Hanzi z Hanz

16. stol.
KRUTÁ AFRIKA

Ani žoldnéř Hans už sám vlastně nevěděl, jak že se to ocitl ve službách hanzovní flotily, ale stalo se.

Teď připlouvali k rovníkovéčásti černého světadílu a on věděl, že ho čeká rok tvrdé vojenské služby.

„Založit obchodnickou základnu, pevnost, umožňující hanze podílet se na ziscích Španělsko Anglického obchodu s otroky!“

Zněl rozkaz a zdálo se, že jejich koráb ‚Tajfl‘, (staroněmecky Čert) bude mít štěstí.

Natrefili na vypálené zbořeniště dobyté a opuštěné pevnůstky vytlačených Britů, které obsadili, opravili, rozšířili, lépe opevnili a nakonec opravdu úspěšně zapojili do všeho obchodního dění oněch vod i onoho pobřeží.

Španělé v nich viděli menší zlo, než byli Angličané a Angličané v nich zas viděli dobrou záštitu pro občasné a spolehlivé kotviště.

Stali se jistými prostředníky obou znesvářených stran a zavedli i výměnný obchod s domorodci.

Pevnůstka ‚Stallfaust‘, (Ocelová pěst) utěšeně vzkvétala.

Brzy se ovšem objevily potíže.

Jakémusi domorodému králi se zachtělo vlády nad celou oblastí a tak si jaksi opatřil či povolal armádu černých amazonek, které v nesmírném počtu, leopardích suknicích a se štíty i oštěpy táhly krajem od vítězství k vítězství. Podmaňovaly mu jeden kus země za druhým a poražené kmeny se ocitaly v jeho područí.

To by samo o sobě ještě nevadilo, jenomže ten povedený černý papuán neměl všeho dost a zatoužil po Stallfaustu.

A tak se kolem přístavní pevnůstky začal svírat „kruh černých krasavic“, jak to žertovně nazval velitel.

Do smíchu mu ovšem nebylo.

Zbraní měl sice dostatek, ale posádku hromsky malou.

Hrozila porážka s masakrem.

Jenže pomohl osud.

Hanz přišel s nápadem.

Z několika trakařů, nikdo ani nevěděl, kde se v pevnůstce vzaly, udělal pojízdné „řady mušket“. Prý to kdysi viděl kdesi v Uhrách.

Jako vyučený puškařský tovaryš prostě vyrobil jakýsi rošt, který na trakaře přidělal a do něj zasadil kupředu namířené muškety.

Byla to hrůza hrůzoucí.

Valné útoky řvoucích černošek s tím hladce proměnili v jatka a nepřemožitelnou armádu předělali na pár desítek zajatkyň.

Černého krále tam taky kdesi zabili.

Hanz byl povýšen a dostal vlastní komoru. (Pokoj, komnatu,…)

Podzemní kobky pevnosti, vytvořené z příhodných jeskynních výdutí, pak zaplnili nečekanou a pouze a jedině „čerstvou a nejčerstvější“ várkou ženského zboží.

A protože velitel měl vítězstvím a kořistí hodně dobrou náladu, směl si ještě Hanzi, spolu s pár nejzasloužilejšími, „vybrat“.

Tak stál nad úzkou kulatou dírou do země, kam by slunce nesvítilo i bez polenového deklu a koukal na tu rozechvělou, štkající a fňukající vrstvu „živé čokolády“ pět sáhů pod sebou.

Hned za ním se už strkali a přešlapovali tři další zasloužilci a tak se rozhodl nezdržovat.

„Támhletu!“ Ukázal maně na obličej, který se k němu čirou náhodou zrovna pozdvihl a nastavil se tak mihotavému světlu dolů spuštěné lucerny.

„Žalářník“, ‚Silný‘ Johan hodil dolů liánový žebřík a dívka vylezla.

To se brzy mělo zopakovat ještě třikrát, ale to už nebylo důležité. Vzal svou kořist a šel pryč.

Teprve přitom uviděl, že měl vzácně šťastnou ruku.

Až na obojek z kusu řetězu nahá dívka měla štíhlou, pěkně tvarovanou postavičku, ale taky vzácně zdravé zuby a dokonalou pleť.

Tvář měla na černoušku nebývale protáhlou, spíš oválnou než kulatou a rty i nos, třebaže byly plné a širší, nebyly vysloveně tlusté a rozplesklé.

Za čas uvěznění jí taky už stačily vyrašit dříve pečlivě oholené vlasy a tak bylo poznat, že je má sice vlnité, ale přece jen ne ztlačené do kulatých kudrlïnek, jako její soukmenovkyně.

Johan mu k ní přidal i kus řetězu a pár visacích zámků, což Hanzi velice uvítal. Dávno už věděl, co „amazonky“ dovedou a věřit že jim nemůže. Lámal si hlavu, jak jí zlomit a zkrotit.

Pro začátek to zkusil sice tvrdě, ale po dobrém.

U studny navážil pár džberů vody a omyl ji několikerým politím i přetřením kusem pytloviny.

Ihned poznal, jak žízní, protože po vodě lapala jako divá a rozhodl se toho využít.

Zavedl ji do své světnice, s mřížovanými okny do nádvoří, kde už pro ni měl nejen houni, ale i druhou postel a podal jí jídlo a pití.

Jedla i pila hltavě, po zážitcích, které musela mít z kobky se ani nedivil.

Nespouštěje ji z očí, počkal až dojí, pak zvolna připjal k jejímu obojku jeden konec řetězu a druhý ke kruhu ve zdi, který tu zbyl ještě po Angličanech.

Seděla přitom jaksi trpně a odevzdaně na slamníku svého lůžka, ale široce rozevřené oči, kterýma ho upřeně pozorovala, měly v sobě něco víc, než jen prázdnotu a apatii.

Nepřestával si dávat pozor.

Řetěz byl dost dlouhý, aby se mohla pohybovat po části místnosti a dostala se i na prevet (klozet) za ohybem stěny v rohu, který jí beze studu ukázal.

Když byla uvázaná, rozhodl se pro první lekci.

Z truhly pod vlastní postelí vyndal pruh nevkusně přebarvené látky, nepatrně upravené do podoby zdejších zavinovacích šatů. Barvy měli domorodci za velice krásné a drahé. Byla za ně i slonovina i otroci a vůbec všechno. Jen je ukázal, očí se jí rozevřely ještě víc a bleskla v nich touha, ihned ji však zdusilo zklamání, které ji přinutilo zklonit hlavu.

To jistě nebylo pro ni…

Zpolehoučka jí látku složil do klína a pak na ni ukázal prstem. „Tvoje!“ Řeklo gesto.

Jakobi mimoděk si přitom i přes stisknutá stehna konečně všiml, že v rozkroku nemá jeden, jediný chloupek.

Seděla nehybně a přimhouřené oči zvolna třeštila na vysněnou krásu.

Pak se opovážila „královské nádhery“ dotknout. Nejprve konečky prstů. Nerozplynula se, nezmizela. Dokonce ani její věznitel, ten muž, ‚běloch‘, „…ten cizácký vrahoun a mučitel, démon spalující matku džungli a všechny vraždící…“ jak ji učili šamani, náčelníci i král, ji ani neuhodil.

Ohromeně k němu vzhlédla. Usmál se na ni a znovu ukázal.

Opovážila se vzít nádheru do rukou. Opět jí zůstala, opět žádné rány.

Zpolehoučka vstala, řetěz nepatrně zacinkal. Na pouta byla však zvyklá už od amazonek. Zvolna, nevěřícně, nádheru rozvinula a ovila s ní své nahé tělo.

Duše se v ní tetelila jako ptáče.

Ona, Kawua, dcera Ugungowa, lovce tak chudého, že ji jako druhorozené nemohl dát věno a daroval ji králi na amazonku, tu stála čistá a nasycená v šatech, za které by její rodná ves byla ochotná bojovat.

Třásla se a bála uvěřit. Co se to dělo?

Cizinec se zpolehoučka postavil a ukázal jí na stěnu vedle dveří.

Zalapala po dechu.

Nad stolkem s umyvadlem a velkým džbánem vody visel kus leštěného bronzového plechu, ve kterém…, div že neomdlela, …ve kterém rozpoznávala svůj vlastní obraz v královské nádheře.

Cizinec měl kouzlo, které neznal ani králův válečný šaman.

Se zavytím padla před mocným pánem na kolena a hlavu přirazila k zemi. Řetěz jen zařinčel.

Čekala údery blesků, které jí odervou duši od těla.

Opět se jen tichoučce zasmál a, přiklekl k ní.

Jen se třásla hrůzou.

On se zpolehoučka dotkl jejího ramene, pak i druhého, jemňounce ji zdvihl a něžně pohladil po vlasech.

Vytřeštila se víc, než kdy dříve.

Myslela, že sní.

A on ji pohladil znovu a zas a do třetice,…a nepřestával.

Od maminčiny smrti nic takového nezažila. Byli, pravda, muži a v táboře pak i ženy, které se jí dotýkali, a třeba i jemně a něžně, a některým to i s potěchou dovolila,…ale tohle bylo poprvé.

A ten mocný muž vedle ní klečel, dotýkal se jí a hladil, dlaněmi i konečky prstů, jemně, něžně, hřejivě, načež ji, už uvolněnou a vlastně i zbavenou strachu, pozdvihl a společně s ní usedl na lůžko.

Nepřestával ji hladit, nepřestával být něžný a nakonec na ni začal i jemně promlouvat, takže to bylo jako samo sebou, že se mu usadila na klíně a vzápětí i schoulila do jeho náruče.

Ze všech hrůz a strastí jí bylo najednou krásně, mile, příjemně, blaze i slastně…a vtom pocítila, že ten muž po ní touží. Že ji chce. Nebyla pannou, už dlouho ne, ale když se před rokem, v osmnácti, stala amazonkou, stala se i královou manželkou. Ten měl sice desítky souložnic i milenek a do ležení nikdy ani nezašel, to však nic neměnilo na tom, že šamani i velitelky jim soustavně vtloukaly do hlav ‚královu věrnost‘ absolutního celibátu.

A ten Kawuou, spíše bezděčně, pořádně trhnul.

Vyškubla se žlutovlasému muži a vrhla se k jeho loži, nad kterým mimo jiné visely zbraně.

Dokonale zapomenutý řetěz ji však se surovou nemilosrdností strhl zpět.

Padla na zem a div se nezardousila.

Pak se svíjela po podlaze, chrčela, sípěla a suše chrchlala přes zaškubnutý obojek a čekala ránu.

Mocný muž ji jistě zabije…

Nezabil.

Jen seděl, smutně se usmíval, díval se na ni a čekal, až se sebere.

Pak, když už vysíleně, ale klidně, ležela na zádech, pomalu vstal, vytáhl ji na nohy, odemkl obojek, pevně uchopil zezadu za paže těsně u ramen a vyvlekl na chodbu.

Šli k vedlejší světnici zasloužilého kaprála Seppa.

Dveře byly dokořán a Kawua musela nahlédnout. Vykřikla hrůzou.

U temného kouta prevetu trčel ze zdi hák, zatlučený svým hrotem až ke zdi.

V něm visely okovy, drtivě poutající zápěstí její bývalé spolubojovnice.

Dočista nahá tu u zdi bezduše polo-ležela, polo-seděla na úplně holých kamenech podlahy.

Tvář, vytažené ruce i další části jejího těla byly plné podlitin a dalších stop po surovém bití.

Vlekl ji dál, ke dveřím profouse Joachyma.

Taky bylo otevřeno, ale vítal je křik a nářek.

Mladá černoška tu sice ležela na jakémsi hadru pokrývky, ale roztažením upažené ruce měla po celé délce paží přivázané k tyči, ukované ke zdi.

Statný voják zaléhával její tělo a zatímco se se surovou bezohledností dral mezi stehna jejích zoufale kopajících, bosých nohou, zběsile ji fackoval, tloukl pěstmi a bil jí hlavou o podlahu,

přestože se sténající dívka nemohla nijak bránit.

Zamířili ke třetím dveřím, vyrušil je však hluk z nádvoří.

Místnost byla prázdná, odvlekl ji tedy po schodech ven.

V jednom z koutů tu byl do země zapuštěn kůl, s okovy u horního i dolního konce.

U tohoto kůlu stála poslední černoška, opět úplně nahá.

Kůl musela obejmout a do horních okovů vložit zdvižená zápěstí, dolní okovy poutaly její kotníky.

Všechen hluk pocházel z toho, že ji třetí zasloužilec mrskal hroším bičem.

Širokánský řemen svištěl vzduchem a hromově práskal v mohutných švihancích, kterými voják surově týral dívčina ladná záda, lepý zadek i krásně klenutá stehna.

Přestože rány pršely velmi rychle, vrchní pikner Anton je očividně vedl strašlivou silou.

Hanz přivlekl svou otrokyni až těsně ke kůlu a obličej jí očima vmáčkl skoro až do ubožaččiných řvoucích úst, vydávající nepřetržitý vřesk a ryk strašlivé, děsné bolesti.

Tak ji držel, dokud si Anton nepotřeboval oddychnout.

Pak s ní omdlelou nešťastnici obešel a jeho zajatkyně musela málem že „očichat“, všechny její strašlivé šlince a jelita.

Pak ji beze slova odvlekl zpět.

Ve světnici ji konečně otočil čelem k sobě, zas pevně vzal za ramena, zatřásl s ní a ostře jí pohlédl do očí. Byla hrůzou napůl bez sebe a po celém těle se třásla jak nemocný kůň.

Čekal, až se uklidní.

Pak na ni ještě chvíli hleděl, jak se šklebí strachem, načež ji znovu usadil na postel a připoutal.

Trochu paradoxně to vypadalo, že se tím uklidnila.

On se vrátil ke svému loži a z truhlice, ze které prve vytáhl šaty, vyndal pořádnou, mastnou rákosku.

To znala a zakničela strachem.

On stvol vzal a sekl jím naprázdno do vzduchu.

Vykvikla, kolena pod bradou, ruce zkřížené před tváří.

Sekl ještě dvakrát a pak i zcela nečekaně popadl.

Než se nadála, držel ji tak pevně a obratně, že se nemohla ani hnout a dýchat jí šlo jen nosem.

A pod tím jí stvol pomaličku protáhl.

Musela čichat jeho pach.

Pak provedl jakýsi obratný hmat – a ležela natažená na břiše.

Vřískla hrůzou, jenže jen do slamníku.

Překřížená zápěstí nazad stočených rukou jí jednoruč přidržoval na zádech a rukou s rákoskou jí zpolehoučka vyhrnoval šaty.

Kousek po kousku se tak ukazovala její čokoládově hnědá zadnice.

Opět kvikla hrůzou, tvář zaryla víc do slamníku a černé půlky stáhla k sobě.

Hanz však neuhodil.

Naopak.

Když měla obě půlky úplně holé a nahatě vystavené, odložil rákosku a zas ji začal po sedince něžně hladit.

Dlaní, konečky prstů, klouby ohlých prstů, jemně, dlouze…měla málem šok.

Po půlkách, po stehnech i po zádech, dotýkal se jí a mazlil s její pokožkou, až se docela uklidnila, uvolnila a jemné dotyky si začala blaženě užívat.

Zadničku začala všelijak nastavovat a nakrucovat, stehna jemně rozevřela a víc instinktem než úmyslem začala taky spokojeně příst.

A právě tehdy rákoska zasvištěla…

Černoška nepostřehla, kdy ji pán vzal, ale hvízdající třtina se jí do rozehřáté prdelky zakousla jak blesk z čistého nebe. Jak plamen pekelný.

A znovu a zas a do třetice…

Švihance pršely jak ďábelské krupobití.

A Kawua se rozeřvala, rozvřískala a rozřičela jak pravá čertice.

Lískance štípaly konečkem rákosky ve středech obou půlek i po obou stehnech, na každé z míst pět poctivých.

Dívka se kroutila, kopala, vyla,… všechno marno. Svůj díl dostala až do dna.

Pak bití přestalo.

Přestalo, jak začalo. Jako když utne.

Černoška sténala a naříkala, v domnění, že trest je u konce.

Ale nebyl.

Hanzi odhodil rákosku, volnou rukou jí podebral a zdvihl v bocích, stoupl jednou nohou na postel, přehodil – přehnul si ji pořádně přes koleno a začal ji vyplácet.

Pěkně celou dlaní své tvrdé žoldácké ruky vojenského zbrojíře.

A to bylo kruté, protože sešvihaná kůže, ačkoli neproseknutá, byla bitím hodně zduřelá a ještě víc citlivá.

Pleskance sedaly na plné půlky lepého zadku a Kawua vyváděla ještě víc než prve.

Deset na levou půlku, deset na pravou a deset „pěkně doprostřed“.

Dívka už nakonec neměla ani sílu k ječení. Jen skučela, úpěla a sípěla.

Bylo to pro ni pravé rajské požehnání, když voják přestal bít, pustil její volně spadlé ruce, uchopil ji pevně za boky a tak, jak na posteli klečela si ji v tu chvíli na tom místě vzal…

Poprvé tak poznala svůj nový život.

Dny a týdny v pevnosti plynuly.

Život se vrátil do starých kolejí, vrátily se i obchodníci a do podzemní kobky se nakonec vrátily i Kawuiny spolubojovnice.

Po týdnech bití, týrání a taky hladovění i špíny.

Kasus však zůstávala na „svém“ loži.

Otekliny po výprasku se překrásně zahojily, pravidelně se směla mýt, stále dostávala dobré jídlo i pití, „nádhera královských šatů“ jí taky zůstala a protože se už neodvážila vzdorovat, uvykla – a víc než uvykla – i pánovu dennodennímu milování.

Bral si ji různě, ne však méně, než jedenkrát denně a protože byl z těch mužů, kteří si přejí rozvášněné partnerky, dávala Kawue jeho láska mnoho rozkoší a slastí.

Brzy uvykla. Brzy více než uvykla a když se několikráte výjimečně stalo, že nebyla milována, začalo jí pánovo objetí chybět.

Čas plynul a mladá černoška byla šťastná. Vlasy jí dorostly a pán jí dal několik hřebenů k česání i spínání účesů. Časem přidal i více šatů „královské nádhery“, pár náhrdelníků, náramků a nakonec i věc nejpřepychovější – pár sandálů.

A aby štěstí nebylo dost, dostalo se Kawui dvou nových slastí, velmi lahodných.

První, Hanzi kdesi směnil jemný olej, který jí začal pravidelně a často vtírat do pokožky po celém, celičkém těle.

To sice, pravda, přineslo i svou stinnou stránku, prozradilo se, že Kawua je strašlivě lechtivá a že si nedokáže nechat sáhnout na chodidla, nebo dokonce do podpaždí, to však více než vynahrazovala druhá z rozkoší.

Hanz začal brát Kawuu na procházky.

Začal jí tak věřit, že ji čas od času odpoutával.

A tehdy se zrodil zárodeček velkého neštěstí.

S jídlem roste chuť a Kawui zachutnala rostoucí volnost. Vůbec jí začalo být všeho málo.

S rostoucí nechutí se dávala vždy zas a znovu poutat a do úsměvů, něžnosti a pak i povolnosti pro pána se musela víc a víc nutit.

Vzdorovat se dlouho neodvážila, hlavně proto, že na procházkách občas vídala to, co zažívaly ostatní. Ale stalo se.

Rozněžnělý Hans se s ní toho mrzutého odpoledne právě laskal na loži a chtěl, aby vzala jeho vztyčený úd mezi prsy.

Jenomže Kawui se nechtělo a tvrdě odmítla.

A Hans se rozčílil a hodně.

Ani ne tak pro odepřený zážitek, jako pro ten vzdor.

Umíněnou Kawuu popadl, ruce jí v zápěstí připoutal ke sloupkům v čele postele, obkročmo jí sedl na břicho – a začal ji nemilosrdně lechtat v obou podpaždích.

Kawua div neomdlela.

Zmrskání na dvoře by jí bylo milejší!

Rozeřvala se a rozřičela hysterickým řehotem, div to koně na nádvoří nesplašilo.

Začala zuřivě mrskat a kopat nohama, zběsile bít hlavou ze strany na stranu, vzpínala se a kroutila ze všech sil, zoufale se rvala s pouty v bytostné touze připažit, všechno marno.

Hanzi lechtal a lechtal a do třetice lechtal…

Černošce se ze zpěněných rtů řinuly hrozby i prosby. Nechyběly nadávky a sliby.

Nic.

Hans lechtal, a lechtal… a nepřestával.

Černoščiny hebké podpažní jamky, prorostlé chomáčky jemňoučkých chloupků, zažívaly muka pekelná.

Silné, pevně stisklé prsty v nich bez přestání střelhbitě tikaly,… tikaly,…a nezastavovaly se.

Kawua vířila kdesi mezi šílenstvím a smrtí.

Její dech se změnil v hýkání, její hlas v pištivý ryk.

Na celičkém světě už nebylo nic, než je ta hrůzostrašná lechtivost…

A pak najednou konec.

Obrovitý odliv rajského konce, v němž dívka až po chvíli postřehla, že je nekonečně jemně, něžně a vytrvale souložena.

Z vrcholu hrůzy se ocitla na vrcholu blaha, ani nevěděla jak…

Pak mrákotně usnula.

A pak se rozhodla, že uteče…

A k jejímu – neštěstí – jak později pochopila se jí brzy naskytla vhodná příležitost.

Ještě téže noci se nad krajem strhla bouře a Hans od ní na velitelův rozkaz odchvátal tak spěšně, že ji poprvé upoutat zapomněl.

A ona se ve zmatku vykradla ven, vyklouzla až za otrocké jeskyně a utíkala a utíkala, co jí nohy stačily, až skoro do rána…

Nejhoršího rána v jejím životě.

Když s rozbřeskem usnula, netušila, že se probudí tak brzy a s pěti oštěpy na hrdle.

Chytili ji bojovníci kmene Galaga, který před časem se svými spolubojovnicemi málem že zmasakrovala.

Pohodlný život v pevnosti ji docela zbavil ostražitosti a i otupil smysly.

Zaplatila za to.

Byla poznána.

Bojovníci ji na místě pořádně zbili a protože se chtěli mstít co nejkrutěji, zpoutali jí zápěstí a kotníky, provlékli oštěp a vlekli do domovské vsi jako kořist.

Královskou nádheru jí samozřejmě vzali.

Byla nahatá, jak prst.

A protože jí sebrali i její milované sandály, byla taky bosa.

Když jí donesli do vsi, nastalo peklo.

Celé tělo ji už od napětí z nesení bolelo, oni však nechali pouta i tyč jak byly a zanesli ji do jedné chýše, kde konce oštěpu zaklesli pod trámce, nesoucí střechu.

Visela v chýši náčelníkovi matky a též její nejstarší snachy.

A tahle suchá baba s odkvetlou tetkou měly o darované zajatkyni hnedle jasno.

„Trochu ji potrápíme!“

Rozhodla babizna a hned se do toho dala.

Přistoupila ke Kawuiným nohám, popadla jí za prsty a po nastavených chodidlech ji začala přejíždět napřaženým nehtem ukazováku volné ruky.

Kawua zavřískla, jako na mučidlech.

Právě chodidla byla z celého jejího těla vůbec nejlechtivější a Hanziho olej spolu se zřídkavým chozením a i nošením střevíců způsobily, že zde byla ještě choulostivější, než dřív.

Baba jí způsobovala skutečné utrpení a navnaděná tetka se hnedle přidala.

Přiskočila ke Kawui zezadu, vrazila jí prsty do vypjatých i bolestivě vytahaných podpaždí a začala ji taky lochtat.

Všemi nehty a málem že drápavě.

Kawua začala vydávat ty nejpříšernější, zvířecké zvuky.

Každým výdechem se z ní ozýval strašlivý, nepopsatelný skřek, nádech měl podobu hlasitého hýknutí a všechno čím dál déle a hlasitěji.

Ubohá dívka kmitala pod tyčí nespoutanými koleny, jak se marně snažila vyrvat z pout mučené kotníky.

Ve zbytečné snaze přitáhnout se k tyči a zakrýt si tak pažemi své týrané podpažní jamky pohazovala zběsile svými pěkně tvarovanými prsy a holým zadkem divoce kroutila těsně nad zemí.

Obě ženštiny byly na výsost spokojeny.

Ošklivost se krutě mstila kráse, staroba mladosti.

Baba po chvíli začala Kawui po bosých ploskách „běhat“ nehty všech svých prstů a tetka jí zas pro změnu začala „počítat žebra“ a pečlivě je prohmatávat drápovitě zahnutými dlaněmi.

Černoška omdlela.

Když se probrala, zjistila, že sice leží na zemi, ale jeí zápěstí a kotníky jsou nejen pečlivě roztažené na všechny strany, ale i, a hlavně, pevně připoutány k tlustým kolíkům, zatlučeným hluboko do hlíny.

Pokusila se sice vzepřít, ale nedokázala se ani pohnout.

Vzápětí navíc přišly obě satorie.

A nesly si „náčiní“.

Mimo mnohé jiné, pštrosí pera.

A vedli si „pomocnici“ a „publikum“ v jedné osobě.

Byla to dívka té nejtmavší pleti, jakou Kawua kdy viděla, mimořádně širokých úst s nebývale bledými i plnými rty, kudrnatostí neuvěřitelně překroucených, hustých vlasů a neslýchaně lepé postavy.

Široký, kulatý zadek se jedinečně doplňoval s pevným a mohutným poprsím, což korunovala kulaťoučká hlavička a zdánlivě malé dlaně a chodidla, mající výrazně růžovou barvu.

Na rozdíl od obou žen byla dívka též nahá a očividně tu byla jen proto, aby poslouchala rozkazy.

Těch taky hned několik dostala a i splnila.

Jmenovitě, klekla mezi Kawuina roztažená stehna na všechny čtyři, zubatě a šklíbivě se na ni usmála, načež schýlila hlavu skoro až k zemi a začala jí zpolehoučka, volně, jemně a pravidelně – foukat do rozkroku.

Zajatkyně nejprve jen cítila, jak jí stužečka zdánlivě chladného vzduchu čechrá intimní ochlupení, ale už po nedlouhé chvíli pocítila nepatrný, zato mučivě neodbytný vjem, způsobený právě pohybem i dotýkáním jemných chloupků. Vše bylo ještě navíc posíleno o nemilosrdně pravidelný dotek samotného dechu.

Dívka skousla dolní ret.

Ale mělo být ještě hůř.

Mnohem hůř.

Obě zbylé mrchy přiklekly každá k jednomu jejímu bezbrannému podpaží a s úsměvem se kochaly Kawuinými napjatými a rádoby potlačovanými grimasami.

Nemělo však zůstat u toho.

Ženy vztáhly své dlaně a za tichounkého, táhlého prozpěvování jimi začaly hladivě přecházet těsně nad dívčiným tělem tak jemně, že se akorát dotýkaly napětím pozdvižených chloupků.

Obzvláště citlivým místům se ovšem pečlivě vyhýbaly.

Kawua opět pociťovala nepatrné, protivně rostoucí a odporně neodbytné napětí, které se začínalo podivně proměňovat v jakousi trápivost.

Zajatkyně si zprvu ani neuvědomila, co se to vlastně dostavuje za pocit.

Pak jí to došlo.

Po celém, celičkém těle se jí rozlévalo – svědění.

Celá kůže začala Kawuu víc a víc svrbět.

Vyrazila ze sebe výdech leknutí a škubla všemi pouty naráz.

U Hanziho si taky zvykla často se mýt, v tom vynikal i mezi svými pořádnými krajany.

Svědění odvykla – a teď se navíc nemohla ani trošinku – ani trošinečku – podrbat nebo poškrábat.

Zalapala po dechu, zaťala zuby a vzepjala se v poutech.

Vydržet!

Jenže ta protivná žába nepřestávala a nepřestávala foukat…

A ty dvě jí zrovna začaly přecházet po chloupcích podpaždí a i stehen.

Kawua nevydržela.

Vydala nepopsatelný skřek a pod vlnami svědění se dala do pravého hysterického záchvatu.

Řičela, hýkala, vřeštěla, hlavou bila, prsy pohazovala, koleny i lokty škubala, dlaně i chodidla zatínala- roztahovala, všecko naráz, všecko, zbytečně.

Naopak, bylo hůř.

Rozesmáté ženy se vyzbrojily povislými ptačími peříčky a začaly ji s nimi na pečlivě vybraných místech jemňoučce a svědomitě šimrat.

Dívka začala v nekontrolovatelných křečích vystřelovat celým tělem do vzduchu, až hrozilo vytažení kolíků. Její dech se změnil v zalykání a od úst jí stříkaly napěněné chuchvalce slin.

A bylo nejhůř.

Všechny ženské se na ni vrhly, a nehty zaťatých prstů ji začaly s přímo zuřivou drásavostí – lechtat.

V podpaždích, na žebrech, po stranách krku, na bříšku, bocích, v pupíku, v podbřišku a ve slabinách, na vnitřních stranách stehen a ta protivná žába na chodidlech.

Kawua omdlela.

A takhle to šlo den za dnem. Týden za týdnem. Jen způsoby týrání se měnily.

Někdy ji bili placatou holí přes holé břicho, jindy na vyšpulený zadek a stehna, protože jí odvázali kotníky, nohy zvedli až za hlavu a uvázali tam, do třetice tloukli přes bosá chodidla.

Pak jí po těle mazali med a vypouštěli brouky a další den zas vyškubávali chloupky, kde je jen napadlo. Vše prokládali lechtáním. Prsty i peříčky. Skoro vždycky nakonec omdlela.

Milosrdné bezvědomí pak obvykle přešlo v rajský spánek a zanechané dívce se tak jednoho dne zdál ten nejkrásnější sen pod sluncem.

Zdálo se jí, že do osady jejích věznitelů přišel Hanz, že ji směnil za jakési zboží, vstoupil do chýše, přeřezal provazy, zdvihl ji do náruče, vsedl na koně a odvážel ji pryč, pryč od těch muk… a ještě vzal s sebou tu protivnou kulatou žábu ufoukanou, aby se jí za všechno, co Kawui provedla, spolu pořádně pomstili…

Pak si černoška uvědomila, že spí.

Že to všechno je jen sen, že ve skutečnosti bude jen další a další trápení-a rozplakala se.

A z pláče se probudila – a sen byl skutečností.

Hanz si ji před sebou přidržoval v sedle zvolna kráčejícího koně – a protivná žába zčerstva klusala vzadu, pevně uvázaná na tří sáhovém provaze.

Kawua ovinula svému dvojnásobnému pánu měkké paže kolem krku, celá se k němu přimkla, hlavu mu zabořila do ramene a roztřásla se náruživými vzlyky, tentokráte ovšem z úlevy a štěstí.

Černoška Kawua byla šťastná.

Milovala muže, pro kterého měla cenu.

Jen na okamžik ji přepadla děsná myšlenka, že ji pán, jako nehodnou, vrátí mezi ostatní otrokyně a nechá si protivnou žábu.

Bála se však zbytečně.

Ke kůlu na dvoře byla po příjezdu uvázaná právě protivná žába – ona sama se vracela do pánovy komory.

A tam…

A tam si teprve na samém prahu uvědomila, že je vlastně sběhlou otrokyní.

Že ji vlastně nesmí a nemůže minout trest.

Strachy div neupadla.

Co pán udělá?

Co vezme?

Hůl?

Bič?

Žhavé železo?

Nebo dokonce – chladnou ocel?

Stalo se něco jiného.

Hanz usedl na její lože a posadil si ji na klín.

Začal ji hladit, něžně k ní mluvit, objímat, laskat, líbat.

I se milovali.

Co živa Kawua tak ochotně stehna nerozvírala a zadek nešpulila. Tiskla a přirážela, jako divá.

Už-už si myslela, že jí všechno prošlo, když vtom, najednou a zničehonic zjistila, že je ohnutá přes pánovo koleno.

Že jí obě lýtka překročil vlastní nohou, že jednu ruku jí drží pevně za zády a ona že svou úplně holou zadnici špulí zrovna nahoru.

Pochopila co ji čeká, co bude.

A najednou si ohromeně uvědomila, že je proto šťastná.

Uvědomila si, že pro tohoto muže má nejen cenu, ale že jí spravedlivým trestem nechce doopravdy ublížit, že ji chce nadále mít ve své blízkosti, po svém boku a chránit ji před chudobou rodiny, tvrdostí amazonského tábora i krutostmi mstitelů.

Pochopila, že ji miluje.

A ona že miluje jeho.

A zatímco dostávala v mohutných pleskancích ten největší výprask svého života, byla Kawua tou nejšťastnější ženou na světě…

A to ještě netušila, že ta dole uvázaná protiva je vlastně dárek pro ni!

Ale o tom až příště…

Návrat do seznamu povídek