Cesta lesem

Před deseti minutami jsem vystoupila jsem z vlaku. Teď jsem si znovu v paměti prověřila, že jdu správnou cestou, a vykročila dál. Neměla jsem s sebou nic, ani kabelku, a oblečená jsem byla rovnou tak, jak jsme se dohodli, že budu vypadat na našem prvním setkání. Řekla bych rande, kdyby nešlo o sex. Dalo mi docela práci přetrpět tu cestu: kotníčkové botky s malým podpatkem ještě šly, ale čím výš, tím hůř. Na sobě dlouhou sukni s květinovými motivy, ovšem žádná hippie batika, pěkně poctivá látka. Ale nositelka, jak by se kdysi řeklo, nepoctivá. Poctivá, to dřív znamenalo panenská. A moje sukně neskrývala kalhotky. Dlouhé bělostné kombiné bylo chabou náplastí. Kombiné jsem si ovšem vzala hlavně proto, že jsem neměla podprsenku a bála se, že mi skrz jemnou halenku, podobně folklórně vyhlížející jako sukně, budou vidět bradavky. Co bradavky, celá prsa. A jako koruna všeho – šátek na hlavě. Je jasné, že ve vlaku jsem ho neměla a uvázala jsem si ho až teď, a to jen proto, že jsem se obávala, že by mne už mohl vidět ON. To převážilo strach z toho, že by se za zákrutem cesty vynořili nějací náhodní chodci a viděli mne oni. Panebože, co bych dala za černé brýle! Něco takového dodá jistotu. Ale já je neměla, mít nesměla, a proto byla nejistá.

Vstoupila jsem do lesa, ušla ještě asi kilometr, proti mně stále nikdo, za mnou nikdo, špicuju uši, napínám zrak. Mám pořád strach, že mne uvidí někdo nezvaný. Proč vlastně? Inu, každý máme svůj strach a moje odění bylo vypočítáno na to, abych se před cizími styděla, nepotřebuju k tomu chodit v kůži ani v latexu, mnozí z nás se stydí za mnohem civilnější věci. A zároveň jsem měla strach z toho, že se objeví on a pak to začne. Co začne, to jsem nevěděla přesně, domluvili jsme se jen na obecných pravidlech, na některých přáních z obou stran, na tom, co rozhodně ne, a vlastní scénář byl plně v rukou hostitele. Prozatím jsem znala jen vlakový spoj, zastávku, na níž mám vystoupit, cestu, po níž se z nádraží vydat, ujít po ní asi kilometr poté, co se vnoří do lesa, a hlavně se za žádnou cenu NEOHLÍŽET (ach ta zvědavost!).

„NEOHLÍŽEJ SE,“ promluvil chraplavě a já ztuhla jako králík před kobrou. Bojovala jsem se snažnou potřebou otočit se a přesvědčit se, že to není nějaký pobuda, ale opravdu on. Netušila jsem, jak bych to poznala – fotku jsem neměla. I on mne měl poznat jenom podle oblečení. Ale dohodnutá pravidla byla jasná – ohlédneš se a jedeš domů, konec. Trvalo to několik dlouhých vteřin, kdy se ve mně mísila bojovnost kořeněná jistotou zklamání a sladká touha po podlehnutí. Pak jsem ucítila, jak mne vzal za obě zápěstí, přeložil je přes sebe a svázal dohromady něčím měkkým, asi hedvábným šátkem. Bylo po boji. Vzápětí se mi před očima mihly jeho ruce a kolem krku se mi stáhnul masivní kožený obojek, stačila jsem si všimnout záblesku kovových ok po stranách. Trhla jsem sebou. Strhl mi šátek dozadu. Vyvedená z míry jsem otevřela ústa, ale nestačila jsem říci ani á, když mi do nich napěchoval zmuchlaný kapesník. Vzápětí za kapesníkem přišel masivní uzel uvázaný na šátku, který mi vtlačil za zuby a šátek zavázal v týle. Můj vlastní šátek mi nasunul zpět, ani mne přitom moc nerozcuchal. Inu francouzský cop... Ještě jsem cítila, jak na obojek přivazuje nějaký provaz, a pak už to šlo ráz na ráz. „Jdeme!“ Nohy mne neposlouchaly. Potřebovala jsem se opřít. Nejlíp o chlapa, v ideálním případě o milovaného chlapa. Švihl mne koncem provazu po pravé půlce. „JDEME!“ zopakoval rozkaz. Přinutila jsem se zvednout nohu a udělat krok. Jeden jediný. Znovu švihnutí, ale tentokrát bez účinku. Viděla jsem před sebou cestu jako živou bytost, posílající mi vstříc zástupy turistů, matek s kočárky, babek vzpomínajících na staré časy a žehrajících na zkažené mládí. Dědků slintajících při pohledu na mladé maso, mladíků valících bulvy na ženu nemoderně, ale přesto zatraceně sexy oblečenou, s rukama svázanýma za zády, roubíkem v ústech a obojkem kolem krku. Ti všichni se vynoří náhle proti nám, ze stran, zezadu, shluknou se kolem nás a budou čučet a komentovat. Moje sexuální touha se tam uvnitř smršťovala, stékala mi do palců od nohou a odtud se vsakovala rovnou do země.

Do toho všeho jsem ucítila, jak mi vzadu zvedá sukni a protahuje její cíp mezi svázanýma rukama. Ne! Ne, to nemůže!!!

ŠVIH!

Aúúúúúúúú!!! To byla lískovka! Určitě. A znovu: ŠVIH! Probrala jsem se z transu a začala klopýtat vpřed. Sklonila jsem hlavu a koukala si pod nohy v dětské naději, že koho nevidím já, ten nevidí mne. Do rytmu mých kroků zněly lískance, ne zvlášť silné, ale dost silné na to, abych si chůzi rozmyslela. Naštěstí pro mne na mne brzy houkl, abych odbočila vpravo do lesa. Klopýtala jsem teď ještě víc, pobízení lískovkou už nebylo potřeba. Strach, že někoho potkáme, ze mne pozvolna opadával, půlky pálily a místečko mezi nimi se pomalu začínalo rozpalovat také. Únos, sex v přírodě, přepadení, to všechno se táhlo mými fantaziemi už od puberty jako červená nit.

„Zastav!“ Poslušně jsem se zastavila. Neznámý za mnou se sklonil a něco upevnil na moje kotníky. Podívala jsem se mezi nohy. Okovy! Vyložené sice měkkou kůží, ale přesto přese všechno jsem k holé prdeli dostala ještě okovy spojené pěkně masívním řetězem. Panebože! Začala jsem vlhnout. Na cuknutím provazem jsem se rozešla už automaticky. Krajina kolem mne začala ztrácet přesné obrysy, šla jsem jako v mlze, myslí mi pulsovaly představy, kterými jsem se ukájela během naší e-mailové korespondence. Šli jsme pořád rovně, před sebou jsem viděla šedý kmen velikého padlého buku, pořád rovně k němu, těsně před ním trhnutí provazem a já se jako v mrákotách zastavila. Zaslechla jsem, jak něco svléká a přede mnou na buku přistál ošuntělý kabát podšitý pravým beranem. Těžká ruka mne donutila ohnout se přes něj. Nalehl na mne, provaz od obojku vedl někam doleva a dolů, tam ho provlékl nejspíš pod nějakou vyčnívající větev a vedl zpět nahoru, provlékl bočním okem na obojku a přivázal k mým spoutaným zápěstím. Tento jednoduchý kladkostroj mne spolehlivě zkrotil. Jakmile mi na zadku přistál první šlehanec, moje tělo se automaticky vzepjalo, jenže provaz v tu ránu nemilosrdně cukl mými pažemi. I když jsem se snažila udržet tělo v klidu, nešlo to. Neznámý za mnou chytře měnil sílu úderů, třeba dva-tři lehčí švihance a najednou PRÁSK! Na se opravdu nešlo připravit. Bolest zalomcovala mou myslí a provaz zase rukama. Výprask nebyl z nejsilnějších, ale trval dlouho, protože neznámý si dával na čas, dělal přestávky, aby rána byla nečekaná a o to víc zabolela, měnil úhly, občas mi koncem lískovky jen přejel po obnaženém pozadí, stehnech i po rozkroku. Pak jsem najednou místo rány cítila, jak mne rukou nečekaně něžně hladí po zmučených půlkách.

Výprask byl u konce, zadek jsem měla celý žhavý, nažhavený byl i zbytek těla. Jeho dlaň příjemně chladila. Prstem zajel do vlhké štěrbinky, poválel klitoris. Zjihla jsem a snažila se mu vycházet vstříc, kroutila jsem pánví a svírala a rozvírala půlky. Přesunul se prstem výš, a začal mi jemně masírovat řitní otvůrek. Něco chladivého na něj nanesl a pečlivě vetřel. Najednou cítím, jak mi do zadku něco vtlačuje. Nevěděla jsem, jestli mám cítit zklamání nebo vzrušení. Dráždění análku mám ráda, ale nesmí toho být moc. To, co do mne zasunul, bylo vcelku malé, ale něco z toho ještě čouhalo. Na vnitřní straně stehna jsem ucítila dotyk srsti. Že by ocásek? A jejej. Rozhodla jsem se, že se tomu poddám, nic takového jsem ještě nezažila, takže to jen pomohlo rozvířit řeku pocitů, která mnou protékala.

„Dobře mě poslouchej! Půjdeš odtud přímo doprava, narazíš na vyšlapanou pěšinku. Budeš se jí držet, jde po hřebeni, neuhneš dolů ani na jednu stranu, dokud neuvidíš dům, žlutý, kolem oken modrý, přijdeš k němu z horní strany, je tam v plotě branka. Nezapomeň tady ten kabát. Jasné?“ Nezmohla jsem se na odpověď. Jen jakoby ozvěnou mi docházelo, o co tady jde. On mne tu chce nechat! Samotnou!

„A neboj se, tady nepotkáš živou duši.“ Tím mne samozřejmě nijak neuklidnil, jen upozornil na to, že bych MOHLA nějakou živou duši potkat. Škubl provazem na mých zádech, zřejmě tak rozvázal uzel, který provaz od obojku držel na mých zápěstích. Zoufale jsem se pokusila vztyčit, ale tak rychle to nešlo. Než provaz projel okem, protáhl se pod větví a já se konečně narovnala, uběhlo sice jen pár vteřin, ale on už byl samozřejmě dávno v prachu. Rozhlížela jsem se kolem dokola. Mohl se stejně tak dobře smát za nejbližším stromem, jako poklusávat na cestě k domovu. Sakra! Alespoň jsem si teď byla jistá, že mi na zadek nenapráskal nikdo opravdu neznámý, ale můj hostitel, kterého znám přes e-mail. Jenže, i když najdu dům a nikdo mne cestou neuvidí, jak si mám být jistá, že tam opravdu najdu svého hostitele? Vždyť jsem ho dosud neviděla! Zaklepu na dveře, asi hlavou, že, a otevře mi někdo, někdo... Kdo, sakra? Jak si mám být jistá? Pro začátek jsem se neobratně obrátila zády ke kmeni, který posloužil jako trestná lavice, a na druhý pokus sebrala do drápů jeho kabát. „Až někdo otevře, prostě se zeptám, není to Váš kabát, hahaha,“ pomyslela jsem a odevzdaně se rozhlédla směrem doprava. Podél kmene se opravdu vinula celkem znatelná pěšinka. Vykročila jsem. Něco mne chytilo za nohu. Zadívala jsem se dolů, řetěz se zachytil o trs borůvčí. Ta úleva! Zvedla jsem nožku a přitom si všimla, že mezi nohama se mi opravdu houpá heboučký, chlupatý ohon. Takže ke všemu, co tu už bylo, ještě tohle. A holou zmalovanou prdélku si zakrývám starým kabátem. Hahaha.

Vzpomněla jsem si na starý otřepaný vtip: Přijde myslivec v lese ke stromu, k němuž je přivázána krásná dívka, zcela nahá. „Jeden surovec mne tu přivázal a znásilnil!“ žaluje dívka myslivci. „A to jste nekřičela?“ ptá se myslivec. „Ale křičela, a jak!“ „A to vás nikdo neslyšel?“ „Neslyšel.“ „Tak to si dám taky!“ Jasně, je to vcelku hloupý vtip, navíc mužsky šovinistický, ale pro dívky mého zaměření má své kouzlo. Kdysi, ve čtrnácti, v letech odcházející nevinnosti a probouzející se touhy, jsem díky němu prožila, s pevně zavřenýma očima, aby mysl mohla na víčka donekonečna promítat scénu s dívkou a myslivcem, snad nejnádhernější orgasmus ve svém životě. Ale nikdy jsem v reálu nezažila nic, co by se té scéně podobalo. Až teď. A film začal znovu pracovat. Zeleno přede mnou, zeleno za mnou, pomalu za každým stromem jsem viděla myslivce. Mladého a urostlého. Co by se mnou asi udělal? Ani by se nemusel ptát, jestli mne někdo neuslyší. Otázka zněla spíš, jak by mi to udělal? Přehnul by mne přes padlý strom? Přivázal vestoje? Moje fantazie ho vybavila kapsami plnými provazů. Nebo by mne povalil do mechu, dal ocásek na stranu, svou vahou mne přimáčkl k zemi a... Taky by se mě mohl přísně zeptat, napadlo mne, jak si to představuji budit tady veřejné pohoršení. Až jsem u té představy celá zrudla. Trest by vykonal na místě. Zadeček mne ještě pořád pálil, každé šlehnutí v duchu znamenalo, že v některém ze šliců zapulsovala krev.

Přitom všem jsem nezapomínala rozhlížet se kolem a naslouchat. Každé lupnutí mne na jednu stranu rozpálilo doruda, na druhou stranu zahnalo do nejbližšího úkrytu. A útěk se stal další kapitolou roztančených představ. Utíkám, utíkám, ale spoutané nohy mi nedovolí běžet rychle, dohání mne, otáčí k sobě, obejme, nebo povalí na zem, zakopnu, upadnu, dožene mne, za vlasy zvedne do kleku Tohle balancování na struně fantazie napjaté nad ohnivou řekou skutečnosti znamenalo, že moje libido zažívalo největší atak za celou svoji existenci. Rudá od kořínků vlasů až po paty, rudá na prsou, ztěžka dýchající, smysly napjaté k prasknutí, vědomí vyšponované až na nejvyšší mez – nic takového jsem dosud nezažila. Konečně se vynořila střecha domu, plot a nakonec i branka. Sice šťastná, že jsem nezabloudila, ale byla jsem vlastně zklamaná, že to celé končí.

Sešlapala jsem po cestičce kolem domu na dvorek a tam ho konečně uviděla. Zarostlý, chlupatý, ramenatý chlap, jen v zelených kalhotách na široké kožené kšandy, opíral se ležérně o futro v dokořán otevřených dveřích a mračil se mi v ústrety. Bojácně jsem docupitala až skoro k němu, byl dobře o půl hlavy vyšší než já. V mozku mi naskočila blikající červená kontrolka, protože jsem si najednou připadala, jako bych mu byla ve svých fantaziích s imaginárním myslivcem nevěrná. Uchopil mne hrubou prackou za blůzku na prsou a přitáhl si mne k sobě. Koutkem oka jsem zahlédla, co se mu to houpá v druhé ruce. Řetěz. Popadl mne za obojek a na zátylku mi něco ztěžka cvaklo, nepochybně visací zámek. Druhý konec řetězu visel za karabinu na kruhu ve zdi vedle dveří, asi ve výši mojí hlavy. Že bych ho dokázala uvolnit, o tom jsem nemohla ani snít. Že zároveň odvázal od obojku provaz, kterým mne přivázal předtím v lese, byla chabá útěcha.

On, jakmile mne připoutal, ani na mne nepohlédl a rázně odkráčel nějakých dvacet metrů kupředu, kde stál špalek a hromada špalků. A začal štípat, jako bych byla vzduch. Jasně, vzkypěla ve mně krev, jakmile má ženskou jistou, ani okem o ní nezavadí! Takoví jsou všichni chlapi! Vztekala jsem se, protože na krátké cestě mezi brankou a dvorkem jsem doufala v rychlé naplnění svých fantazií. A teď tohle! I když jsem se ale vztekala, nezapomněla jsem si ho pečlivě prohlížet. Svaly na něm jen hrály, ale ne jako na kýčovitých svalovcích z magazínů, tak nějak přirozeně. Hromotlucky, napadlo mne maně. Štípal účelně, bez zjevné námahy, nemachroval, co rána, to zásah. Polena létala, hromada špalků ubývala. Přistihla jsem se, že veškerou pozornost už věnuji pozorování a vztek že se dávno vytratil. Rozštípal poslední špalek, věnoval mi dlouhý, výmluvný pohled... sehnul se a naskládal si plnou náruč polen, prošel kolem mne, ani koutkem oka o mne nezavadil, a zmizel uvnitř domu. Veškerý vztek se mi vrátil rychlostí blesku, dupla jsem, pokusila se vytrhnout ruce z pout. Zařvala jsem do roubíku jako tur, ale stejně jako v tom vtipu, ani mne nikdo neslyšel. Natož on. Vztekle jsem dupala dál a trhala hlavou, zatmělo se mi před očima, ani jsem si nevšimla, že stojí opět vedle mne. Pořád stejně zamračený. Překvapivě zručně porozepínal všechny knoflíčky na blůzce až na jediný, ramínka kombiné stáhl dolů a vzal do rukou moje prsa. Podíval se mi tvrdě do očí. Uhnula jsem pohledem. Beze slova vycvakl karabinu z kruhu, zvedl kabát, který jsem dávno upustila, surově mnou smýkl k nízké zídce lemující malý dvorek, hodil na ni kabát a přehnul mne přes ni. Rozkopl mi nohy od sebe, rozepnul si poklopec, přimáčkl se zezadu na mne a už to jelo. Nevím, jak dlouho, ale rychle, TUP! TUP! TUP! jako beranidlo, za svázané ruce si mne přidržoval, sliny mi tekly proudem, mezi nohama našponovaný řetěz, jeho penis ve mně přes tenkou blánu narážel do kolíku, který v mých útrobách přidržoval ten směšný ocásek. Bylo to intenzívní a užívala jsem si plnou parou, až najednou cítím, jak mu penis ve mně nabíhá, chci vykřiknout: „Zpomal!“, ale on už ze mně vyjíždí a je po všem.

Pocákal mi zadek, poodstoupil a trhnutím za řetěz mne narovnal. Odvedl mne zpět ke kruhu ve zdi a zacvakl karabinu. Zmizel ve dveřích a pak se k mému úžasu objevil s dřevěnou miskou a velkým hrnkem. Hodil pode mne známý kabát srstí navrch a ukázal na něj. Sedla jsem si s nohama na stranu, ovčí srst do dosud trochu rozpáleného zadku příjemně hřála. Rozvázal mi vzadu uzel na šátku a sundal roubík. Pak mi rozvázal i ruce. Na misce byl pořádný krajíc chleba, kus sýra a jablko. V hrnku byla jen voda. Svačina mi nicméně chutnala. Ono se říká, že na čerstvém vzduchu a při přiměřeném pohybu líp chutná. Snědla jsem všechno do posledního drobku a vypila hrnek do dna. Pak jsem se odvážila poprosit ještě o trochu vody. Hlad jsem neměla, ale voda byla úžasná. Zamračený výraz mu z tváře nezmizel, ale nalil mi z připraveného džbánu skoro po okraj. První hrnek jsem vypila rychle, ale druhý jsem si vychutnávala. Trpělivě čekal. Když jsem dopila, dal nádobí stranou a odepjal řetěz. Rychle jsem vstala, ani s ním nemusel trhat. Táhl mne trochu stranou, hned jsem pochopila, kam. Kadibudka. No, byla jsem mu vděčná, že si vzpomněl, ono ženy mají močový měchýř trochu menší než muži a přílišný tlak v něm může rozehnat i nejerotičtější představy. Vděčná jsem mu byla i za to, že mne strčil dovnitř a zavřel. Uvnitř bylo čisto, dalo by se skoro říci, že útulno. Slyšela jsem, jak zvenčí zasunul petlici a v mysli mi naskočila představa vězení. Zvedla jsem si ocásek, rychle jsem se vyčurala, otřela – ráno před odjezdem jsem si dala klystýr, takže na velkou jsem nepotřebovala – a pak pípla, že už jsem. Petlice se odsunula a já vykročila z příšeří znovu do plného světla. Došli jsme na známé místo u zdi, on zacvakl karabinu, vzal mne za ramena a rázně mne otočil zády k sobě, na zápěstí nasadil nějaké široké náramky, asi kožené, a spojil je zámkem. Bez varování mi pak přes hlavu přehodil tmavý pytel, zavázal ho kolem krku a najednou byla kolem tma. Cítila jsem jeho dlaň, jak se mi ovinula kolem obličeje a zvrátila mi hlavu nazad, na jeho rameno. Můj překvapený výkřik udusil roubík, který mi vtlačil do otevřených úst. Gumová kulička, spíš koule. Byla jsem překvapená, ale poddala jsem se. Dokonce jsem se v duchu přistihla, jak se sama sebe ptám, zda-li je roubík červený. „Červená na černém, to by byla hezká barevná kombinace.“ Cítila jsem, jak mi zapíná řemínek roubíku vzadu na zátylku a pak už jsem jen slyšela jeho kroky, jak mizí v hloubi domu. Osaměla jsem se svými erotickými představami.

Těch představ nebylo málo a chrastění řetězů na nohách i na krku, bezmocnost spoutaných rukou i tma vůkol je pomáhaly vyhánět i z nejskrytějších zákoutí mé mysli pěkně na pastvu. Nejprve jen tak zlehýnka povlávaly, pak byly jejich obrysy stále zřetelnější a zřetelnější a já už nevydržela být jen tak v klidu. Nejdřív jsem si klekla, pak sedla, podobně jako při jídle s nohama na stranu, ale netrvalo dlouho a já se opatrně vzepřela na spoutaných rukou a posadila se zpříma na zadek a taky na to, co vězelo v něm. Pohyby půlek jsem se snažila se dráždit. Do rozkroku jsem si ovšem nedosáhla, i když se nedá říci, že jsem se nesnažila. Položila jsem se na bok, co mi řetěz dovolil (hlavu jsem úplně položit nedokázala, takže jsem se malinko přiškrcovala, ale to jen dělalo moje fantazie bujnější a bujnější), prstíčkem hrabala, ale dosáhla s bídou jen na zadní okraj štěrbinky. Ach, proč jen příroda ženským nadělila tak veliké zadky! To mi ten hajzl nemohl ani do rozkroku uvázat provaz?! Snažení mne nicméně rozpálilo natolik, že jsem se s trochou námahy, celá zrudlá, zase vydrápala na nohy a snažila se TAM dosáhnout vestoje. Všelijak jsem se kroutila, na spoutaných nohách tancovala, řetězy zvonila, huhlala, funěla a vyrážela i nejrůznější jiné zvuky.

Z odstupu mám pocit, že mne muselo být slyšet široko daleko, ale pevně doufám, že myslivci na okolních posedech mne pokládali za padesátihlavé stádo divočáků. K tomu dopředu vystrčená prsa, poskakující a vlající, holý zadek, roztančené boky ocáskem ovíjené, podupávající lýtka, roubík (byl opravdu jasně červený, jak jsem se později přesvědčila) – inu, co se týče toho, jak jsem přitom asi vypadala, ještě pevněji doufám, že mne nikdo nepovolaný nespatřil a představy o tom ponechávám na práci čistě vaší fantazii.

Nestarala jsem se už opravdu o nikoho a o nic, přesto přišlo nenadálé zchlazení. Opravdu nenadálé a opravdu zchlazení: kýbl vody. Ve svém zaujetí vlastním tělem a myslí jsem ho vůbec neslyšela přicházet. Celá zkoprnělá jsem zůstala jako zmrazená uprostřed pohybu a pak vyrazila skrz roubík hněvivý zvuk protestu. Jako odpověď přišlo plesknutí po jedné i druhé tváři, pak ze strany po obou prsou, no a pak si mne přitáhl do náruče, do níž jsem se vděčně schoulila, a pěkně mne propleskal svými hrubými dlaněmi po obou půlkách, jen to nahlas mlaskalo. Kroutila jsem se mu v náručí, ale beze snahy vykroutit se a utéci, naopak, snažila jsem se přimknout se k němu co nejtěsněji a přitom jsem si taky o jeho napjatý rozkrok konečně trochu podráždila ten svůj.

Přestal, trhnutím za obojek mne narovnal a odtáhl od sebe, druhým trhnutím mne pootočil, zvuk karabiny, švihnutí přes zadek, lískovkou, AUÚÚÚ! A další přes stehno! Jauvajs! Pochopila jsem, že se mám vydat vpřed, ale jak, spoutaná a nevidící? Udělala jsem bázlivý krůček, pak další, ještě menší, zastavila se, ŠVIH! ŠVIH! Další krůček, předklonila jsem se, šourala jednou nohou kupředu, on mne popoháněl lískovkou a korigoval směr tahem za řetěz, klidný hlas:

„Pozor, schod.“

Překročila jsem práh, vstoupila do domu, snažila se postupoval rovně, najednou mne trhnutí řetězu zastavilo:

„Teď doleva.“

Přikrčená a předkloněná, vykročila jsem doprava,

„Pozor, práh,“

překročila jsem úspěšně práh a poslušna tahu řetězu se vydala napříč místností. Jemné trhnutí mne zastavilo. Narovnala jsem se, zrychleně dýchala, mokré oblečení mne zlehka mrazilo, zadnice hořela. Rozepjal mi poslední knoflíček na blůzce a stáhl ji k zápěstím, bílé kombiné přetáhl přes hlavu. Zámek u zápěstí cvakl, oba nepotřebné kusy oblečení šly dolů, jednu ruku mi pokaždé přidržel stiskem, který by udržel vola, z druhé serval hadříky. A vzápětí už držela zápěstí opět pevně u sebe. Rozepnul knoflík a zip u sukně, s tím si vyhrál víc, oběma dlaněmi mi pomaaalu zajel pod sukni, jednou vepředu, druhou vzadu, nekonečně pomaaaaličkuuuu jel dolů, až se obě ruce dole spojily, já se pevně rozkročila, vypnula prsa, zavrněla jako kočka... prudce ze mne sukni strhl, jediným rychlým pohybem mne podebral, já se mu vznesla do náručí, schoulila se do klubíčka, pak mne hodil na postel na břicho, když jsem se chtěla zvednout na kolena, přimáčkl mne zpět, cítila jsem, jak bere do ruky řetěz a slyšela zacvaknutí karabiny. Slyšela jsem i, jak se sebe stahuje kalhoty. Pak si přilehl ke mně. Pevně objal kolem hrudníku, druhou ruku mi prostrčil pod hlavou a zaklesl neméně pevněji kolem krku, namáčkl mne na sebe, jeho rozkrok udělal prudký výpad mezi moje půlky. Trochu sevření povolil a vsunul mi macka do ruky. Pochopila jsem. Tohle bude dlouhé...

Návrat do seznamu povídek