Klárka

Kapitola první

Letní slunce už rozpustilo ranní opar, pražská doprava po brzké dopolední špičce zvolnila, bylo příjemně teplo a ve vzduchu byl příslib krásného letního dne.

Jejda! Tak ani sama nevím, jestli na mě ta tramvaj zvonila proto, že jsem byla na kolejích nebezpečně blízko nebo se tomu chlapíkovi, co ji řídil, líbily moje nohy. No, je pravda, že v Praze na člověka občas někdo zatroubí a dává najevo výzvu. Chlapi už jsou takoví. Ale mě to nezajímá. Tak.

Ten svetr jsem si nemusela brát. No jo, když ale ráno bylo chladno. Kdo měl tušit, že se vyjasní a bude takhle teplo? A ta cesta z Můstku. Ani to nevypadalo jako kopec, ale cítím vlhko mezi lopatkami.

Jak se jenom hergot dostanu nad Muzeum? Byla jsem v Praze několikrát, ale nikdy v téhle části nad Václavákem. Podchody, podchody... Kde to jenom může být? Nemám mu napsat SMSku? Nebo zavolat? Ne. To by vypadalo, že jsem pitomá nebo že se ho doprošuju. Ale nechci přijít pozdě. Snad by čekal... Ale co když ne? Neznám ho...

Jo, tady to je to místo. Římská. A teď k číslu 44. Támhle. Pizerie. Ale kde je? Tamten chlápek je moc starej. A tenhle v obleku jde moc rychle a nerozhlíží se. Kouká jen do svého mobilu. To je dneska svět. Lidi si už ani nepovídají, jen si posílají SMSky. Neosobní. Chybí kontakt očí, vnímání jemných pohybů ve tváři, které vypovídají víc než slova.

No co, budu tady chvíli chodit nahoru a dolů. Taky se můžu podívat, co dávají ve Vinohradském divadle.

Proč jsem vlastně tady? Co mě na tom tak láká? Jaká motivace mě dokázala dohnat z Ústí až sem do Prahy? Skoro rok se známe a vlastně neznáme. Seznámení na "chatu". Všichni před tím varují.

Nemůžu si nějak utřídit myšlenky. Blbec. To po mě chce? Vždyť jsem s ním už 3 roky. A teď mi naznačí to, po čem sama toužím. A pak se urazí. No, ať se urazí. Nic nás neváže, tak ať si klidně jde. První rok byl prima. Okouzlení, těšení na schůzky. Pozornosti. Dárečky. Kino. Líbání. Milování. A pak všednost. Milovala jsem ho vůbec někdy doopravdy? Ale teď, po té facce, je konec. Ještě jsem mu to sice neřekla, ale snad je mu to jasné. Magorovi!

Tak kde je? Ty ty ty tý tý ty ty ty. Jo, moje zlatá Nokia. Kdopak mi píše? COŽE? Kam že se mám otočit čelem? Co je to za blbost? To na mě snad odněkud kouká? Ježíši Kriste! Tak já jsem tady jako na trhu! On si na mě odněkud kouká a já se mám otočit tak, aby na mě viděl? Úplně se mi z toho roztřásly ruce. Trochu vzteky. Ale je v tom i něco jiného. Ještě nikdy jsem nebyla na schůzce s někým, koho nevidím a kdo mně dokonce píše, co mám udělat. Je to dost ponižující. Copak jsem nějaká lehká holka na pódiu? Aby mě takhle komandoval? Počkej.

"Kde jsi? Nevidim Te"
-odeslat-
Vteřiny čekání a já cítím mravenčení v podbřišku.

Tá da dá da dá
-přijmout hovor-
"Ahoj holčičko."
"Nazdar, kde jsi?"
"Moc Ti to sluší. Líbí se mi květované sukýnky."
"Kde jsi? Ty mě vidíš?"
"Postav se čelem ke dveřím Pizerie. Stůj rovně a dej si obě ruce za záda."
Co zase znamená tohle? On mi vůbec neodpovídá na moje otázky? Ale hlas má zajímavý. Hluboký a klidný. Takový silný. Nevím, co mu mám teď honem říct. Tak dobře. Postavím se jak chtěl a dám ruce záda. Pročpak asi? Ale teď mu nerozumím. Slyším něco z mobilu a dám si ho k uchu.
"Opakuju to znovu. Běž dovnitř a objednej si presso. Přemýšlej o tom, zda chceš pokračovat. Pokud ano, zaplať a do 11:40 vyjdi ven před Pizzerii. Postav se před levou vitrínu u zadního vchodu do divadla a stůj."
"Haló."
"Halóóó!"

Jsem z toho docela popletená. Dělá si ze mě jen srandu? Možná, že ne. Ale vůbec nevím, co to má znamenat. Myšlenky a představy mi víří v hlavě. Tolikrát jsem sama po nocích snila o tomhle setkání a teď mám jít na kafe? Sama? Nic. Jedu domů. Přidám trochu do kroku, aby mě ještě někde nepřepadl. Bůhví, co je nakonec zač. Zahýbám za roh do Italské.

Co se to se mnou sakra děje? Proč se mi klepou kolena a cítím mrazení po celém těle? Už zase mě týrá to moje druhé JÁ o kterém nikdo neví? To teď zahodím všechny sny, které se mi proháněly hlavou celý ten rok? Budu mít ještě někdy odvahu k něčemu podobnému?

Kapitola druhá

Mám to v paměti jako by se vše odehrávalo včera. I když je to už rok...

Přišla jsem ze školy a hodila batoh na postel na kolejích. Na starou postel s omšelým potahem. Jako moje nálada ten den. Už třetím rokem na vysoké škole, kámošky normál, byla jsem vždycky trochu plachá. Žádný pořádný vztah. Už dva roky jsem chodila s jedním klukem, docela prima, ale posledních pár měsíců jsem měla dojem, že na mě moc nemyslí. Dokonce jsme se naposled milovali před týdnem. Měl nějakou jinou? A moje uspokojení z našeho setkání stejně nevzešlo. Jeho předčasný výstřik ukončil moje očekávání orgasmu. A přerušil i moje snění. A on v něm rozhodně nehrál hlavní postavu. Při našem milování se obrysy mého skutečného milence brzy rozplynuly a se stoupajícím vzrušením je nahradil někdo úplně jiný. Tajný. Produkt mého tajného JÁ.

Cvak. A ještě jednou cvak. Plochý display zazářil a Windows se připravovaly na svoji další strastiplnou pouť plnou varování, virů, špionážních prográmků dolujících informace o bankovních účtech. No, na mně si nepřijdou. Mně totiž těžko okradou. Na mém účtu se skvěla rovná tisícovka, kterou jsem si spořila na zimní kabát.

No jo, zima bude a zase zkouškové období. Už aby tomuhle byl konec. Co vlastně budu dělat až skončím? Kde seženu práci jako umělecká návrhářka? Navrhováním a šitím modelů pro sebe si moc nepomůžu. A kdo mě zaměstná bez praxe? Chodím ráda hezky oblečená, miluju mini, punčochy se vzorem, jemné líčení, halenky, které podle nálady buď obepínají nebo zahalují. Mívám silnou chuť se předvádět, i když vím, že mám jen maličká prsa. Něco mezi jedna a dvě. Ale pevná. A s push-upkou vypadám na trojky. Kluci se můžou zbláznit. Ale takhle se oblékám jen když jsem v období kolem ovulace. To mě ovládne nesnesitelná touha "lovit". Chytit toho nejlepšího kluka, co by mi to udělal. Někde jsem četla, že je to způsobeno geneticky. Vybírat nejsilnějšího samce, aby rod byl zachován. Ale po genetice mi nic není. Ta touha je strašně silná. Užívám si, když jdu po ulici. Je to tak ale až v posledních pár letech. Jako malá holka jsem byla hubená a nikdo o mě neměl zájem. Zato teď moje dřív obletované vrstevnice tloustnou a role se obrátily.

Mám teď jít ven? Nebo se oddám dalšímu odpoledni virtuálního snění? Sama ve svém pokoji? Uvidíme. Je ještě hodně času na konečné rozhodnutí. Tak kdopak je dneska na "chatu"? No jo, spousta známých kluků. Zase jen vulgárnosti a urážky, oplzlé výzvy a nabídky, peníze za kouření. Fuj. Že je to baví. Přečtu si nějaký příběh. Na svých oblíbených stránkách jsem našla novou povídku. Z období válečného konfliktu kdesi v Asii. Chytili 2 dívky a chtěli si vynutit jejich svědectví. Nevím proč, ale když byla první z nich spoutána na rukou a předstoupila před svého vyšetřovatele, ucítila jsem dráždivé záchvěvy v podbřišku.

Přestala jsem číst a ucítila touhu s někým své pocity sdílet. Najdu někoho normálního? Kdo by mě pochopil? Kdo by nebyl jen vulgární? S kým by se mi hezky povídalo? Zkusím tuhle místnost. A počkám, kdo se ozve. Hm, pár klasických otravů. Až teď přišel nějaký dlouhý vzkazík.
"Dobrý den, hledám inteligentní štíhlou dívku, která si ráda povídá se staršími muži a která je ráda středem zájmu. Jste to Vy?"
To tu ještě nebylo, aby mi na "chatu" někdo vykal.
"Nevím. To se uvidí."
"Kde jste teď?"
"Doma."
"Sama?"
"Sama."
"Co máte na sobě?"
"Proč je to důležité?"
"Co máte na sobě?"
Ten člověk se ptá na totéž a vůbec nereagoval na moji protiotázku!
"Tričko a sukni."
"Barva?"
"Modré tričko a krátká žlutá sukně."
"Sedíte na židli?"
"Ano. Sedím u PC."
Nevím proč, ale začala jsem mít dojem, že jsem ovládaná a že odpovídám bezduše jako nějaké dítě.
"Dobře holčičko. Buď tu zítra ve 22:00."
Naťukala jsem odpověď a odeslala.
-uživatel již opustil místnost-
Tak. Co teď? To tajemné psaní mě rozrušilo a v hlavě se mi zase rozehrávají scény mého tajného JÁ. Nemohu jen tak odpojit své touhy a mysl. Lehnu si a uvidím, jak sama prožiju dnešní večer...

Kapitola třetí

Z kafe se kouřilo. Dvojité presso. Italské. S pěnou. Dva cukry. Potřebuju trochu energie. Kolik je hodin? 11:20. Tak mám ještě 20 minut na úvahy. Ale když už jsem došla až sem, mohla bych se s ním aspoň setkat. Na ulici mi nic neudělá a když se mi nebude zdát, řeknu mu čau a pojedu domů. Ještě dva loky. Cítím, jak mě hřejí uvnitř.
"Zaplatím".
"78 korun prosím".
Uf! Na to nejsem zvyklá! V Ústí jsem za kafe nikdy neplatila!
"80. To je v pořádku".
Přece nebudu dělat, že jsem venkovanka. Ale mrzí mě, že jsem utratila tolik peněz jen tak. Ještě navedená někým, koho neznám.

Venku se zatím trochu zatáhlo nebe. Vítr mi rozevlál polodlouhé hnědé vlasy kolem obličeje a cítila, že chci vědět, kdo to je. Dobře. Přešla jsem ulici a postavila se před vitrínu. Dívám se na plakátky inzerující divadelní představení, ale nejsem schopná vnímat, co je na nich napsáno. Jsem nervózní. Je to pochopitelné. Tak kdy už přijde? Osloví mě zezadu? Podá mi ruku? Jak bude vypadat? Vysoký? Štíhlý? Tmavovlasý? Zajímá mě i barva očí. Vždycky jsem měla slabost pro tmavovlasé urostlé muže se silným výrazem ve tváři. Mužné typy.

Pípání v kabelce mě vytrhlo z úvah. Rychle rozepínám zip. Zasekl se. Potvora. Copak zrovna teď mi musí někdo psát? No taaaak! Odemknout klávesnici. Přijaté zprávy.

"Prisla jsi o 2 minuty driv. Bez na Francouzskou a pokracuj smerem od Namesti Miru az k drogerii. Tam odboc doprava. V ulici Rybalkova doleva. Po 100 metrech zastav pred cislem 3".

Proboha! Krve by se ve mně nedořezal. Mísily se ve mně všechny možné pocity. Naštvání, vztek, zvědavost, vzrušení z mé ponížené role, kdy poslouchám cizího neznámého muže, nejistota, kam vlastně jdu a co nebo kdo tam bude, strach z únosu. Teď už začínala být situace vážnější. Ale snad právě ta její absurdita a bizarnost vedla moje nohy po pražských ulicích. Míjím tváře lidí, nedívám se do nich. V hlavě mi víří neurčité myšlenky, představy, moje druhé JÁ se opět probouzí a pohání mě vpřed. Proč nejsem jako ostatní holky? Proč já musím být jiná...

Oprýskaný měšťanský dům se starými dřevěnými dveřmi a ošoupanou mosaznou klikou. V okně nalevo je slyšet třískání prkny a smích. Asi nějaká přestavba. Zedníci. V oknech nalevo ale vidím záclonky. Tam asi někdo bydlí. Dům má 4 patra. Někdo mi říkal, že ve čtyřpatrových domech nejsou výtahy. Nevím. Vždycky jsem bydlela jen v paneláku.

Bim bam bim bam...

Odbíjí pravé poledne. Zase nějaká symbolika? Do zvuku zvonů se vmísí známý tón z mého mobilního přítele, toho, co mě spojuje s tím tajemným a neznámým, s tím, kterého snad už teď uvidím...

"Stiskni tlacitko zvonku UBYTOVANI. Bzucak Ti otevre dvere. Bez do tretiho patra. Vstup do dveri oznacenych 202/203. Jdi pres predsin. Vejdi do dveri 202".

Zatočila se mi hlava. Ucítila jsem chvění v podbřišku, lechtavé, vzrušující. Moje druhé JÁ nade mnou převzalo kontrolu a já se dotkla zlehka ukazováčkem tlačítka UBYTOVÁNÍ. Bez jakékoli odezvy se ozvalo bzučení. Opřela jsem se silou do dveří, které chvíli odolávaly držené ve své pozici nějakou starou pružinou. V chodbě bylo šero a za zády jsem uslyšela první kapky dopadající na dlážděný chodník. Otřásla se mnou zima uvnitř starého domu. Vydala jsem se po schodech ovládaná strachem, neutuchající touhou poznat, kdo je ON. Ten, s nímž si rok píšu a který nade získává stále větší moc. Kamenné schody míjím jeden za druhým ve druhém patře se zastavím, nemůžu nějak dýchat. Svírá se mi hrdlo. Konečně. Dveře 202/203. Mosazná klika a vrzající panty. Zablikání a ozářená pustá předsíň, vymalováná nabílo. Automatické čidlo mi usnadnilo práci s hledáním vypínače. Mám nebo nemám? Hypnotizující měděná destička s číslem 202 je přede mnou. Těžké dřevěné dveře s toutéž mosaznou klikou, která chladí v dlani. Nemůžu couvnout. Cvak.

Udělám jeden krok dovnitř a moje oči těkají po ztemnělém pokoji. Stěny jsou vymalovány se slabě žlutým nádechem. Okna kryjí těžké závěsy mezi jejichž škvírami proniká trocha denního světla z deštivého světa tam venku. Velká dvojpostel s kovovými pelestěmi natřenými černě. Potah na posteli vyniká temně červenou barvou. Noční stolek rádiem ukazujícím čas. 12:09. Vedle dveří je tácek s minerálkou, neotevřenými cigaretami, čokoládovou tyčinkou a kondomem. Postřehnu ještě lístek s popisem nabízeného a s cenami když jako blesk zasáhne moji mysl hluboký a zdá se že i důvěrně známý hlas.

"Běž doprostřed pokoje holčičko. Zastav se u postele a dívej se směrem z okna. Nehýbej se".

Moje nohy se ne a ne odlepit od země. Mám strašný strach se pohnout. On je tu se mnou v pokoji! Jsme tu sami! Co mám dělat? Můžu ještě utéct? Nebo chci poslechnout tu sílu, co mě ovládá? Cítím rozechvění po celém těle, ruce mám studené a postupuju loudavě k velké černé pelesti. Dívám se na závěsy a nevím, co si mám myslet. Nemyslím už nic. Mám okno. Mozek mi vypověděl službu a já jsem ve vzduchoprázdnu a mé instinkty jsou potlačeny. Cítím jen sílu kolem sebe, strach a bezmoc. Nemám cesty zpět a už ani nechci. Jsem sama oddána osudu, jemuž jsem sama pomohla aby uskutečnil, co se má stát...

Neslyším vůbec nic. Ani necítím závan vzduchu kolem sebe. Nic. Stojím snad už minutu nebo dvě na stejném místě a nic se neděje. Nejsem schopna vnímat čas.

Elektrizující dotek na mé šíji mě přivádí zpět k vědomí. Cítím dvě ruce položené na rozhraní mých ramenou a krku. Položené, teplé dlaně. Sálá z nich moc a energie. Nepřipouštějí odpor a nemám ani sílu cokoli udělat. Ruce zmizí a před mýma očima se ztratí zbytky světla. Ucítím lehký tlak přes oči vnímám, že za mojí hlavou někdo utahuje uzel. Uzel na šátku, který mě zbavil očního kontaktu se světem.

"Pojď".

Ucítím stisk kolem mých paží a sílu, která mě vede. Pokud si pamatuji prostor kolem sebe, asi obcházíme postel. Stojím teď asi zády k oknu a čelem k té velké rudě potažené posteli. Nikdo mě nedrží.

"Rozepni si svetřík".

Chvějícíma se rukama hledám zip u krku a bez jediného slova učiním přání toho, kterého neznám a ani nevidím. Jen slyším jeho hlas.

"Svlékni ho a odhoď vedle sebe na zem".

Můj šedivý svetřík se snese na zem vedle mých nohou.

"Rozepni si halenku".

To chce, abych se svlékala před mužem, kterého jsem ani neviděla? Začínám cítím strašný strach, ale rozepínám jeden knoflíček po druhém. Halenka je hodně vypasovaná a rozevírá se na hrudi. Teď už určitě vidí moji bílou podprsenkou se zesílenými košíčky a můj pupík a hladké bříško.

"Rozepni si sukýnku a nech ji spadnout na zem".
"Já se nechci svlékat" slyším sama svůj vysoký hlásek a nemůžu uvěřit, že takhle může znít můj hezky hlas ze sevřeného hrdla.
"Rozepni si sukýnku a nech ji spadnout na zem".

Nemám sílu k odporu a stáhnu jezdec zipu do poloviny mé květované sukýnky, která sama sklouzne z mých útlých boků k zemi. Dnes jsem si vzala bílé, neposkvrněné kalhotky s tenoučkou krajkou lemující okraje.

"Halenka".

A teď tu stojím v bílé podprsence, bílých kalhotkách a v tenoučkých bělavých botičkách bez podpatku, jejichž špičky zakrývá moje květovaná sukýnka.

"Co cítíš?"

"Nevím. Strach. Obavy. Nejistotu."

"Proč máš skvrnku v rozkroku?"

Panebože, ani jsem si neuvědomila, že se k mým pocitům přidalo i vzrušení. Je to silná směsice bezmoci, strachu, ponížení, ale i chvění v podbřiku, lechtavého pocitu, který nedovoluje pochybnosti o tom, že moje ženskost prozradila vzrušení a smáčela bělavý proužek látky mezi mýma nohama.

"Nevím".

"Pověz mi holčičko, kdy ses poprvé milovala?"

Co má tohle znamenat? Proč se ptá na moje intimní soukromé věci?

"Neublížíte mi?"

"Kdy ses poprvé milovala?"

"Když mi bylo 16".

"Jak to proběhlo. Chci slyšet všechno."

"Byla jsem na zastávce autobusu. Začalo pršet a jeden můj známý kluk mi nabídl, abych s ním šla domů na čaj. Že pojedu příštím spojem. U něj doma jsme se začali ve dveřích líbat. Líbil se mi a ostatní holky už nebyly panny tak jsem mu dovolila, aby mě svlékl a udělal mi to".

"Jak Ti to udělal?"

"Ležela jsem na zádech. On hodně spěchal. Chytil mě pod kolenem na levé noze a pokrčil mi ji k tělu. Pak si ke mně klekl a přitáhl mi i druhou nohu. Nevěděla jsem, jaké to bude. Ucítila jsem jeho žalud jak se opírá o moji panenskou blanku a pak přišla silná bolest, která mi vystřelila až do podbřišku. Udělal se během několika vteřin, měla jsem dojem, že ani nepřirážel. Vystříkal se do mě a já dostala strach z těhotenství. Utekla jsem".

Kapitola čtvrtá

Naše první schůzka skončila stejně záhadně jako začala. Řekl jen dvě věty.
"Tak holčičko, teď už víš, že Ti neublížím. Za týden na stejném místě ve stejnou dobu."

A odešel.

Stála jsem tam ještě chvíli ochromená. I když jsem jasně slyšela zaklapnout dveře, nevěřila jsem, že tam zůstanu sama a ani ho neuvidím, ani se mě nedotkne, nebude chtít nic víc než mi položit pár otázek a vidět mě ve spodním prádle.

Na kolej jsem přijela až pozdě večer. Strávila jsem odpoledne bloumáním po Praze. Nevnímala jsem nic, nedívala se do výloh, neměla jsem hlad ani žízeň. Jen jsem počítala, kolik času zbývá, než se zase setkáme. Věděla jsem s jistotou, že to je to, co opravdu chci. To, co moje druhé JÁ někdy skrytě a jindy zcela otevřeně vysílalo do mé mysli.

Dny ubíhaly nesmírně pomalu. Ve škole jsem nebyla schopná se soustředit. Přiběhla jsem na kolej a hledala, zda není na "chatu". Nebyl. Ani jednou.

Ráno, den před naším druhým setkáním (bylo to první vlastně opravdové setkání nebo jen přízrak?) mi znovu zapípal můj milovaný mobil. Můj kontakt s ním.

"Ohol si vsechny chloupky."

Vzrušila mě jen ta čtyři slova a já je četla několikrát dokola, i když sdělení bylo jasné. Jak jsem prožila tento poslední den, ani nevím. V noci jsem se převalovala na posteli, nemohla usnout. V hlavě se mi stále dokola honilo, zda ho konečně doopravdy uvidím a zda prožijeme spolu něco výjimečného. Před šestou hodinou ranní už jsem nevydržela a šla do koupelny. Namíchala si horkou sprchu a podvolila se jejímu proudu. Cítila jsem, jak moje vzrušení stoupá. Sledovala jsem, jak můj strojek se třemi břity odhaluje moje nejtajnější místečka a jak se měním v holčičku. Otírala jsem se pomalu do velké bílé osušky a natřela si celé tělo pleťovým mlékem s lehkou kokosovou vůní. Bílé kalhotky bez jakéhokoli zdobení vystoupaly po mých štíhlounkých stehnech a zakryly jemnou růžovou kůžičku, která ještě před chvílí byla pokrytý tmavými chloupky. Zapnula jsem podprsenku a urovnala ji. Halenka, sukýnka a botičky. Myslela jsem si, že takhle by to chtěl.

Na nádraží bylo hodně lidí, kluci po mě pokukovali. Měla jsem asi trochu červené tváře, ale myšlenky byly určeny jen jemu. Cesta byla klidná, sledovala jsem míhající se krajinu za oknem, města, pole, auta. A pak už jen jako v tranzu cesta metrem na Vinohrady.

Stál před vchodem. Bože. Vysoký, urostlý, tmavé vlasy, hnědé oči a charismatický úsměv. Nebyl nijak nápadně krásný, ale vyzařovala z něho síla. Klid a jistota v sebe sama.

"Pojď holčičko."

Objal mě kolem ramen a za zvuku bzučáku mi dal přednost do dveří, které jsem dobře znala. Stoupala jsem před ním do schodů a cítila jeho pohled na svých hýždích a holých lýtkách. Cítila jsem, jak se mi napínají svaly, šlachy modelují tvar útlých kotníků a věděla jsem, že dnes to bude nádherné. Strach mě opustil a byla jsem plná očekávání neznámého prožitku, který dosud sídlil jen v mých představách.

Pokoj se od minulého týdně nezměnil. Já vstoupila a on za mnou. Klapl zámek ve dveřích jak otočil klíčem. A jsme tady. Sami.

"Neotáčej se holčičko."

A pak jsem ucítila silné objetí. Rukama mi obkroužil pas a přitiskl mě k sobě. Silně. Víc, než bych čekala. Vydechla jsem a oddala se jeho moci. Po několika vteřinách mě pustil a znovu jsem ucítila šátek který mi znemožnil vidět, co se kolem mne děje a co se teprve dít bude.

Knoflíčky na blůzce mi začal rozepínat bez zjevného spěchu a po chvíli jsem stála se šátkem na očích v podprsence, sukýnce a obutá.

"Sundej si boty holčičko."

Vystoupila jsem ze svých lehkých střevíčků a ucítila jeho dech na své tváři. Jednu ruku mi ovinul kolem ramen a druhou kolem pasu a přitiskl mě k sobě. Roztřásla jsem se očekáváním a ucítila jeho vzrušení. Jeho dlaně sjely dolů a sukýnka klesající k mým kotníkům odhalila bělostné kalhotky. Věděla jsem, že vlhká skvrnka již znovu prozrazuje mé vnitřní rozpoložení. Ani nevím, jak sklouzla podprsenka z mých ňader, ale zůstala jsem jen v kalhotkách a se šátkem na očích.

S lehkostí mě usadil na postel, na její tmavě rudý potah. Chytil mě rukama v podpaždí, nadzvedl a položil na záda doprostřed lůžka. Pak jsem jen slyšela zvuky, které připomínaly otevírání zipu. Ucítila jsem, jak mi uchopil levé zápěstí a začal kolem něho cosi omotávat. Měla jsem dojem, že se jedná o obvaz. Ruku mi natáhl, ne nepříjemně, ale hodně daleko od těla. Bradavky se mi vztyčily. Totéž mi udělal i s druhým, pravým zápěstím. Zkusila jsem rukama pohnout, ale nešlo to víc než o několik centimetrů. Měla jsem pevně zafixovány a připoutány k černým kovovým pelestem lůžka. Proboha. Co se bude dít?

Mlčela jsem a on neřekl ani slovo. Ucítila jsem další obinadlo po levým kolenem. Obkroužilo mi štíhlounké stehno, koleno i část lýtka a nohu mi vychýlil do strany až jsem instiktivně pravou přiklonila abych tak zakryla vlhké kalhotky. Pousmál se. Pak poněkud silněji chytil moji pravou nohu a omotal ji obinadlem stejně jako levou předtím. Cítila jsem tah a podvolila se mu. Teď jsem ležela ve tvaru písmene X a mohla volně hýbat jen lýtky a chodidly. Byl to zvláštní pocit, jaký jsem nikdy nezažila. Spoutaná, bezmocná, sama s cizím mužem, jehož jmého neznám a jehož obličej jsem zahlédla jen letmo před dveřmi. Nikdo neví, kde jsem a co dělám. A to je možná to, co mě přivádí k šílenství.

Zatímco jsem se zaobírala svými myšlenkami, mé kotníky byly pevně spoutány a já ucítila, jak vnější strany lýtek chladí kov černých pelestí. Pohladil mě po vlasech. Dotkl se zlehka mého krku a já cítila, jak na mé hrudi rozkvétá ruměnec značící rostoucí vzrušení. Políbil mě na ušní lalůček a já se rozechvěla. Sjížděl jazykem dolů po krku a na hrudník. Zastavil se před mojí bradavkou a začal ji obkružovat letmými doteky špičkou jazyka. Zrychleně jsem dýchala. Pak jsem ucítila jeho rty jak obejmuly moji levou bradavku a ona se přitiskla na jeho ústa.

Vstal a začal se svlékat. Já ležela v očekávání dalších okamžiků a neovladatelně cítila, že po několika dotecích pravděpodobně vyvrcholím a nebudu to moci ovládnout. Jeho další dotek přišel nečekaně. Uchopil horní lem mých kalhotek a přitáhl jej směrem k pupíku. Bílý satén se zařízl do mé mušličky a odhalil část velkých stydkých pysků. Povolil a znovu přitáhl. Cítila jsem, jak mé vzrušení roste. Ucítila jsem chvění postele a pochopila, že si lehl mezi mé roztažené bezmocně upoutané nohy. Jeho dlaně pevně stiskly vnitřní stranu stehen a špička jeho jazyka se začala rytmicky dotýkat mé vlhké rozdrážděné mušličky přes saténovou látku. Přibližoval se k poštěváčku a já věděla, že zbývá už jen pár sekund. Můj zrychlený dech pronikající přes pootevřené rty mě prozradil. A on náhle ustal. Panebože, proč teď? Chci to prožít! Chci to prožít teď! Čekám na tenhle okamžik víc než rok!

Vstal a klekl si přes mé ploché bříško a položil penis mezi moje drobná ňadra. Obejmul je rukama ze stran a přitiskl k sobě. Cítila jsem, jak jeho penis projíždí ve vzniklé úžlabince a slyšela jeho vzrušený dech. Vypjal se v kyčlích a chytil mě za hlavou. Přitáhl mi bradu na hrudník a já ucítila na svých rtech jemnou horkou kůžičku. Objala jsem ji vděčně a teprve tehdy poznala velikost jeho přirození. Když proklouzl po mém patře a vnikl až do samého hrdla, uslyšela jsem výkřik a množství horkého spermatu zaplavilo moje ústa. Držel mi hlavu pevně u svých slabin a já objímala jeho cukající úd svými rty a cítila další a další výrony.

Náhle vstal a já slyšela cvaknutí nůžek. Přestřihl obinadlo a uvolnil moje nohy a následně i obě ruce. Šátek jsem měla stále na očích a cítila, jak se mi vrací krev do prstů. Nechápala jsem, co bude dál.

Do ticha pronesl jen několik krátkých vět.

"Tak holčičko. Teď už víš, jaké to je být bezmocná. Orgasmus zažiješ za týden na tomto místě ve stejný čas. Do té doby nesmíš onanovat."

Dveře se otevřely a znovu zapadly do svého těžkého dřevěného rámu. Byl pryč.

Kapitola pátá

Chuť jeho spermatu jsem cítila v ústech ještě dlouho poté, co jsem se vrátila na kolej. Nevím, zda šlo o chuť skutečnou nebo jen vzpomínkový přelud. Celý týden jsem se bála, že naše schůzka příští týden nevyjde a já neprožiji to, po čem mé tělo neodolatelně prahlo. Důvod byl napsán červenou propiskou v mém malém kalendáříčku, který gynekologové nazývají menstruační.

Vpředvečer naší další schůzky jsem usedala na toaletu a stáhla si kalhotky do půli stehen. Tenoučký lem látky prozradil, že mi osud nebude tentokrát nakloněn. Začala jsem špinit. Malý tmavěhnědý proužek mi zabrání v životní zkušenosti, v naplnění mých každonočních snů...

"Zitra nemohu prijet. Kdy tedy?"

Během několika minut přišla v odpověď zpráva.

"O tyden pozdeji. Stejne misto. Stejny cas. 2 alternativni tresty. Vyberes si sama."

Co tím myslel? Jaké alternativní tresty? Co jsem provedla? Přece nemůžu za to, že jsem dostala měsíčky! Co mi může chtít uložit za tresty? Copak jsem nějaká malá holčička? Nejsem, ale vlastně se tak cítím a cítit chci. Je to role, která mi přináší vzrušení. Role vnucená mé mysli mým druhým JÁ.

Týden se den za dnem převaloval a bolesti podbřišku zvolna ustupovaly. V den před plánovanou cestou jsem už zase byla čisťounká a holila si své chloupky ve vaně. Myslela jsem přitom jen na jedno. Na jeho doteky a na své pocity, na mlhu, která obstoupí mou mysl, na lechtání v podbřišku, na sílící touhu... Od té doby, co se věnuju břišním tancům, prožívám orgasmus daleko silněji než dřív. Někde jsem četla, že se posílí pánevní dno, svaly, které se při vyvrcholení stahují kolem poševního vchodu a umocňují vjem z těchto vrcholných okamžiků.

Ráno bylo trochu chladné, ale nebe bylo bez mráčku. Jasný příslib slunečného dne, jen je třeba přežít ranní chladivou svěžest, která jen v halence způsobuje husí kůži a na předloktí se postaví všechny chloupky, které na mém těle zbyly po důkladném holení.

Jako by cesta ani neexistovala a já zase stojím před dveřmi. Těžkými dveřmi a zírám na zvonkové tlačítko UBYTOVÁNÍ. On tu není. Je už nahoře? Mám mu napsat SMSku? Nebo mám čekat?

Za sebou uslyším kroky a kolem pasu silnou paži. A už zase stoupáme po starém schodišti vzhůru k pokoji s tmavě rudým potahem na lůžku. Nemyslím na nic, protože ani nevím, na co bych se měla soustředit. Je toho tolik, po čem mé tělo a moje mysl touží.

Osaměli jsme uvnitř ticha pokoje. Zvenku proniká slabý hluk ulice a zdálky zazvoní tramvaj.

"Neptám se, proč jsi nepřijela, ale je to porušení mého příkazu. Svlékni se a lehni si zády na postel."

"Ale já jsem měla..."

"Svlékni se a lehni si zády na postel."

Jeho hlas zněl silněji než poprvé a já ani nemohla dokončit svoji vysvětlující větu. Zmkla jsem a začala si rozepínat halenku. On se posadil proti mně do křesla a díval se mi do očí. Rozechvěla jsem se v okamžiku, kdy se naše pohledy kratince setkaly. Vychutnával si můj stud a obavy. Natáhl a překřížil si nohy. Měl na sobě modré džíny a tmavě zelené triko s krátkými rukávy. Jeho pohled byl jako břitva.

Stála jsem v podprsence a ruce přemístila za záda, abych si ji rozepnula a odhalila tak svoje drobná ňadra, teď už se stojícími bradavkami uprostřed maličkých růžových dvorců. Podprsenka se snesla k zemi a já zajela palci pod gumičku kalhot a sjížděla s nimi zvolna přes stehna ke kolenům a pak níž. Nejprve jsem z nich uvolnila levou a pak i pravou nohu. Teď jsem před ním byla nahá, vyholená, ustrašená holčička s připaženýma rukama. Dívala jsem se mu směrem k nohám.

"Ty jsi nepochopila ,co jsem Ti předtím řekl?"

Vylekaně jsem se mu podívala do očí a v hlavě mi vířily neutříděné myšlenky. Aha! Chtěl, abych si lehla! Posadila jsem se rychle na kraj postele a začala se pokládat na záda. Chodidla jsem však měla stále na zemi, nohy ohnuté v kolenou, stehna přitisknutá k sobě, přesto můj obnažený Venušin pahorek vyčníval vzhůru a on na něm spočinul svým pohledem. Nic se nedělo. Čekal. Na co? Možná si přál, abych se posunula dál a ležela celá. Podepřela jsem se rukama a posunula dál na lůžko.

"Roztáhni nohy od sebe."

Nebylo o čem pochybovat, přál si mě vidět celou. Ucítila jsem chvění dole a věděla jsem, že v tuto chvíli už moje růžová kundička uvolňuje klouzavé známky vzrušení a bylo mi jasné, že vidí odlesky mého vlhnoucího lůna.

"Vybereš si alternativu 1 nebo 2?"

"Ale já nevím, co to znamená!"

Namítla jsem a začala se trochu třást. Mrazilo mě v zádech a já viděla jen strop a na něm zhasnutý lustr s třemi matnými žárovkami.

"1 nebo 2?"

"Dobře. Tak 2."

"Zavři oči a otevři ústa."

Zavřela jsem oči a ponořila se do tmy. Matrace se prohnula jak si přisedl vedle mne. A pak jsem ucítila známý šátek, který zakryl mé oči. Teď bych je mohla klidně otevřít a neviděla bych vůbec nic. I tak jsem je nechala zavřené. Uzel mi tentokrát utáhl vlevo nad uchem. V zápětí jsem ucítila gumovou pachuť na jazyku a má ústa vyplnila latexová koule a kolem tváří mě stáhlo gumové upoutání. Pusu jsem měla zcela vyplněnou tím neznámým cizím předmětem a nemohla jsem promluvit. Roubík.

Ani nevím, jak další vteřiny a minuty uběhly, ale uvědomovala jsem si jak se mi stahují smyčky obinadla kolem rukou a kotníků a mé tělo se znehybňuje. Ležela jsem bezmocná, bez jediné možnosti pohybu, neschopná promluvit a bez jakéhokoli zrakového kontaktu se světem. O to víc jsem vnímala zvuky a byla připravena cítit mnohem intenzivněji i doteky na svém těle.

Nečekaně mi projela levým prsem elektrizující bolest. Panebože, co se to děje? Cosi mi stisklo moji maličkou bradavku. A co mi ji...

"Mhhmmm."

Nedokázala jsem vyslovit víc než jen nesrozumitelné zamumlání, když stisk pohltil i vrchol mého pravého prsu. Prvotní bolest zvolna ustupovala a já si uvědomila, že mi bradavky stiskl do dřevěných klepet kolíčků. Nikdy jsem nic podobného v těchto místech nezažila, ale stisk přestal být nepříjemný. Naopak jsem pociťovala, že jeho trest mi navozuje skutečné vzrušení, jaké jsem dřív nikdy při mazlení a milování s mužem nepoznala. Moje bezmoc, nehybnost, obklopující temnota a ticho mě zvolna unášely do říše jiného světa, říše pocitů, vzrušení, růžové mlhy v mé mysli.

Uslyšela jsem slabé vrnění  a ucítila na svém bříšku těsně pod pupíkem teplý dotek vibrujícího předmětu. Chvěl se stejnoměrně a ležel na mém těle. A začal se sunout zvolna směrem dolů. Překonal Venušin pahorek a stočil se doprava na mé pravé stehno a přejel po jeho vnitřní straně až kekolenu a zase zpět. Vlhkost v klíně byla nezvladatelná a já si tolik přála, abych dnes dosáhla vrcholu. Slíbil to. Snad splní, co vyslovil. Vrnění neustávalo a kroužilo kolem mé kundičky až se zastavilo na hrázi dole a začalo zase stoupat, tentokrát kolmo vzhůru, dotek byl klouzavý, jak se hrot vibrátoru octl před vchodem do mého lůna. Jemný tlak a otáčení špičky rozevřely moji štěrbinu a já cítila rostoucí objem vyplňující moje malé stydké pysky. Zdálo se mi, že nechce pokračovat dál, ale pak se objevil silný tlak, kdy jsem ucítila v poševním zúžení obrovský objem a jakési oblé výrustky na povrchu vibrátoru. Nebyla jsem připravena na vniknutí něčeho, co bylo mnohem větší než jakýkoli penis, který jsem dosud poznala. Vibrace se šířily celým mým podbřiškem a vibrátor vnikal dál a dál. Reflexivně jsem zatnula břišní svalstvo a pokusila se oddálit pánev od neznámého vetřelce, který mě na chvíli odloudil od myšlenek na příjemné vzrušení. Bylo to bolestivé, ale on nepřestával a pronikal dál dovnitř. Moje obrana byla beznadějná a neznamenala nic než oddálení cíle jeho vůle, kterou si hodlal prosadit.

"hmmmmmmmhhmm."

Viděl, jak trpím a snad mu to i dělalo dobře. Pak jsem ucítila jak vrchol vibrátoru dosáhl k děložnímu čípku a pronikání se zastavilo. Vibrace ale pokračovaly dál. Nedělo se nic, jen se mým tělem rozléval pocit uklidnění, které přecházelo v blaženost a má mysl se opět propadala do růžové mlhy. Cítila jsem, že zbývá už jen několik okamžiků a zrychleně jsem dýchala nosem. Nevím, zda u mne ještě seděl nebo kde byl, ale soustředila jsem se jen na svůj nadcházející orgasmus.

Vypjala jsem se v hrudi, když strašlivá rána zasáhla moji levou bradavku. Co se stalo? Moje rozjitřená mysl nebyla schopná pochopit, co se událo a v rychlém sledu projela strašlivá bolest i druhým ňadrem. Krev se mi začala vlévat do nateklých bradavek ze kterých on stáhnul jedním prudkým pohybem oba kolíčky.

Bolest se mísila s neuvěřitelným vzrušením, vibrace v mém lůně, tlak v pochvě a nával krve do bradavek mě přenesl za hranici ovládání a já ucítila silnou křeč v podbřišku. Moje poševní svaly stiskly pevně chvějícího se vetřelce a podbřišek se mi roztřásl mohutným vyvrcholením. Záškuby zachvátily celé mé spoutané tělo a já se propadala do hloubi nejsilnějšího zážitku, o jakém jsem se kdy odvážila třeba jen snít.

Nevím, jak dlouho můj orgasmus trval, ale když jsem zase začala vnímat zvuky kolem sebe, vibrátor opustil moji dírku a já cítila doteky na svých vlasech. Hladil mě a těšil.

"Hodná holčička. Ššššš."

Pak se na mě položil celým tělem a já ucítila jeho žalud na místě, kde ještě před chvíli vykonával svůj úkol vibrující vetřelec. Pronikl do mě lehce a zůstal bez pohybu. Líbal mě na vlasy, na šíji, hladil po napjatých pažích. Cítila jsem, že moje vzrušení opět narůstá a já v sobě začala objevovat schopnost opakovaného orgasmu. Byl vzrušený a hlasitě dýchal. Couvl penisem trochu nazpět a znovu přirazil do hloubi mého lůna. Narážel přitom podbřiškem na můj prokrvený poštěváček a já věděla, že se jeho vrchol blíží. Zatnula jsem svaly na pažích i na stehnech, nehty se zakously do mých spoutaných dlaní, sevřela jsem podbřišek co nejvíce jsem dokázala. Jeho prsty mocně stiskly má ramena, jeho tělo se vzepjalo, dech se zastavil a následoval silný přerývaný výkřik do ticha doprovázený mojí druhou, ještě silnější vlnou křečí a současným dravým orgasmem, kdy naše těla splynula v jedno a naše duše se spojily ve fantastickém společném okamžiku.

Věděla jsem, že na tento den nikdy, nikdy nezapomenu. A také jsem odpustila mému druhému JÁ.

Kapitola pátá

Svistot sněhu pod hranami mých lyží a vlasy vlající pod čelenkou v mrazivém horském vzduchu mě naplňovaly rozkoší. V noci napadla tenká vrstvička čerstvého prašanu a teď, brzo ráno, krátce před devátou, jsem sjížděla panenským sněhem do údolí. Bydlela jsem s kamrádkou na hřebenové chatě a právě tenhle ranní okamžik, kdy sněhová pláň je bez poskrvrnky, je fantastický. Moje stopa brázdí jednolitou plochu manšestru, kde předtím v noci jela jen sněžná rolba. Dole se už jistě u lanovky tvoří fronta, ale tahle chvíle stojí za to.

Den uběhl jako každý správný den na horách. Kafíčko na svahu u venkovního bufetu, párek v rohlíku a svařák. Příjemné teplo se rozlévá po celém těle. Ještě pár sjezdů a před setměním vzhůru do chaty. Dřevěná bouda s vrzajícími schody do podkroví, akumulační kamna a maličká okýnka, staré proleželé matrace. Horká a hustá gulášová polévka, smích od vedlejších stolů a uvolněná atmosféra. Moje kamarádka je ale trochu zamlklá. Nevadí, zeptám se jí na pokoji, co se děje.

Osprchovaná a ve flanelovém pyžamku si přitáhnu peřinu až pod bradu. Podívám se vedle a vidím, že Zuzka má zavlhlé oči.

"Zuzko, udělala jsem Ti něco?"

"Ne."

"Počkej, Ty jsi smutná. Proč?"

"Ty za to nemůžeš."

"Tak co Tě trápí?"

"Když se na Tebe dívám, jak jsi šťastná, tak se cítím strašně sama. Ty jenom záříš, užíváš si každý den a já jenom chodím do školy a učím se. Petr mě opustil. Že prý jsem chladná."

Pohladila jsem Zuzku po vlasech a chvíli ji těšila. Nevím, jestli jí to pomohlo. Líbila se mi, ale bála jsem se projevit něco víc. Přece jen znala moje rodiče, sestru, moje další kamarádky. A já nevěděla, jak by zareagovala. Když usnula, ponořila jsem se do svých vzpomínek a představovala si, co se asi odehraje na mé další schůzce s Martinem. Prozradil mi nedávno své jméno. Bylo to to jediné, co jsem o něm věděla, přesto jsem to cítila jako něco mimořádného. A už příští týden ho zase uvidím. Pokolikáté už? Nevím, mám pocit, že ho znám celou věčnost.

Těsně před odjezdem z hor mi přišla zvláštní SMSka.

"Uz jsi nekdy mela neco s panicem?"

Co tím může myslet? Můj první kluk už nějaké holky přede mnou měl, aspoň to tvrdil. Ale já o sexu tehdy nevěděla nic, takže to můžu těžko soudit. Vždycky mě lákali zkušení muži, starší, kteří už o životě a o ženách něco vědí.

"Ne. Nemela".

Čím víc jsem o jeho zprávě přemýšlela, tím méně mi bylo jasné, kam s ní míří. O to víc jsem se těšila do Prahy. Jen ta cesta je dlouhá a únavná. Ale já jezdím moc ráda. Vydržím všechno, jen abych prožívala znovu a znovu tu slast. Nevím, jak dlouho mě ještě bude chtít. Nevěděla jsem, jestli náš kontakt jednoho dne prostě náhle neukončí a já nezůstanu sama, jen se vzpomínkami a možná i bez odvahy něco podobného v budoucnu zkusit.

Setkali jsme se v "našem" domě na Vinohradech, jen tentokrát to byl jiný pokoj. A on na mě čekal uvnitř. Vybral jej záměrně?

"Pojď dál holčičko."

Byl mnohem prostornější a měl 2 pokoje oddělěné zavřenými dvoukřídlými dveřmi. Široká postel bez pelestí s krémovým prostěradlem vévodila rozměrnému prostoru, závěsy byly roztažené a do místnosti proudila záře mrazivého zimního dne a světla odraženého napadlým sněhem v ulicích.

"Jak ses měla na horách?"

"Krásně. Ale myslela jsem pořád na Tebe."

Nečekaně brzo dnes změnil téma. Na nic se dál neptal.

"Zavaž si oči šátkem."

Vyndala jsem svůj černý šátek z kabelky, složila ho do proužku a zakryla jím své oči. Přitáhla uzel za hlavou a zůstala stát v očekávání.

Do nastalého ticha vrzly dveře a ozvaly se kroky. Nebyla jsem si jistá, zda jsem neslyšela dvoje kroky. Kroky dvou lidí.

Klárko, tohle je Honza. Honzo, tohle je Klárka.

"A-ahoj Klárko."

Slyšela jsem jako v mrákotách roztřesený mladistvý hlas, který i při těch dvou slovech přeskakoval. Nebyla jsem schopná ani odpovědět na pozdrav.

"Honzo, pověz nám, co jsi zatím prožil s holkama."

"Stydím se."

"Dobře. Tak se svlékni."

Nevěděla jsem, co se přede mnou děje, protože další slova nepadla, ale uměla jsem si představit pohled jeho očí a nepochybovala jsem o tom, že Honza uposlechne. Šustění odkládaného oděvu mi dalo zapravdu a znovu mě ujistilo o jeho síle.

"Všechno."

"Ano."

"A teď mluv."

Zatím jsem se jen líbal a na maturitním večírku jsem sáhl na zadek holce, se kterou jsem tancoval. Ale vrátila mi ruku do pasu. Jinak nic."

"Nikdy jsi holce nesahal na prsa? Do rozkroku? Viděl jsi někdy holku nahou?"

"Ne, nikdy jsem se neodvážil. Jsem hrozně plachý a bojácný. A nahou holku jsem viděl jenom na internetu na fotkách a v časopisech."

"Líbí se Ti Klárka?"

"Je nádherná."

"Chceš si na ni sáhnout?"

"Ano."

Ucítila jsem, jak mě silné ruce, které jsem dobře znala, sevřely mé paže a stáhly je dozadu. Stála jsem s vypjatou hrudí ve svých legínách a šedivém svetříku na zip před neznámým chlapcem.

Přistoupil ke mně, cítila jsem jeho dech ve tváři a pak jsem ucítila opatrný dotek dlaně na svém levém prsu. Přejížděl po jeho ploše. A pak ruku odtáhl.

"Líbí se Ti její prsa?"

"Ano, je úžasná."

"Chtěl bys Klárku vidět?"

"Mohl bych?"

"Stačí, když jí rozepneš zip."

Ucítila jsem tah za vršek mého svetříku a vrčivé rozevírání zipu. Paže povolily a ruce zezadu stáhly můj svršek a současně povolily zámeček podprsenky.

"Jsi vzrušený Honzo? Vidím, že už se Ti postavil."

"Jsem. Mohl bych si ještě sáhnout?"

"Nejdřív sundej Klárce podprsenku."

Studené třesoucí se prsty se dotkly mých ramínek a pomalým, váhavým pohybem odhalovaly moje ňadra. Paže mi opět sevřely pevné ruce a moje prsy se vypjaly dopředu, směrem k neznámému chlapci.

"A teď si sáhni. Hlaď Klárce bradavky, dokud se nepostaví."

Dotýkal se jen letmo, stydlivě, pak obě bradavky mnul mezi prsty a já se neubránila vzrušení.

"Svlékni Klárku celou."

Ta věta prořízla napjaté ticho.

Teď už bez zdráhání, evidentně silně vzrušený začal tahat za moje přiléhavé kalhoty a obnažovat moje stehna. Nevydržel a když jsem měla legíny teprve pod koleny chytil za moje kalhotky a stáhl je dolů.

"Nespěchej Honzo."

Uchopil jednou rukou moji pravou nohu pod kolenem, nadzvedl ji a vyvlékl ze zbytků oblečení a pak dokončil totéž dílo na druhé noze. Teď jsem tam stála v Evině rouše na odiv chlapci, o němž jsem věděla jen jak se jmenuje a že jeho zkušenosti nejsou žádné.

"Co by sis teď přál Honzo?"

"Chtěl bych Klárku líbat."

Zvedla jsem se do vzduchu jako pírko a přistála na lůžku. Jemný ale nekompromisní stisk ramen mě položil na záda a mé ruce skončily zkřížené za hlavou přikovány k posteli silnými dlaněmi.

"Líbej ji kde chceš."

Cítila jsem ponížení ale i vzrušení zároveň. Připadala jsem si jako konkubína v harému, jen v moci svého vládce, který mé tělo nabízí příchozím pro jejich a své vlastní rozptýlení.

Honza si na mě lehl a líbal mě na ústa. Ale nevěděl, co dál.

"Roztáhni Klárce nohy a ochutnej."

Přesouval se po mém těle dolů a já na stehnech cítila jeho ztopořený pyj. Pak mi roztáhl trochu hrubě obě nohy a olízl mé vlhké lůno. Pak znovu a znovu. Mé vzrušení rostlo. Moje ruce za hlavou teď držela jen jedna velká dlaň a druhá mě hladila po prsou.

"Lízej rychleji."

A Honza bez odmlouvání přidal. Jeho jazyk projížděl nateklou štěrbinkou mezi stydkými pysky a zakončoval svoji rychlou pouť nad mým poštěváčkem.

"Zastav. Co by sis přál teď?"

"Chtěl bych do Klárky."

"Dnes ne."

"Prosím, moc prosím. Strašně bych to chtěl zkusit!"

"Klekni si Klárce na stehna a tři si ho o její podbřišek."

Zklamaný Honza mi zase přisunul stehna k sobě a klekl si na moje stehna, těsně pod Venušin pahorek. A pak dráždil svůj penis o můj podbřišek. Napínala se mi kůže a příjemně dráždila poštěváček a já slyšela, že jeho vrchol se nezadržitelně blíží. Chytil mě rukama za prsa a moje břicho potřísnily krůpěje chlapcova semene. Jeho kolena mě křečovitě objímala boky. Pak nečekaně rychle vstal.

"Děkuju."

Já zůstala ležet v sevření a polibky zahrnuly můj obličej. Postel se zachvěla a do mých útrob vnikl ON. Nebyla jsem dnes spoutaná, jen s šátkem na očích. A cizí chlapec pozoroval naše pohyby, moji přirážející pánev, přerývaný dech a pak mě obklopila růžová mlha. Další překrásný vrchol, další neuvěřitelný zážitek, který mi nachystal. Další moment, na jaký nikdy nezapomenu. Věřím, že Honza také ne.

Dvě kamarádky
Klárka II

Návrat do seznamu povídek