Cesta autobusem

Ahoj
Nějak mi nejde spaní...
Raději jsem tedy vstala a nalila si sklenku vína, zapálila a poslouchám praskání kamínek... sentimentální nálada se nějak sama přihlásila o slovo a já mám chuť si povídat... jenže všichni už spí... tak zkusím místo povídání se trošku vypsat... a taky si zavzpomínat...
... třeba na to, jak k tobě byla kdysi přivedena ta nesmělá bledá holka, která se strašně bála ... a styděla.
A přitom její myšlenky kroužily jenom okolo výprasku.

Ano... právě tohle mi už dlouho nedalo spát, představa rákosky (proto, že právě ona je přece symbolem přísné výchovy)dopadající na můj zadek. Tak neskutečná představa... kdyby se to dozvěděl někdo v práci... no potěš pán... tohle by asi ti pánové v našich směšných černých uniformách, které nám snad mají dodat důstojné vážnosti(a možná i budit dojem, že tu něco můžeme ohlídat), tak tohle by nepřežili. A hlavně už by mi nespolkli ten autoritativní tón, když si je za nějakou blbinu stavím do latě.
Pocit určitě hezký pro spoustu ženskejch, jenže... jenže ve mě celou dobu probouzel ještě větší touhu po výprasku... a snad i touhu předat zodpovědnost a rozhodování někomu jinému... muset zas chvilku poslouchat já... ochotně?... Ta ochota by určitě po pár ranách přišla... tím jsem si byla jistá.
Tak tedy tenhle pocit ve mně čím dál víc narůstal... a jednou jsem se(pravda trošku ovíněná) se svými touhami svěřila dlouholetému kamarádovi. Světe div se, on se mi nevysmál... a po chvilce přemýšlení se zeptal, kdy budu mít volný víkend, že mě s někým chce seznámit.
Pochopila jsem?... ano!
Jen... trošku jsem začala kličkovat, pracovně vytížená a tak dál, prostě nechtělo se mi hned kývnout.
Ale to volno se našlo velmi brzo.

Studené ráno, autobus ve kterém můžu tři hodiny pospávat... a snít... a hezky se bát... nebo ten strach není tak hezký?

Čekala jsem muže, ze kterého na první pohled čiší autorita, přísný a nesmlouvavý... a snad ke mě i trošku hrubý.
Takhle je to přece ve všech povídkách, které jsem si četla na netu.
Přivítal nás příjemný čtyřicátník, sportovní postava, a možná maličko nejistý pohled.
Stisk ruky už nebyl nejistý ani trochu a pusa na přivítanou mi byla velmi příjemná.
Povídání u skleničky taky nevěstilo nic strašného, pánové se baví o fotbalu... a mě začalo napadat jestli jsem se nespletla v adrese.
Nespletla... bylo mi za chvilku nezvratně jasné.
Najednou mi ten velmi příjemný pán položil otázku... viděla jsi postřižiny?... a jestlipak víš kolik dostala nezbedná paní správcová?
Tak tohle jsem tedy opravdu nevěděla, ale za chvíli se to mělo změnit... pánové a dámy holdující stejnému sportu jako já... kolik z vás to ví?
Já tedy obdržela těch svých prvních šestnáct... jenže později jsem si tu nezapomenutelnou scénu pustila na videu... a světě div se ... je jich sedmnáct. Tahle poznámka, braná jako drzost, mi při dalším setkání vynesla rovnou padesátku řemenem... auuuuuuuuuuu
Ale zpátky k tomu prvnímu setkání... povel(ne nijak vlídný)-přehni se přes opěradlo židle, jsem poslechla jen s malým zaváháním, ale zato s velkým strachem a ještě větším vzrušením a očekáváním.
Ne ... první rána nedopadla hned, nejdřív stažení kalhot, a pak... pak ještě ne... nejdřív hlazení mého zadečku rukou a následně trestným nástrojem... co to sakra je, snažím se odhadovat... ale v tom už první rána dopadla... ta moje opravdu první... auuu
Bolela, ale ne tak moc jak jsem se dřív bála.
Další... už tak nevykřiknu... a tak to jde dál... koilem desáté už místo bolestivých výkřiků spíš spokojeně vrním.
Další... ááuuu... tu spokojenost jsem nejspíš neměla dávat tolik najevo. tahle byla zatraceně ostrá, napůl mě to zvedlo z přikázane pozice. jemné položení ruky mě kupodivu okamžitě vrátilo zpátky.
Divím se sama sobě, proč tak poslouchám?
Moje přemýšlení ovšem nemá šanci trvat dlouho. Další palčivé rány dopadají na můj zadek... šestnáct... uf... tak tedy mám to za sebou... a je mi to najednou líto...
Pohlazení, pusinka a konstatování, že jsem byla statečná holka... sedám si opatrně, přece každý ví, že po výprasku se špatně sedí, ale nějak to necítím.
Chvíle povídání(a mých nadějí, že to ještě neskočilo)... najednou je tu znovu ten ostrý hlas.
Sundej si kalhoty a polož se na ten stůl... a já znovu očarovaně poslouchám.
Tentokrát vidím čím dostanu... panebože, ten řemen vypadá dost nebezpečně... a tohle dřevo... vypadá to skoro jak prkýnko na maso. Tímhle mě přece nemůže mlátit... jááááúúúú... asi může, už to uznávám, a uznávám taky spoustu svých provinění, za které teď dostanu... a... a na víc mám počítat... a ještě k tomu mi stahuje kalhotky... néééé... a nebo jo?
No už jsou dole a já poslouchám ortel- tím strašným dřevem po pěti na každou půlku, a řemenem... no hádejte... samozřejmě klasika... pětadvacet.
Tak začínáme, nezapoměň počítat, jinak bude přídavek.
Jááááúúú... jedna... to dřevo je strašný, pálí to, štípe to, bolí to... do tý desítky sem se teda dopočítala fakt ráda... že deset je málo?,... no jak kdy...
Další dnešní příděl jsem přežila se ctí... ale co to? Co ta ruka, která se mi snaží proniknout do míst, která nebyla dohodnuta?
Snažím se hrát ctnostnou, pobouřenou, ale chytnutí za mou hřívu, a pohled do očí mu zcela jasně dal najevo, že pokračovat může, a mokrota pod prsty signalisuje, že pokračovat rozhodně musí... ještě vnímám rozčilené šeptání kamáráda Pepína, že tohle si určitě líbit nedám... a pobavené zasmání... Pepíno mě přestal bránit... to je dobře.
Hmmm... úúúú... já se snad poprvé v životě udělám přičiněním jiné než vlastní osoby.
Ne to mi nebylo dopřáno, šikovné psty najednou zmizely a já už se zas snažím vnímat ten hlas(hajzl bezcitnej)... vypočítává mi důvody, proč si nezasloužím slast orgasmu, ale naopak bolest... ví nějak moc z mýho života... přece se vidíme poprvé...
Auuu... první rána řemenem přistála na mých bolavých půlkách. A ve mně se probouzí vzdor, budu trpět mlčky a důstojně... kdybych aspoň nemusela počítat... dvacet pět. Hurá, já to zvládla, přečkala jsem ten výprask se ctí.
Co to? chci se zvednout, jenže ta ruka mě nepouští... vyslechla jsem si přednášku o slušném chování k silnému pohlaví... chacha... ale hlavně že ty šikovné prsty už se zase prodírají do mé kundičky... úúúú... to je nádhera...
Těžce dýchám, nebo spíš funím jako lokomotiva a zvedám se na třesoucí dolní končetiny.
Pánové mě pozorují... jeden dost vyjeveně(takhle mě nezná) a druhý spokojeně... a snad, nebo se mi to jen zdá, škodolibě?
Moje pozorovací schopnosti a břitké postřehy jsou kupodivu nějak utlumené. Sedám si a vděčně přijímám zapálenou cigaretu... proč se tak klepu? Holka seber se!
Za hodinu musíme na autobus, takže žádné nebezpečí mi už nehrozí.
Ale po cigárku poznávám, jak moc se pletu. A zároveň proklínám Pepína. Exekutor totiž začíná vypočítavat, čím vším jsem v poslední době "pokořila" tu sebranku co si dovoluje říkat ostraha... A uvádí i podrobnosti z mých proslovů, které Pepa nezná... kdo mu to řekl?
Nemám moc času přemýšlet. Ratanová klepačka na koberce mě přesvědčuje, že jakékoliv hájení, by mi mohlo vynést nanejvýš větší příděl bolesti.
Tak hurá na to... dvacet? To přece ustojím, přesvědčuji sama sebe.
... aaúúúúú... ku... a to bolí, druhá, třetí i dvacátá bolela stejně... dámy, vyhýbejte se klepačce víc než čert kříži!!

Zpáteční cesta proběhla v klidu. Autobus nacpanej, takže jsem stála skoro jen na té jedné noze.
Po půl hodině se uvolnilo jedno místo vedle mě. Rychle jsem si sedla... aaaa... to jsem neměla dělat. Teď už věřím, že po výprasku se nesedí zrovna pohodlně. Snad ne okamžitě, ale když zadeček "uzraje"... hmmmm... nakonec nemusím asi nic říkat těm co už to vyzkoušely... a vy ostatní- zkuste a pak vyprávějte...

Návrat do seznamu povídek