Noční výchovná lekce

„Ahoj“ říkám mírně provinile, když se Michal objeví ve dveřích a opatrně kouknu na hodiny na zdi v chodbě. Ukazují půlnoc. Nemám odvahu se mu podívat do očí, jen se otočím, zavřu vstupní dveře a položím si tašku na botník.

„Ahoj“ odpovídá po chvíli a já si zřetelně uvědomuji tón jeho hlasu. A jéje, to nevypadá dobře.

Stojíme naproti sobě a já se odvážím na chvíli vzhlédnout. Přísně si mě prohlíží, žádný náznak úsměvu. Tenhle pohled znám – vymýšlí, co se mnou provede. A já se začínám bát.

Tohle je totiž už po třetí během dvou týdnů, co jsem si někam vyšla s kamarádkou hned po práci, zapomněly jsme na čas a já ani neposlala esemesku, kde jsem a že přijdu později.

Michal nebyl v normálním životě nějak zvlášť dominantní - nepotřeboval znát každý můj krok a mít nade mnou neustálou kontrolu - hráli jsme si většinou jen za dveřmi ložnice - ale když šest hodin nevěděl, kde jsem, pochopitelně se o mě bál a nelíbilo se mu to. Už minule mi pohrozil, že jestli se to bude opakovat, přehne mě přes koleno. A tím samozřejmě nemyslel jen nějaké symbolické naplácání rukou.

Vždycky jsem byla spíš masochistka. Ponížení a plnění úkolů pro mě byla až doprovodná činnost. Důtky jsme při našich hrách používali pravidelně. Pořádný výprask jsem ale ještě nedostala. Teď to vypadá, že mě za chvíli čeká.

Stále mě pozoroval. Asi snažil se odhadnout můj stav střízlivosti. Hmm vypila jsem jen tři skleničky vína a kávu, takže tohle mě nezachrání. No nic, rozhodla jsem se, že se tomu poddám a příjmu potrestání, které si na mě vymyslí. Stejně si ho zasloužím…

Narovnala jsem se, sklopila hlavu a nadechla jsem se

„Omlouvám se, že jsem zase přišla pozdě a nedala o sobě vědět… zasloužím potrestání, Pane.“

Chvíle ticha, opatrně vzhlédnu a spatřím na jeho tváři úšklebek.

„Jdi do ložnice, svlékni se a čekej na mě!“

Nad ničím nepřemýšlím a mířím do ložnice. Otevřu dveře a strnu. Uprostřed ložnice stojí dřevěný stůl z jeho pracovny a na něm jsou připravena kožená pouta na ruce a nohy, důtky, řemen vařečka a… rákoska! Otřesu se a mrazivý pocit mi přeběhne po zádech. Nevěřícně jdu blíž ke stolu a po cestě si začínám rozepínat košili. Samozřejmě, že dostat výprask rákoskou je sen každého, kdo si libuje v bolesti, ale vidět ji teď přímo před sebou a vědět že ještě dneska nejspíš bude použita na mě... to je něco jiného než o tom jen snít. Navíc většinou si s Michalem nové hračky vybíráme společně a vymýšlíme, co s nimi budeme provádět. Dojde mi, že ji musel objednat dopředu… tedy nejspíš už minulý týden když jsem stejným způsobem přišla domů. Znovu mě zamrazí. To už si stahuji kalhoty i s kalhotkami a sundávám ponožky. Jsem nahá. Sundám oči ze stolu a kouknu ke dveřím. Stojí tam a sleduje mě. Tváří se přísně, ale všimnu si i lehkého úšklebku. Pomalu kolem mě projde a zastaví se vedle stolu.

„Takže to máme: pozdní příchod, nezavolání kde a s kým jsi a lhaní minule, že už se to nestane - hmm… tak co s tebou?“

Nečeká, že odpovím. Jen si očima prohlížím podlahu, potlačuju nutkání si zakrýt prsa a přemýšlím, kolik ran rákoskou jsem schopná zvládnout.

„Takže na zahřátí přes koleno výprask rukou, pak si budeš moc vybrat, jestli 50 ran důtkami, vařečkou nebo řemenem a nakonec 25 rákoskou.“ A sakra!

Sedá si na postel a já se mu ohýbám přes kolena. Přichytí si mě a chvíli mě hladí po zadečku a najednou: „Plesk!“ „Plesk!“ „Plesk!“ Teda ten mě nešetří. Ostré rány hned ze začátku a nedělá ani pauzy. „Plesk!“ „Plesk!“ ..asi třicátá rána a já se začínám vrtět a cukat. Když po asi padesáti ranách přestává, mám už zadeček v jednom ohni. A to mě čeká ještě 50 ran a rákoska?

Nechává mě se zvednout. Jde mi to těžce, ale nevím, jestli kvůli tomu výprasku nebo proto, že vím, co mě čeká teď.

„Nechám tě se trochu vzpamatovat… klekni si tady do kouta, čelem ke zdi, ruce za hlavu!“

Poslušně plním příkazy a klekám si. Přede mnou je zeď, takže nevím co se děje za mnou. Otočit se nemám odvahu.

Po asi půl hodině, kdy už ta poloha začíná být nepříjemná, mi dovolí se zvednout. Na stole jsou připraveny pouta - každé připevněné k jedné noze stolu.

„Tak copak sis vybrala?“

Důtky jsem vyškrtla, ale přemýšlím jestli řemen nebo vařečku…

„Asi vařečku“ špitnu tiše.

„Cože? Neslyšel jsem?“

Nadechnu se.

„Raději bych chtěla výprask vařečkou, Pane.“

„No vidíš, že to jde! Tak se nachystej!“

Poslušně se přehýbám přes stůl a on mi poutá ruce a nohy. Pevně. Nemůžu se pohnout ani o centimetr. Přejde přede mě a vezme do ruky vařečku. Schválně to natahuje. Dívá se na mě a párkrát se pleskne do dlaně. Pak už si stoupá za mě a vyměřuje vzdálenost.

„Počítat budeš nahlas, když se spleteš, začneme znova! Rozumíš?“

„Ano, Pane“

Pak hluboký nádech a… „Prásk!“

„Jedna“ vyletí ze mě automaticky a..

„Prásk!“

Tentokrát na druhou půlku.

„Dva“

„Prásk!“

„Tři“

„Prásk!“

„Čtyři“

Rány začínají padat ve stejném rytmu a já se tím nechávám unést, jen ze sebe sypu další a další číslovky a bolest a pálení se zvětšuje a zvětšuje.

„Prásk!“

„Au! Dvacet tři“

„Prásk!“

„Dvacet čtyři“

To už začínám mít dost.

„Prásk!“

„Dvacet pět“

…přestává a dává mi chvilku na rozdýchání.

Teprve po chvíli zadeček zaregistroval, že přestali dopadat rány. Pálí pořádně. Ještě že je zítra sobota… kdybych měla jít do práce a prosedět celý den na židli v kanceláři… to bych asi nezvládla.

Z úvah mě vytrhává Michal, který se znovu napřáhne a pokračuje. To už začínám pofňukávat.

A znovu:

„Prásk!“

„Dvacet šest“

„Prásk!“

„Dvacet sedm“

„Prásk!“

„Dvacet osm“

„Prásk!“

„Aaaaaau! …dvacet devět“

…oči už mám plné slz a popotahuju

„Prásk!“

„Třicet“

Někdy u čtyřicáté páté rány už nemůžu a moje hrdost jde do háje.

„Auuu, prosím… slibuju, že už se to nestane… Auuu, prosím, už neeee, Auuu!“

Naštěstí přechází to, že jsem přestala počítat, ale ty poslední rány do padesáti stejně dostávám. A najednou… ticho. Přestávám křičet, ale pofňukávám dál a snažím se popadnout dech.

Najednou se ozve svist rákosky vzduchem. Trhnu sebou, ale rána nepřichází. A znovu s ní švihne naprázdno do vzduchu. To už se klepu strachy. Tohle přece nemůžu přežít. Už teď mám dost a ještě rákoskou? A kolik vlastně? Snad ne pětadvacet!

Teď už přejíždí rákoskou po mém zadku… vyměří úder a…

„Prásk!“

„Aaaaaaauu!“

Aha… dojde mi, že jsem to křičela já. A znovu svištění a

„Prásk“

„Aaaaauuu!“

„Prásk!“

„Aaaaaaauuuuuu!

Vysází mi jich deset a na poslední dvě přitlačí tak, že už křičím přes celý dům. Přestává, odhazuje rákosku na zem, hladí mě po zadečku a zádech a začíná mě rozvazovat.

Svezeme se na zem, obejme mě, hladí a konejší.

Pomalu se uklidňuju a přestávám plakat.

Bere mě do náručí a pomalu pokládá na břicho na postel.

Na chvíli odchází, ale hned se vrací s mokrým ručníkem a pokládá mi ho na seřezaný zadeček.

Jsem neskutečně unavená.

Lehá si vedle mě.

„Tak co? Budeš si to do příště pamatovat?“

„Budu.“ špitnu a oba usínáme…

Návrat do seznamu povídek