„Rákosková“ Beulah

Den nezačal zrovna šťastně… Beulah bylo kolem sedmnácti (přesně to nevěděl nikdo, ani její matka, důstojná matróna Emmie, která majiteli plantáže, ovdovělému panu Fitzmau-riceovi vedla kuchyni), a nebyla zrovna svatá. Přesněji řečeno – vůbec! Energie z ní přímo sršela a vybíjela se v nejrůznějších lumpárnách, rošťárnách a ovšem také „hrátkami“ s mla-dými, urostlými černými kluky ve křoví za vesničkou „služebníků“ (slovo otrok neměl nikdo rád).

Beulah zkrátka rostla jako dříví v lese. Máma na ní nestačila, a i když se její zadeček nejednou důvěrně seznámil s prutem, či vařečkou, už se tomu jen smála. Otce nikdo neznal, ač se vzhledem k její světlé pleti barvy bílé kávy a urostlé postavě šeptalo leccos o jednom dozorci…

Toho rána se před úsvitem tiše plížila vesničkou k domku matky Emmie, po noci strávené s devatenáctiletým Benjaminem, jejím momentálním milencem. Nedalo jí to, a přes sladkou únavu (pomáhala v kuchyni, na plantáž nechodila, a protože pan Fitzmaurice – vdovec se synem „na zkušené“ v Evropě – trávil poslední dobou většinu času ve společnosti lahve bourbonu, jistě se nepředře, a schrupne si…) se šibalským úsměvem ve tváři nastražila cestou pár lumpáren. – Teď ale rychle domů! - Hlavně, aby máma ještě spala! - Se zrádným kokrháním kohoutů ovšem nepočítala…

„Plesk, plesk!“ – Dvě mohutné facky jí přivítaly mezi dveřmi… „Ty černá couro! S kým ses zase čubčila?“

Přes pálící buclaté tvářičky se jen ušklíbla, a drze opáčila: „No a co, Mom, nasekáš mi proutkem?“

Emmie zaváhala. Dívala se na svou nezdárnou dceru, na dlouhé kudrnaté vlasy, obrovské nemravné černé oči v kulatém obličejíku s rošťáckým výrazem, sjela pohledem přes mladá pevná ňadra, sotva skrytá bavlněnou jupkou, a hezky zaoblené boky pod dlouhou sukní…

„Ne, mladá dámo, je na čase, abys dostala pořádnou lekci! Hned jdu za Massa Walkerem, těš se!!

– Co s tím má společného starý hlavní dozorce pan Walker? – přemítala Beulah zavřená v domku, ale dlouho nemusela…

Sakrování Mister Walkera, který se přerazil o – kým asi? – nastražené poleno přede dveř-mi, se rozlehlo vesničkou místo budíčku. Po nějaké době spatřila oknem šedivého, postar-šího, ale stále statného dozorce, jak rázuje k domečku, následován supící mámou. Z jejich rozhořčeného hovoru mnoho nepochytila, ale stačil jí pohled na důkladné kožené důtky s dřevěnou rukojetí, kterými si rozčileně pošvihával po vysokých kožených botách…

- Oh Good… to snad ne, co chtějí dělat?…

Ani na „Fitzmaurice’s place“ – malé plantáži v Louisianě poblíž Bayou Sarah, nebylo tělesné trestání otroků zrovna zvykem. O tom, že někde je to třeba jinak, se sice šeptalo, ale i pan Fitzmaurice se řadil (alespoň ve v poslední době vzácných chvílích střízlivosti) k valné většině „osvícených“ plantážníků, kteří považovali svůj otcovský vztah k  černým služebníkům za morální povinnost a pomoc „Synům Jáfetovým“, které je třeba povznést ke křesťanským hodnotám… „Zvláštní instituce“, jak se na americkém Jihu nazývalo zděděné otrokářství, mu sice moc pod vousy nešla, ale… - Takhle to přece vždycky bylo, i když s vynálezem Cotton ginu, toho zatraceného stroje na vyzrňování bavlny, se to už pomalu snad ani nevyplácí… No, ale nějak to s pomocí boží všichni zvládáme… Navíc, jak rád říkával u skleničky – oráč přece také nekope a nemlátí do pluhu, který mu dává obživu! Pan Fitzmaurice tedy výstřelky dozorců netrpěl, a ony staré důtky a bič visely na zdi usedlosti správce plantáže jen symbolicky, jako připomínka a označení autority.

… To vše sice Beulah věděla, zároveň si také ale dobře uvědomovala, že na napravování hlav mladým rozjívencům, má pán názory trochu jiné… „Kdo šetří prut, nedbá syna svého!“… rád citoval bibli a byl zastáncem přísnosti, zásadovosti a discipliny. Výchovné výprasky patřily k tradici, a přinejmenším domácí služebníci si dobře pamatovali, jak i mladý pán Herbert jako kluk dostával na holou, ostatně ho nejednou i pomáhali držet!

Takže jim to asi projde, pán stejně vyspává opičku – pomyslela si, když jí došlo, co zřejmě bude následovat…

Máma vtrhla do dveří jako velká voda! „Tak děvče, teď dostaneš, cos potřebovala už dávno, pořádný nářez na zadek ti jen prospěje!“ Beulah rozhodně nebyla stejného názoru, ale při pohledu na zuřivě se tvářícího dozorce jen špitla: „Ale Mom…“ – Oh Jesus, my bottie – moje prdelka – pomyslela si a mimoděk se oběma rukama chytla za pevné, kulaté půlky. Zároveň však věděla, že si asi opravdu nic jiného nezaslouží, a něco, co v ní volalo po stále silnějších zážitcích, jí naznačovalo, že opravdu přísný výprask (jaký vlastně nikdy nedostala), by třeba mohl být i zajímavou zkušeností… Se směsicí pocitů a s pokrčením ramen se tedy pokusila ohnout přes stůl…

„Ne, ne, drahoušku!“ – ušklíbla se máma Emmie… „Massa Walker souhlasí s tím, že dostaneš 50 na holou, veřejně, přede všemi!“ – „Ano, Beulah“ vložil se konečně do řeči dozorce, opírající se o veřeje – „ Všichni už tvého chování máme plné zuby! Tante Emmie mě poprosila o důkladnou lekci, my spolu máme také nějaké účty, že? A nejsem sám…“ Beulah si uvědomila, že už nějakou dobu slyší po ránu nezvyklý ruch… (všichni černí naháněli po okolí drůbež, kterou „kdosi“ vypustil z kurníků). „Můžu tě ujistit, že jsem už mluvil s panem Fitzmauricem, ten jen souhlasí, takže mladá dámo, veřejné potrestání ti udělá jistě dobře, a s potěšením se ho ujmu!“ pokračoval pan Walker do vyzvánění zvonu, který jako každé ráno (s výjimkou neděle) svolával služebníky.

„Půjdeš sama, nebo tě mají vyvést?“ dodala sarkasticky Emmie. V Beulah se cosi zlomilo. Představa kohokoliv, kdo by měl ještě asistovat (opravdu jí měli všichni plné zuby…), byla už moc. Přes hrůzu z veřejné exekuce ji začalo s překvapením docházet, že jí situace vlastně podivně láká… „Sama!“ pohodila hrdě hlavou, až se černé kudrny rozlétly, a vykročila ze dveří.

Podívaná opravdu stála za to: Všichni (včetně „Benjyho“, jejího posledního milence) stáli shromážděni před domky kolem prostranství, kterému vévodila koza na řezání dřeva, s několika přehozenými provazy... Beulah se snažila nevnímat pokřik, všeobecné vzrušení, ironické poznámky a atmosféru neočekávané sváteční události, která vládla v okolí. Statečně došla ke koze (že je určena pro ni, bylo víc než jasné), odstrčila dvě ošklivější „kamarádky“, které se nedočkavě těšily na nutnou asistenci, a sama se s nejistým úsměvem, a přes nepříjemný tlak břevna v podbřišku, přehla přes fošnu, aby (jak si konečně začínala uvědomovat), byla hezky bita… Po připoutání rukou a nohou následovalo samozřejmě to, nač se všichni těšili, a Beulah se zvláštním vzrušením očekávala. Pan Walker přistoupil, jedním tahem jí vyhrnul sukni i spodničku a obnažil její pevný a pěkně buclatý zadek, který ve své pyšné kráse zazářil do okolí za hlasitého smíchu otroků! – No bože, spousta kluků ten pohled zná, a ostatní ať závidí! – stihla si pomyslet… Pan Walker přistoupil, opřel se levou rukou o její kříž, pravou pošvihl důtkami (které po dlouhém zhálení nechal důkladně promazat sasafrassovým olejem) o holínku, a s úsměvem se dal do řeči:

„Všichni poslouchejte! Proč jsme tady, víte… Beulah si koledovala už dlouho, konečně dostane co zaslouží! Tante Emmie mě s pánovým souhlasem požádala o vykonání trestu… Ta malá černá coura teď dostane 50 důtkami na holý zadek, doufejme, že jí to s pomocí boží naučí, jak se má chovat!“

Na co proboha ještě čeká? – napadlo Beulah, které pozice sice zrovna příjemná nebyla, ale vlahý větřík, který ji chladil na půlkách a pod nimi, ji stejně jako představa všech očí upřených na její poklady, docela vzrušoval. Chtěla to přirozeně už mít za sebou, ale přitom s údivem zjišťovala, že se vlastně i trochu těší, a její štěrbince pod vyšpulenou zadničkou to přestávalo být lhostejné…

Tante Emmie bude sama počítat, abychom tu zlobivou černou holku náhodou neošidili!“ – dodal, a rozpřáhl se… Beulah zaťala zuby – tak teď to konečně přijde!

„Jedna“ – MLASK! „Dvě“ – MLASK!

… Jen rychle vydechla… Důtky hezky přilehly na světle hnědou kůži jejího pozadí, ale zatím docela příjemně pálily a dalo se to vydržet – ale padesát? – My God!

„Tři, čtyři, pět, šest, sedm…“ Máma nekompromisně počítala, zatímco dozorce švihal holý zadek v pravidelném rytmu. Vlny bolesti se začínaly rozlévat do celého napnutého těla, ale Beulah, ač se bránila mimovolnému sténání, které se jí začínalo drát přes sevřené rty, byla stále statečná…

„Čtrnáct, patnáct, šestnáct…“ To, co ze začátku bylo docela zajímavé, se začínalo proměňovat v opravdu bolestnou zkušenost. Dozorce řezal vyšpulené hýždě zcela pravidelně, soustředěně a důkladně. Ač se snažil ignorovat napětí v rozkroku jeho jezdeckých kalhot (konec konců, kdo ví, čí je Beulah vlastně dcera…), musel si přiznat, že pohled na krásnou buclatou prdelku, nadskakující pod údery kožených pramenů a zbarvující se křížem krážem rudými (díky barvě pleti dobře viditelnými) naběhlými pruhy, mu vůbec není nemilý…

Beulah už musela rezignovat na předsevzetí, že nikomu tu radost neudělá, a její pronikavé „Auch!“ následovalo každé dobře mířené šlehnutí…

Po dvacáté ráně měla už co dělat... Přímo cítila, jak její zadek opuchá po každém švihnutí, z očí se jí mimovolně začínaly řinout slzy jako hrachy, a na odezvě přihlížejících, výkřicích: „Jen jí dejte!“ a podobně, stejně jako na spontánním tleskání do rytmu ran, kterému rozjařené obecenstvo neodolalo, jí skutečně přestávalo záležet. Tušila, že brzy začne ječet… Ač si byla dobře vědoma, že prosbu o jakoukoliv úlevu si přede všemi nemůže dovolit, a nebude stejně nic platná (mámino počítání i dozorcovy údery pokračovaly neúprosným tempem), pálící půlky trestaného zadečku jí před každou očekávanou ranou bolestivě připomínaly, že ještě zdaleka není konec…

Přesto v neočekávaném záblesku jasné mysli před dalším šlehnutím musela přiznat, že tohle je vlastně „ono“ – to, co skutečně potřebuje! – Jen řež tu moji nemravnou černou prdel! – snažila si pomáhat myšlenkou, zatímco s mírným překvapením cítila, že tam kde má, opravdu vlhne…

Legrace to ale nebyla! „Pětadvacet, šestadvacet, sedmadvacet, osmadvacet…“ pokračovalo počítání nic netušící mom a pravidelné šlehání pana Walkera, kterému se jeho trochu neočekávaná role opravdu zalíbila…

Beulah vzlyká, popotahuje, do svěšené hlavy se jí lije krev, a ta se už zlehka začíná objevovat i v naběhlých podlitinách chvějícího se rudého zadku. Kolem třicáté rány se už vůbec nebrání hlasitému jekotu, díky rozkročené poloze se marně snaží stahovat důkladně zpracovávané půlky v očekávání další rány. I když přívaly bolesti se soustřeďují i v údolíčku mezi napnutými stehny, a její roztoužení se snaží vyrovnat pálení mrskaného zadečku, Beulah se vzpíná, marně se připoutaná snaží uhnout další ráně, a nezbývá jí, než začít hlasitě řvát…

Yaaaaah, my tush, my poor tush – můj zadek, můj ubohej zadek!“

Začíná si to ale i hezky prožívat, což neuniká zkušenému dozorci… S pohledem na Emmie, která je (zjevně opilá svou úlohou konečně přísné mámy) úplně „mimo mísu“, i na aplaudující černé, prožívající něco na způsob národního svátku, zvolňuje pan Walker tempo, ač na razanci úderů neubírá…

„Třiatřicet, čtyřiatřicet, pětatřicet…“ – MLASK!, MLASK!, MLASK! – „Jáááááááůůůůů!“

Ve všeobecné rozjařenosti téměř nikdo nevnímá klusot koňských kopyt… Nicméně bryčka

kočírovaná starým Frankiem opravdu zastavila uprostřed plácku, a s veškerou vehemencí svých šesti stop a pěti palců skočil přes dvířka (aniž vyčkal jejich otevření) „mladý pán“ – Herbert Fitzmaurice, který včera konečně připlul do New Orleansu při návratu z evropské cesty, a po pravdě řečeno, nevěřil svým očím…

Mezi houfem dobře se bavících otroků mladá holka přivázaná přes kozu s rudým opuchlým zadkem, hlavní dozorce rozpřahující se důtkami a černá matróna počítající rány, to skutečně nepatřilo k představě očekávaného uvítání…

Stop it!“ – zazněl hlas zvučný jak šlehnutí důtek, a mimoděk napřáhl proti panu Walkerovi bambusový jezdecký bičík, vytažený z holínky... „Ty bílá chátro, nevíš, že u nás se nebičuje?“ zařval gentleman, jehož rusá kštice a zelené oči neklamně prozrazovaly irský původ…

„Ale Massa Herbert…“, „Pane Fitzmaurice…“ sotva se zmohli na slovo Emmie i pan Walker, zatímco kvílení Beulah přešlo v setrvalý jekot… Zavrzání otvíraného okna ze zadního traktu domu situaci vyřešilo… „All right, Herbie, jinak to nešlo! Říkala si o to už dlouho, a potřebovala to!“ promluvil starý pan Fitzmaurice, stěží skrývaje radost z návratu syna, ale i lahev bourbonu…

Teď teprve si Herbert uvědomil, že mladá holka, snažící se ve své ponižující poloze zvednout hlavu, bude asi Beulah, kterou pamatoval jako třináctiletou nezbednou dceru kuchařky. Mezi houfem otroků, kterým bylo dáno najevo že „už nic nebude“ a pozvolna se ubírali na plantáž bavlny, se soustředil k neodolatelnému pohledu na vyšpulený, zpráskaný zadek, krásné silné nohy, a poté, co zvedla hlavu a jeho oči se střetly s uslzenými, ale stále vzdorovitými a roztouženými černými kukadly… - Ten pohled stačil…

„Okamžitě odvázat! A co vlastně dělá?“ zeptal se dozorce, který kvitoval s povděkem uklidnění mladého pána, a jako světaznalému člověku mu začínalo být vše jasné…

„Pomáhá v kuchyni, pane Herberte“ opáčil, zatímco odvazoval ztrápenou, ale i vzrušenou Beulah.

„Dobře, pane Walkere, budu potřebovat komornou!“ vyštěkl, nevšímaje si oddaných očí tante Emmie, ani dozorce, který sotva dusil smích, neodolal a černou holku (už zase v sukni) pořádně ještě plácl rukou přes její rozžhavenou prdelku. „Tak běž, princezno, máš to za sebou a u mladého pána se budeš mít dobře!“ Seřezaná budoucí komorná sotva vyjekla, ale přes slzy v očích se usmála a trochu s obtížemi se pokusila udělat před Herbertem „pukrle“.

„Tak, Beulah, určitě se spřátelíme“ pokračoval mladý gentleman… „Ale ty jsi opravdu asi zlobivá holka, která potřebuje naučit disciplině!“ potutelně se usmál… „Takže první úkol! Zavazadla vynesou ostatní, ale ty poneseš tohle…“ Z bryčky podal dlouhou koženou valisse.

Co v tom může být? – přemýšlela Beulah, která měla pocit, že i po důkladném nářezu prožívá nejdůležitější den svého mladého života. – Že by prut na ryby?

Nicméně mezi křídově bílými kašírovanými dorskými sloupy vchodu do domu ve všeobecnám zmatku neodolala, a pouzdro pootevřela. - Bylo v něm 5 originálních ratanových rákosek, různé tloušťky, s rovnými i zahnutými rukojeťmi!!!

Jen vydechla, mimoděk se opřela o zeď, ale po zavytí, když se bolavým pozadím dotkla stěny, a jež se rozlehlo po celém přízemí, statečně a se skrývaným úsměvem pokračovala do patra.


…Beulah na to vše vzpomíná, když po několika dnech mladému pánovi (jenž se zatím s plnou vervou pustil do obnovy zchátralé plantáže) nese snídani. Zatím se vlastně nic nestalo, nepočítaje pár symbolických plesknutí rukou na (ještě ale mírně obolavělý) zadek pod sukní, za zapomenuté čisté prádlo. Pán je hodný, přepracovaný, a pouzdro s rákoskami leží na se-kretáři…

Když s podnosem v rukou zakopne o odhozenou vysokou koženou botu (šel spát opravdu pozdě, a už nechtěl posloužit), Beulah neodolá, díky své raubířské povaze pád záměrně přežene, a vše vyklopí na spícího Herberta! – Schválně, co bude?

Skutečnost předčila představy… Herbie (který se díky dobrodružné povaze během pobytu v Evropě stihl i dobrovolně zúčastnit krymské války) se vymrští, a s vytřeštěnýma očima šmátrá rukou po imaginární šavli či pistoli… „Takže Beulah!“ – když se vzpamatuje – „Nejsem žádný nelida, ale ty si o další lekci opravdu sama říkáš!“ – dodává, konečně si uvědomiv vzdálenost osudné boty od lůžka. A komorné nezbývá než s úsměvem odpovědět (zvědavost na neznámé nástroje, o nichž až příliš dobře tuší na co jsou určené, jí nedá spát…)

Yah, Massa – ano, potrestáte mě?“

„Uklidit, přinést snídani a to pouzdro na sekretáři!“ rozkazuje Herbert hlasem zvyklým velet, a zálibně se dívá na svůdný zadek napínající sukni, zatímco Beulah sklízí trosky snídaně a povlečení.

Po nějaké době mladý pán konzumuje novou snídani, rád nabídne i komorné, aniž si uvědomí, že je dcerou kuchařky. Mezitím se ovšem střetávají jejich pohledy, bloudící k pouzdru s rákoskami připravenému na stolku, a zdá se, že oba velmi dobře vědí, o co půjde…

„Tak, ty zlobivá, černá holko!“ konečně vypadne z už oblečeného Herberta, roztržitě vyndávajícího z humidoru kubánský doutník (po asi 5 zlomených luciferkách úspěšně zapálený).

„Víš co bude?“ „Ano, Massa mi napráská za mou nešikovnost!“ usmívá se Beulah a chce se ohnout… „Donaha!“ – s potěšením! – pomyslí si, jen přikývne a až příliš ochotně se svléká… Němě polykající gentleman při pohledu na nahé „černé“ děvče (i když rozhodně ne první, které viděl a…), dobrovolně se přehýbající přes pelest postele, neodolá, zapomene na jiné spatřené půvaby a na každou pružnou, buclatou půlku (ještě lehce zbarvenou po veřejné exekuci) jí vysází pár poctivých plácnutí rukou. Není to zdaleka tak hrozné jako důtky pana Walkera, Beulah sice skučí, aby udělala mladému pánovi radost, ale po pravdě řečeno, očekává (se strachem, ale i příjemným napětím) něco úplně jiného…

Ovšem rozkošně zarudlý zadeček zbavuje Herberta ostychu, a ač o „english vice“ – anglické neřesti – ví své (proč by si jinak přivezl to vybavení?), teprve teď poznává, jak hezké to může být s holkou která na to vlastně čeká…

„Takže dva tucty, za tvou nešikovnost a neposlušnost! Držet a nevzpouzet se, nebo tě taky přivážu!“ rozhoduje přísně, ale s úsměvem, zatímco se chápe středně silné, rovné rákosky. Švihne do vzduchu, Beulah tající dech si skládá ruce pod bradu a mimoděk si pod ní upravuje rozhozenou deku, aby se jí leželo pohodlněji… Koncem rákosky s podivnou něžností hladí a lehce poklepává napjaté poloviny hezkého, kulatého pozadí a pak se konečně odhodlává! PRÁSK, PRÁSK, PRÁSK! – prvních pár švihnutí napříč vystrčeného zadku dodává Her-bertovi odvahy a zaječení komorné ho zbavuje posledních zábran…

Beulah tohle skutečně nečekala! Když se její hýždě konečně seznámily s poctivou rákos-kou z ratanového proutí, jekot rozhodně nebyl hraný. Ostrá, pálící štípnutí, která z vypjatého zadku vystřelovala do celého těla (ale i tam, kde to bylo nejzajímavější), ji bolestivě přesvěd-čovala o nové zkušenosti, ale poté, co byť s mimovolným výkřikem přestála „úvod“, raději zaťala zuby do deky. Drž, černá holko – přikazovala si, a snažila se soustředit na to, jak si prožívá co vlastně vždycky chtěla…

Mladý pán sám počítá rány hlasem trochu nejistým, ale o pevnosti jeho ruky se totéž roz-hodně říci nedá. Po jeho švihancích naskakují na těžce zkoušeném zadečku krásné naběhlé dvojité proužky, tu a tam se i více vybarvující do zduřelých jelítek. Po asi patnácté ráně se Beulah začíná svíjet a mimoděk (ač se snaží opravdu držet) kroutí zadkem a snaží se uhýbat, což ovšem Herbiemu poskytuje jen ideální příležitost duchapřítomně ji vždy švihnout přes zrovna nastavenou půlku. Sice se snaží o co nejrovnoměrnější umístění úderů (tak jak to v Anglii zažil, či byl svědkem), už pro určitou nervozitu se neubrání rozsévání ran křížem krážem. Příště lépe! – nakazuje si s posledními zbytky jasné mysli, neboť jistý tón, který se vloudil do už pokud možno ovládaného kvílení mrskané černé služebné, je definitivním útokem proti jeho zásadám a zdravému rozumu.

SVÍÍÍST, PRÁSK! – „Aaaah, my sveet Jesus, Massa, Massa!“ Kňourá kolem dvacáté rány Beulah, která se drží co může a snaží se co nejvíce spřátelit s přívaly prudké bolesti žhavícími její vypjaté zadní partie, ale sama už ví, že tohle – a nejen tohle – prostě opravdu musí mít.

Mladý pán dále nemůže… odhazuje rákosku (komorná toho využívá a kradmo si jednou rukou pohladí horké, napuchlé a podivně hladké půlky), pokleká aby rudý, rozpálený a pruhovaný zadeček pokryl horkými polibky…

Černá holka ví své, příjemnějším zážitkům se pochopitelně nebrání a už zase trpělivě čeká ve stejné poloze, zatímco Herbert se opět vztyčí, chvatně rozepíná knoflíčky napnutého poklopce, sevře dlaněmi sesekaný zadeček (slastné zasténání je posledním nutným povelem), a…

Vytečkováním toho co následovalo, se hrdě hlásíme k cudnější části literatury, ale neopomeneme dodat, že do vášnivých vzdechů a občasného rozkošného vyjeknutí, když se neubrání a popleská naběhlé seřezané hýždě roztoužené otrokyňky, zaznívá do horkého, letního jižního poledne mezi bzukotem cikád teskné houkání parní píšťaly sidewheeleru „Natchez“, který si na nedaleké Mississippi odbývá svou pravidelnou poštovní plavbu k severu.


Po večeru, kdy mladý pán nedával nic znát, ač Beulah měla opět co dělat, noci strávené převážně na bříšku, ale i v krásných vzpomínkách (zvláště, když si občas něžně přejela dlaněmi horké půlky), po následujícím ránu, kdy bylo opět vše jasné, a po tom, co bylo dále, a co ponecháváme na fantazii čtenáře… Tedy poté, kdy všem bylo jasné, že mladá Beulah se stává i „maitressou“ pana Herberta, dostavily se také nevyhnutelné důsledky.

Protože i stěny mají uši a i na malé plantáži v Louisianě se „rozkecá“ vše, Beulah se záhy neubránila přezdívce „Caned“ – rákosková – ale protože si každý byl vědom jejího privilegovaného postavení a mladého pána měli všichni rádi, nic moc krom občasných potutelných úsměvů si nedovolovali.

Černá holka zmítaná láskou k mladému gentlemanovi hrdě nosila pod sukní častá a pravidelná jelita na zadečku (Herbert se opravdu zdokonalil), jako tajný, skrytý a vzácný zvláštní šperk (ne, že by časem nějaký nedostala), a přes snahy Benjamina, který se považoval za jejího „oficiálního nápadníka“, věděla své…


… I v Louisianě bohužel léta plynou… „Rákoskové“ Beulah je už třiadvacet, je stále „komornou“ mladého pána, ale ten, majitel malé, ale už zase prosperující plantáže, se teď na přání umírajícího otce bude ženit. Sympatie, kterými vzplál k Edně Ravenscroftové, dceři souseda, jsou ale trochu zvláštní… Nejednou s ní tančil na „dýcháncích“, vysoká, štíhlá blondýna z dobrého rodu ho zaujala, ale vědom si své závislosti na „hrátkách“ s malou, černou a („Ach ano, s potěšením, Massa!“) pravidelně mrskanou i milovanou otrokyňkou, byl více než opatrný, ač si uvědomoval své závazky. Pocit zodpovědnosti k nebožtíku starému pánu Fitzmauriceovi, podvědomá nutnost „zmnožení statků a pokračování rodu“, důvěrný rozhovor u sklenky eggnogu servírovaného o přestávce černými služebníky na výročním plese guvernéra v Batton Rouge, a nakonec i zvědavost na „ušlechtilou“, vzdělanou a přes trochu přísný výraz obličeje i atraktivní anglosasku, udělaly své…

Na „Fitzmaurice’s place“ se tedy chystá slavná svatba, a ač Herbert „výchovu“ Beulah nezanedbává, už to (jak oba cítí) prostě není ono. Beulah se raději opět motá kolem Benjamina, pánova štolby a osobního jimba, až příliš dobře ví, že zde je jediná možnost a snaží se rychle zapomenout na výkřiky „A stejně, stejně tě miluju!“ které zaznívaly za horkých nocí mezi vášnivými polibky, pokrývajícími nejen její sešvihanou, žhavou prdelku…

Co naplat! Proběhly mohutné svatební oslavy, i malou Beulah (ač bylo více vytušeno než vyřčeno, a moc se na tu perspektivu netěší) očekává asi sňatek s „Benjym“, ale když po svatební noci servírovala snídani mladému páru – Herbertovi a Edně Fitzmauriceovým, pohled stačil… Namyšlená Edna, za každou cenu se i v rodinném prostředí snažící udržet dekorum, rozhodně ne s výrazem zamilované novomanželky, ani Herbie, vítající ráno kubánským doutníkem a proti svým zvykům nejednou sklenicí mintjulepu, ji rozhodně nepřesvědčily. – Taková vyzáblá kobyla – pomyslela si - třeba to dopadne jako obvykle – a v předpokoji si mimoděk přejela dlaněmi bujná ňadra a kulatý, hezky vycepovaný a stále svůdnější zadeček. Život svobodné maitressy, vydržované v hezkém domku v New Orleansu, jak to obvykle končívá, by jí byl rozhodně milejší, než vyhlídka na osud bývalé „komorné“, co nejrychleji provdané (nepřátelský pohled, kterým ji sjela mladá paní, ji rozhodně neunikl) za hodného, výkonného Benjamina – Bože, jak tupého a bez fantazie!…

Netušila ještě, jaký spád události nakonec vezmou…

Asi po čtrnácti dnech všeobecné nejistoty, kradmých doteků a výmluvných pohledů massa Herberta, který o to více šikanuje ostatní personál, a večery ve společnosti lahve bourbonu se až příliš rychle začíná podobat starému pánu, přichází „RÁNO RÁN!“

Porcelánový servis se snídaní končí ve střepech na zemi, z dálky zaznívající dusot kopyt uštvaného hnědáka pánova advokáta a obchodního zástupce (pro kterého byl včera neočekávaně poslán rychlý posel do New Orleansu) se mísí se vzlykotem „mladé paní“, dřepící v lůžku s dekou vyhrnutou pod bradu!

„Tak, Beulah, včera tě má paní prodala na rýžovou plantáž do Texasu!“ V černé holce by se krve nedořezal… Kdyby jí tác se snídaní nevytrhl a neroztřískal už pan Herbert, upustila by jej sama… Jako ve snách pak ale slyšela další věty rozhořčeného gentlemana (už plně oblečeného, což nebývalo zvykem), rázujícího po místnosti…

„ Jenže, My little Beulah, někdo se tady také pokusil zastavit letošní úrodu, převedl na mě Ravenscroftovic dluhy – já blbec je chtěl splácet! A proti manželské smlouvě o majetku zadlužil i úrodu příštího roku! Nenapadlo jí jaksi, že své advokáty neplatím ve zlatých eaglech zbůhdarma, i když jim to tedy trvalo. A navíc…“ Nedbaje už hlasitého brekotu Edny, o to více ponížené scénou před otrokyní, třískl o pelest postele svým oblíbeným bambusovým jezdeckým bičíkem. „…Navíc ta kráva ani nechce a neumí ŠUKAT!“ zařval a zahodil trosky přeraženého bičíku.

„Tahle mladá paní…“ pokračoval ke služebné bez ohledů na společenskou formu „…dobře ví, že rozvod u nás nepřipadá v úvahu, a že jí vlastně nemůže potkat nic horšího, než návrat s apanáží do Ravenscroftovic veselé bídy!“ Beulah jen zírá, nevěří svým očím a uším, a do úst se jí skoro vkrádají slova spirituálu: „Den milosti nadešel, ó pane…“

„Tahle dáma…“ pokračuje náhle jistý a podivně chladný Herbie při pohledu na hystericky brečící Ednu „… tahle mladá dáma, která se nechala zblbnout vykutáleným tatínkem, si myslí, že jí všechno projde jako najednou hloupé holčičce! Ty, Beulah, ale jistě víš, jak u nás trestáme malé, zlobivé, hloupé a neposlušné holky, že? Edna teď dostane pěkně rákoskou – přines, Beulah! – a jestli se jí to nelíbí, pár otroků ji může držet, mě už je všechno jedno!“ Dopijí zteplalý mintjulep a dodá při pohledu do nevěřících, vytřeštěných, uslzených očí jižanské krásky.

Beulah rozhodně nemá zábrany přinést důvěrně známou valisse, ze které Herbert vybírá nejsilnější, jako malíček tlustou rákosku se zahnutou rukojetí, chápe se na posteli železným stiskem Edny, která je náhle povolná jak hadrová panenka a jen popotahuje, a pokládá ji na břicho… „A ty, my dear, ty, Beulah jí budeš držet!“ Zlý úsměv hovoří za vše…

Černé holce (ač nemůže uvěřit…) její situace rozhodně není nemilá, pevně se chápe odevzdaně napřažených hubených paciček, připravena si v případě potřeby na ně i sednout, stejně jako si Herbert obkročmo sedá na nohy ležící novomanželky mezi kotníky a štíhlými lýtky, aby jí současně neúprosným trhnutím, následovaným jen dalším přívalem vzlyků, vyhrnul noční košili. Beulah rychle přehlédne hubené, trochu chlapecké, ale svým způsobem přitažlivé hýždě mladé paní, a zadívá se do slzavého údolí vytřeštěných, buliččích oček, smáčejících potoky slz poněkud koňský, protáhlý obličejík. Jen trp! – pomyslí si se špatně skrývaným potěšením, neboť velmi dobře ví, co bude následovat, a mimovolná výměna žhavých pohledů s pánem jí ujistí, že opět je krásně vše jasné…

MLASK! – první úder vší silou, díky netypické pánově poloze veden podél ve směru nataženého Ednina těla zanechá na bělostné, napjaté pokožce rudý, opuchající, dvojitý proužek a díky strašlivému zavřeštění trestané manželky vytrhne Beulah z myšlenek. Má co dělat, aby udržela zmítající se ruce, mimoděk pomyslí na služebnictvo, které se nejspíš srocuje za dveřmi, ale trpělivě asistuje dále.

Po opravdu trestném nástroji naskakují nalitá nafialovělá jelita, aristokratický zadeček se marně svírá a zmítá, provázen setrvalým, neartikulovaným jekotem, který nedává mladé paní zrovna nejlepší vysvědčení stran její zanedbané výchovy, o to více je však zadostiučiněním pro komornou.

Do jejích vítězných pocitů se však začíná kupodivu vkrádat i určitý soucit, přisihla se, jak mimoděk otřela uslzené oči (asi už jen bývalé) spolumajitelky plantáže, ač ráda pokračovala v držení.

MLASK!, MLASK! –„Jááááááůůůůůůů“ – Po dvacátém téměř nepřetržitém zařičení posedla Herberta inspirace. Vzhledem k situaci raději rychle připoutal kopající nohy k trubkové pelesti pohozeným šátkem a přesunul se k lepšímu rozmachu bokem, aniž opomenul ramena rozechvělé, vzrušené Beulah volnou levičkou uchopit majetnickým gestem, za které mu byl odměnou oddaný úsměv.

Edna se ovšem tak dobře neměla… Mr. Fitzmaurice teď její chvějící se, mladé, pružné půlky štíhlého dívčího pozadí soustředěně mrskal v opačném směru, s perverzním potěšením sledujíc, jak zduřelé proužky překrývající původní tvoří krásnou „mřížku“, díky vehemenci trestného nástroje v křižujících se místech mokvající prvními krůpějemi krve. Na hysterické vřískání střídané posmrkáváním nebral ohled. Beulah se při srovnání s vlastním kontrolovaným, erotickým skučením při výprasku jen usmívá (však za ně také vděčí důkladné a cílevědomé výchově), ale po jisté době jí situace začíná připadat trapná, naštěstí stejně jako původně docela rozjetému Massa Herbertovi.

Po asi čtyřicáté ráně, kdy (ječení raději nereprodukujeme), Edna začala mimovolně učůrávat do čerstvě naškrobených povlaků, všeobecné znechucení převládlo. S (mimochodem obapolným) pokrčením ramen pomohla komorná zpráskané Edně se ztěžka zvednout, pokusila se otřít neartikulovaně vzlykající obličej s trapnou nudlí visící z nosu a odvedla třesoucí se dívku ke dveřím. Vrhla ještě předtím v podstatě zálibný pohled na panenskou prdelku pokrytou pravidelnou mřížkou naběhlých jelit a s roztoužením povzdechla…

Pán zareagoval jen mohutným chlapským odplivnutím, nedbaje jistě se dobře bavících služebných. I Beulah muselo být jasné, co bude následovat, Ravenscroft bude zajisté vyžadovat satisfakci, tím spíše ale teď nemohla udělat nic jiného… Sebrala odhozenou rákosku (i když z té tlusté měla sama strach), zatímco si jednou rukou vzadu vyhrnovala sukni, druhou ji s „pukrletem“ podávala rozlícenému pánovi se zářivým úsměvem… Do hrkotu kočáru odvážejícího zmrskanou, vydařenou (loajální Tante Emmie poněkud ošetřenou, i tak ležící na sedadle na břiše), novomanželku ke stejně podařenému tatínkovi, už špitla jen: „Massa, prosím…“


Další Louisianské ráno bylo za obligátního cvrčení cikád mezi španělským mechem už jen svědkem šťastné Beulah (které je sice jasné, že na domeček v New Orleansu to zatím nevypadá, ale…), poté, co znovu ošetřila sečnou ránu na tváři pana Herberta, který večer absolvoval souboj se starým Ravenscroftem, rozhodně nepotěšeným stavem své čerstvě provdané dcery… Massa Herbert samozřejmě zvítězil a k Ravenscroftům teď svolávají všechny felčary z okolí - řekla si hrdá na svého pána i na svůj buclatý, ženský zadeček, nesoucí hezčí a daleko dokonalejší „mřížku“. Láskyplně si jej pohladila a ne zrovna bolestně si povzdechla při vzpomínce na stejně hezké milování, zatímco trochu ztuha, ale statečně, kráčela natřít a vyleštit koženou valisse s rákoskami sassafrasovým olejem…


Nakonec muselo přijít „ONO“ jaro… „Hurrah, Hurrah, for Southern Rights Hurrah… - Hurá, hurá, jižním právům hurá. Hurá krásné modré vlajce, co jednu hvězdu má!“ znělo drnkavými zvuky na banjo i jiné nástroje, zatímco hvězd už bylo sedm a mělo jich být třináct! „Rákoskové“ Beulah je sedmadvacet, má dvě děti „oficiálně“ s tupým Benjaminem, ale spolu se svým pánem prožívá ono romantické předjaří plné nadšení, nadějí a vlasteneckého zápalu. Herbert má dost jiných starostí, ale ve vzrušení z (jak je každému jasné) nadcházející války za svobodu, o to méně zanedbává černou dívku, se kterou se sice nikdy oženit nemůže, přesto je připraven se i za ni, stejně jako za starý, dobrý a slunný Jih bít s perfidními Yankeei až do morku kosti. Prostě jako každý poctivý chlap, který je připraven bojovat za svůj domov, ať už je jakýkoliv, a už se stejně nevyplácející „zvláštní instituce“ otrokářství pro něj může být třeba námětem k politické diskusi, ale ne záminkou k protiústavním aktům, vyvolaným zběsilými abolicionisty, seveřanskými kšeftaři a prezidentem, který chce (bohužel zdaleka ne poprvé, ani naposled v historii) budovat kariéru a retušovat osobní problémy i za cenu celého národa.

„Svobodu pro Jih!“ zaznívá všude, i Louisiana se stává platným údem Konfederovaných států amerických, stejně jako Herbert Fitzmaurice je (se svými válečnými zkušenostmi z Evropy) zvolen poručíkem 1st. La. Volunteer Cavalry Rgt. – dobrovolnické jízdní jednotky, složené převážně z mladých pánů z okolí. To opravdu rozhodující ráno teprve nastává…


Celá plantáž vyprovází Massa Herberta, černá kapela hraje „Dixie“… „In Dixie’s land, there i was bornin‘, one day on the frosty mornin‘…“ Drnkání strunných nástrojů se mísí s pláčem služebných a občasným zaječením píšťal parníků, mířících dolů po řece do New Orleansu, aby byly přestavovány na obrněnce a dělové čluny. 1st. Lieutenant Fitzmaurice krotí ryzáka nervózně hrabajícího kopytem, zatímco stařičký Frankie, černý kočí, přináší pár uškudlených dolarů: „Massa Herbie, vzít, koupit střelivo a bojovat proti zlá Yankee a Massa „Lincum“, za nás a za Jih!“ Herbert zamačkává slzu – ne první toho rána, už se rozloučil se dvěma „černoušky“ v domečku Beulah. Někdo tady sice chybí (a všichni vědí kdo…), o to více pobízí koně, následován svým jimbem Benjym (s válečnickým výrazem a taseným Bowie-knife) a vyráží do boje za všechno..

Ale to ještě není konec!

Nedaleko, pod stínem španělského mechu visícího ze stromových magnólii jistě někdo čeká… „Počkej, Benjy, a hlídej koně!“ sesedá poručík a pod jasnou záminkou odchází do křoví…

My dear – Lásko!“ zaznívá tentokrát z „černých“ úst sevřených vzápětí polibkem. „Vzpomene si Massa na zlobivou holku?“ statečně se usměje… „Tak, Beulah, abys tady byla hodná!“ – Bez myšlenky na oficiálního manžílka oddaně hlídajícího opodál koně odepíná šavli, usedá na vyvrácený mangrovový kmen, automaticky jí přehýbá přes koleno, vyhrnuje sukni (bez spodničky a na stále stejně krásnou, kulatou a buclatou zadničku sází pevnou rukou jižanského gentlemana jedno štiplavé plesknutí za druhým…

Ač má po chvilce zadek rudý jako slunce vycházející nad Bayou Sarah, Beulah se kouzelně usměje a tiše zaprosí: „Ještě…“ Herbert se nebrání mužným slzám, ale spiklenecké mrknutí, ne zdaleka nové, stejné jako když třeba kdysi vypráskali „mladou paní“ – kde jí je konec! - mu velí jen utržení prutu vedle rostoucího keře, důkladnému přehnutí své milenky přes trčící kmen a neméně solidnímu výprasku na vystrčenou dychtivou prdelku. Za tichého sténání žhaví její svůdné, vypjaté obliny opět pravidelnými šlehanci, ale tentokrát opravdu nemůže dlouho váhat, pohladí zmalovaný zadeček a rozepíná kalhoty…

„A buď tady hodná!“ zazní ještě jednou (Benjamin jistě nic neslyšel…), když „rákosková“ Beulah skrápí slzami šedé sukno kabátce s mosaznými knoflíky a přezkou nesoucí louisianského pelikána krmícího vlastní krví své mladé, žlutou šerpou, manžetami a límcem důstojníka kavalerie. Pohladí naposled zlaté proužky poručíka na límci a „maďarské uzly“ na rukávech. Černý stetson se pštrosím pérem musí už jen zamávat na rozloučenou a mezi křovím na něm ještě blýsknou mosazná písmena C.S.A. – Armáda Konfederovaných států…


Co bylo dál? – Proč se ptát, milý čtenáři… Major Fitzmaurice statečně (ač zužován neustálou úplavicí) padl u Shiloh Hill třetího dne bitvy, jako pobočník generála Beauregarda a věříme (ač se nechceme zmiňovat o vyhřezlých střevech a podobně…), že jeho poslední myšlenky na „Pahorku mrtvých“ patřily i Beulah, jejíž osud poté, co Yankeeové obsadili Louisianu nás snad raději také nebude zajímat…

Nicméně: „LONG LIVE DIXIE!“


Návrat do seznamu povídek