Chat

autor: Andula

Když jsem přicházela k jeho domu, těšila jsem se na setkání. Neviděli jsme se čtrnáct dní a chybělo mi to. Představovala jsem si, jak se spolu hezky pomilujeme. Vešla jsem do jeho garsonky, pozdravili jsme se, ale neusmál se na mě. Čekala jsem, co se stane.

„Myslel jsem, že nepřijdeš,“ řekl a podíval se mi upřeně do očí.

„Proč bych neměla chodit? Byli jsme přeci domluvení,“ já na to.

„Třeba ze strachu. A kvůli špatnému svědomí.“

„Proč, prosím tě?“ ptám se nejistě.

„Tak ty nevíš? Nechceš mi něco říct?“ ptá se ledovým hlasem.

„Nevím co.“ Snažím se, aby to znělo bezstarostně.

„Třeba o tom, jak chatuješ na spankingovém webu s jinýma chlapama?“

Zkusím zatloukat: „Jak, chatuju? S jakýma chlapama? Jak's na to přišel?“

„Prosím tě, nelži! Řekneš mi o tom?“

„Ne! Nemám co.“

Chvíli se na mě dívá a pak mě popadne za obě ruce nad lokty. Je silný, i když sebou škubu, nevymaním se. Dostrká mě ke kanapi a povalí mě na ně. Zalehne mě a ptá se: „Tak co, pořád mi nechceš nic říct?“

Když se ode mě nedočká odpovědi, sedne si na mě obkročmo a koleny mi drží ruce. Rozepne mi kalhoty a pak si podá pouta, která měl už připravená. Jak to, že jsem si jich nevšimla? Spoutá mi ruce vepředu, obrátí mě na břicho, ruce mi natáhne dopředu a připoutá ke kanapi. Pak mi stáhne kalhoty i kalhotky. Celou dobu tiše kňourám, ale neodvažuju se protestovat hlasitě. Cítím, jak utahuje popruh, kterým mě ke kanapi připoutal nad pasem. Nakonec mi připoutá nohy. Jde ke skříni a vytahuje rákosku. Tak tohle bude bolet. Zkusím ho obměkčit částečným přiznáním: „Já ti všechno řeknu, o nic nešlo, jenom jsme si povídali.“

Nepomohlo to, zasvištěla rákoska a ucítila jsem ji na svém zadku.

„Au!“

„Ano? A o čem jste si povídali?“

„O spankingu.“

„Kdo by to byl řekl?“ řekne posměšně a rákoska znovu zasviští.

„Tak o čem jste si to povídali? A kolik jich bylo?“

„Jen jeden, opravdu. Dělali jsme, jako že mi dává výprask.“

„A čím tě vyplácel?“

„Nejdřív rukou, pak vařečkou a nakonec rákoskou.“

Tohle jsem neměla přiznávat, tohle ho inspiruje.

„Na holou?“

„Na holou.“

„A líbilo se ti to?“

Co mám odpovědět? Když řeknu, že ano, může se naštvat. Když řeknu, že ne, budu lhát a on to pozná. A taky se bude ptát, proč jsem to tedy dělala, když se mi to nelíbilo.

„Tak odpovíš mi?“ zeptá se a zároveň mi dá další ránu rákoskou.

„Au! Ano, líbilo.“

„Hm a potom?“

„Potom jsem se měla jako svlíknout.“

„Úplně?“

„Úplně.“

„No to je nápad!“ zajásá a začne mi košili přetahovat přes hlavu. Pak mi ještě rozepne podprsenku a přitáhne ji ke košili. Pak mi uvolní jednu ruku, stáhne z ní moje oblečení a pak totéž udělá i s druhou rukou. Ležím na kanapi, úplně nahá, připoutaná a na zadku cítím jelita od rákosky. Jednou rukou mi mačká ňadro a ptá se: „A dál?“

„A pak jsme jako měli sex. Ale jen jako!“ volám zoufale.

Chytne mě zezadu za krk a přitlačí mi hlavu ke kanapi. „A proč jsi mi to neřekla rovnou?“

„Já jsem se bála, že se budeš zlobit.“

„No to ses bála správně. Já tě teď musím potrestat.“ A stvrdí to další ranou. Jenom syknu a čekám, co bude dál.

„Ale budu muset ještě něco přidat za to lhaní. Nemám pravdu?“

„Máš.“ Snažím se být co nejpokornější, aby ho přešla zlost.

„A odpustíš mi pak?“ ptám se.

„Odpustím, ale až tě potrestám.“

Jde ke skříni a vytahuje druhou rákosku.

„Můžeš si vybrat, kterou dostaneš.“

Postupně mě švihne oběma rákoskami a já si vyberu tu první.

„Dobře. Dostaneš pětadvacet a budeš počítat.“

Jak to říká, mi zároveň uvolňuje pouta. Ví, že se s ním už prát nebudu. Připravuji se v duchu na výprask – pětadvacet, to bude bolet. Vydržím to vůbec? Bude taky záležet na tom, jak silně mě bude švihat.

„Au!“

Dostala jsem první ránu, aniž bych ji čekala.

„Kolikátá to byla?“ ptá se mě.

„První.“

„Dobrá, tak počítej.“

Švih.

„Dva.“

Švih.

„Tři.“

Švih.

„Čtyři.“

Švih.

„Au! Pět.“

Nejradši bych si zakryla zadek rukama, ale ovládnu se. Místo toho trochu roztáhnu nohy. On na chvíli přestane a hněte mi zadek. Bolí to taky, ale ne tolik jako výprask.

Švih.

„Šest.“

Švih.

„Sedm.“

Švih.

„Au! Osm.“

Švih.

„Au! Devět.“

Švih.

„Au, au! Deset.“

Roztáhnu nohy ještě o trochu víc a cítím jeho ruku, jak mi šátrá okolo pysků. Pak mi je rozhrne, podráždí poštěváček a zasune prsty do vagíny. Chvěju se blahem, ale hlavně že mě chvíli nebije, zadek si aspoň odpočine. Ale už je tomu intermezzu konec a zase se chápe rákosky.

Švih.

„Jedenáct.“

„Tak co, budeš ještě chatovat s cizími mužskými?“

Švih.

„Au. Dvanáct. Nebudu, nebudu. Už dost!“

„Dost? Ale vždyť jsme sotva v polovině.“

Švih.

„Au, třináct.“

Švih.

„AU! Čtrnáct.“

Víc už snad nevydržím, co si počnu?

Švih.

„AU! Patnáct.“

Zakrývám si zadek oběma rukama a fňukám: „Už dost, prosím, už jsi mě potrestal dost.“

„Ale ne, tohle ještě nebylo dost. Dej ty ruce pryč.“

„Nedám, to hrozně bolí.“

Švih. Dostanu přes otevřené dlaně. Tohle bolí taky. Rychle odtáhnu ruce a převalím se napůl na bok.

„Koukej si zase lehnout na břicho!“

„To hrozně bolí!“

„To má bolet, tak je to správně.“

Zase mi hněte zadek rukou. Bolí to, ale je to lepší než rány rákoskou. Pomalu se převaluju na břicho a čekám na zbytek výprasku. On ale nepospíchá. Zase mi zajede rukou mezi nohy, dráždí mi poštěváček a zajíždí prsty dovnitř. Začínám se chvět, ale vtom vyndá ruku.

Švih.

„Šestnáct.“

Švih.

„Sedmnáct.“

Au, já už to nevydržím. To je bolest!

Švih.

„Osmnáct. Už dost!“

„Ne, ne. Slíbil jsem pětadvacet a slovo se musí držet.“

Švih.

„Devatenáct.“

Zase se přetáčím na bok. Plácá mě po zadku rukou a říká: „Ale no tak, už jen pár ran. Nebo ti mám přidat za neposlušnost?“

„Ne, ne, já budu poslušná.“

Švih.

„Dvacet.“

Švih.

„Au! Jednadvacet.“

Švih.

„Au! Dvaadvacet.“

Švih.

„Au! Třiadvacet.“

Švih.

„AU! Čtyřiadvacet.“

Švih.

„AU! Pětadvacet.“

Poslední dvě byly nejhorší.

Hladí mi zadek, lehá si vedle mě a líbá mě. Pak mi roztáhne nohy, klekne si zezadu mezi ně a dráždí mě. Za chvíli si kleknu a on do mě zezadu vnikne. Chvíli přiráží, pak ze mě vyklouzne a otočí mě na záda. Zadek při dotyku s kanapem bolí. Roztáhnu a pokrčím nohy, on do mě opět vráží. Bolest v zadku se mísí se slastí v podbřišku, něco takového jsem ještě nezažila.

Ležíme vedle sebe na kanapi, mazlíme se, občas se políbíme.

„Bylo to hrozně pěkný, ale já už budu muset jít.“

„Mně se to taky líbilo, kdy zas přijdeš?“

„Za týden?“

„A za co tě budu trestat?“

„Něco vymyslíme. Ještě si napíšeme, ano?“

„Dobře, tak já budu vymýšlet.“

Obléknu se, dáme si pusu a já odcházím.

Návrat do seznamu povídek