ráz naráz, vůbec jsem nevěděl, proč to říkám, když jsem něco podobného nikdy dřív nezažil.

Skoro plačtivým tónem se blesku rychle ozvala odpověď. „Ne, pane, vím, že nějaká moje chabá omluva nic nevyřeší. Velice se omlouvám a už to nikdy neudělám.“

Ta naprostá poslušnost a oddanost mě uchvacovala.

„To si kurva piš, že už to nikdy neuděláš. A víš proč? Protože teď tě ztrestám stejně jako neposlušného čokla, který nepřiběhne na zavolání svého pána. Pak si uvědomíš, že máš přijít vždycky včas a ne se kdovíkde kurvit s kdoví kým.“ Své chování jsem měl sice pod kontrolou, ale nějak jsem nedokázal odolat tomu pokušení, uhodit tu nevinnou bytůstku, která se zmítala ve svém svázání. Dopadla první rána řemenem. A druhá, třetí, čtvrtá…

„Pane, prosím, nikde jsem se nekurvila. Jsem jen tvoje, pane.“

„Tak kde jsi byla tak dlouho, ty čubko?“

„Nechtělo se mi domů.“ To neměla říkat, protože její odmlouvání mě jen víc a víc provokovalo.

„Tak tobě se nechtělo domů, za mnou? Rozumím tomu správně?“

„Ne, pane!“

Ať se to ve mně vzalo odkudkoli, začínal jsem si to užívat. A to tak, že hodně.

„Takže ti špatně rozumím? Všechno špatně chápu? Jsem teda nechápavý? Tak jsi to chtěla říct?“Další rána řemenem. Kůže se švihnutím dopadla na její odhalenou zadničku, která už se na místech dopadu pomalu začínala barvit do tmavě růžova až červena.

„Ne, pane, prosím! Všechno ti vysvětlím! Jen jsem nechtěla, abychom se doma poh-“

Větu nedokončila. Po další ráně se prohnula jako luk a slova zanikla v bolestném sténání, drženém za pevně sevřenými zuby.

„Řekl jsem ti snad, ty čubko, že stojím o nějaké vysvětlování? Řekl jsem snad, že chci slyšet něco víc, než jasnou odpověď?“ Řval jsem na ni hlasem, za který by se nestyděl ani kdejaký diktátor. A abych svým slovům dal důraz, přidal jsem k tomu několik pořádných ran řemenem, hezky za každým slovem jednu. Na její kdysi tak krásné přelce už nebylo hezkého vůbec nic. Rudé pruhy se křížily a proplétaly jako hadi, na několika místech se dokonce objevilo pár šrámů od kraje řemenu a objevilo se pár rudých kapek krve.

Musela pochopit, že na mě nesmí být drzá, a že když jí řeknu, kdy má přijít, tak taky přijde. Za každých deset minut zpoždění jsem jí stanovil dvě rány řemenem a přidal dalších deset za její naprosto neskutečné chování a odmlouvání. Celkem osmadvacet. Nesměla při tom ani ceknout, ani zkoušet uhnout před další ránou. Pokud to udělala, začal jsem hezky počítat znovu od jedné a celkový trest zvedl o dvě rány. Tohle pravidlo pochopila zhruba v době, kdy jsme se snad už potřetí dostali někam k patnáctce, plus mínus.

Když jsem s ní skončil, měla zadek úplně zmasakrovaný. Krvavé šrámy se táhly jeden přes druhý a barva kůže se na mnoha místech změnila z tmavě růžové na temně fialovou. Nejedno pořádné jelito bylo vidět i na stehnech, zádech a bocích či žebrech.

Obrátil jsem ji na záda. Oči plné slz se na mě prosebně dívaly. Měla prokousnutý spodní ret a tvář brunátnou od toho, jak snášela bolest, aniž by vydala hlásku. Chvíli jsem na ni jen tak mlčky hleděl. Neřekla ani slovo.

„Zapomněla jsi poděkovat, broučku.“ To, co jsem po pronesení téhle věty viděl v jejím pohledu, se dá pospat jen jako naprostá hrůza a panika. Téměř ihned začala škemrat o odpuštění, jen abych ji už dál netrestal, a dušovala se, že pouze zapomněla. Odpověděl jsem jen zavrtěním hlavy. To stačilo na to, aby pochopila, že smilování se pro dnešek nekoná a že za chyby se platí.

Opět měla tendenci se trochu bránit, a já rozhodně nestál o to, aby mě pokopala, takže jsem jí rozvázal kotníky a každý přivázal k jednomu konci zápatí postele. Kolem krku jsem jí pak uvázal docela těsnou smyčku a tu pro změnu spojil se záhlavím. Jakýkoli prudký pohyb by ji automaticky začal škrtit.

Pro jistotu jsem ještě jednou ujasnil pravidlo, týkající se toho, že jakýkoli odpor nebo křik bude mít za následek jedině přitvrzení trestu. Hned ze začátku dostala pár ran řemenem hezky přes kozy. Svým jekotem si samozřejmě okamžitě vysloužila nášup. Ten jsem vykonal ihned, jednou dobře mířenou ranou hezky mezi nohy, přímo přes její kundičku. Zase se neudržela, další přídavek tamtéž. Zvládla být zticha až při šesté ráně. To, že neustále nedokázala svůj trest poslušně přijmout, znamenalo, že se ještě dostatečně nepoučila a tudíž je třeba pokračovat. Ruka už mě ale pomalu začínala bolet, byl čas zvolit jiný způsob. Sice jsem neměl kdovíjaké vybavení pro tyto případy, ale improvizaci nestálo nic v cestě…

Stačily dvě hezky zubaté žabičky ze záclony. Na bradavky. Zakously se do ní jako nůž do másla. Rozhodl jsem se být trochu milostivý a řemen, se kterým jsem až do teď pracoval, jsem jí vrazil do pusy, aby se měla do čeho zakousnout. Čekalo ji totiž ještě pár milých záležitostí. Začínal jsem si to vážně užívat, ten pocit moci, a tím pádem se skoro vše, co bylo po ruce, stalo možným pracovním nástrojem.

Už jsem se zmínil, že mojí zálibou je pěstování chilli papriček? Asi ne, že? Miluju chilli, skoro se už bez něj ani nenajím. Naplním si feferonkami klidně i palačinky, protože sladká a pálivá chuť se vzájemně dokonale doplňují. Sbírám různé odrůdy z celého světa, křížím je mezi sebou. A jestli jste někdy někdo ochutnal jihoamerickou papričku, zvanou „habanero“, kterou já si rád s chutí zakousnu k ranní kávě, dovedete pochopit, jak moc jsem blázen do chilli. A teď si představte, že se tahle paprika dostane do přímého styku s vašimi genitáliemi, na pár místech naříznutá, aby se ta šťáva dostala ven… Jestli se v očích té mojí čubky předtím zračila naprostá hrůza, nevím, jak pospat to, co jsem tam viděl po tomhle aktu. Nebýt toho řemenu, který drtila mezi zuby, asi by si ukousla jazyk. Slzy se jí po tvářích valily proudem a barvy měnila tak rychle, jako chameleon. Dokud ji v sobě měla, stihl jsem zapálit svíčku a hezky jí pokropit ty její krásný kozičky, tvrdě sevřené kovovými žabičkami, horkým voskem. Když už vypadala, že má dost, vytáhl jsem papričku z její buchtičky a ještě jsem ji hezky nechal, ať si na ní pochutná.

Moje vzrušení už překračovalo únosnou mez a prostě jsem si to musel udělat. Stoupl jsem si nad ni a konal to, co mi příroda kázala, dokud jsem se neudělal a celý hrudník a obličej jí nepostříkal svým semenem. Ona už tou dobou byla naprosto odevzdaná a skoro všechno jí bylo jedno. Projevovala se pouze vzdycháním, které už ale nebylo ani tak bolestné, jako spíše způsobené i jejím vzrušením. Uznal jsem, že se i přes pár zádrhelů držela statečně a rozvázal jsem ji. Samozřejmě nezapomněla poděkovat. Nabídl jsem jí odměnka odvahu, kterou při přijímání trestu projevila. Jen vrtěla hlavou, aby snad neřekla něco špatně, aby nebyla znovu potrestaná. Odměnil jsem ji tedy po svém. Zabořil jsem svou hlavu do jejího klína (úplně tekla) a začal jsem ji lízat, zřetelně jsem při tom cítil příchuť chilli. Zjevně byla s odměnou spokojená, protože ve finále jsem sám nevěřil tomu, že by její hlasivky ještě dokázaly podobný výkon znovu zvládnout.

Ten večer jsem přišel na to, že mě tahle záležitost opravdu baví, a že si ji dokážu, jak se patří, užít. Kdyby mi někdo před pár měsíci tohle řekl, vysmál bych se mu, protože by mi to připadalo naprosto úchylné, stejně jako všem dalším lidem, kteří o tom nic neví. Netuším, kde se to ve mně tehdy vzalo. Jednal jsem naprosto podvědomě a instinktivně, nepotřeboval jsem žádné příručky a ty informace, které jsem si o tom získal, mi byly k ničemu. Stačilo se tomu poddat a pořádně si to užít. Ale teď vím, že to mám v sobě a jen tak se toho nezbavím. Protože nechci…

Návrat do seznamu povídek