Alenka a já

Přesně si pamatuju den, kdy jsem ji potkal. Alenku. Bylo to na začátku jara, v parku trénovala jízdu na bruslích a moc jí to slušelo: kulaté tvářičky, skoro ještě dětské, dlouhý cop až po pás, plandavé kalhoty a upnuté tílko – každý kousíček ní mě upoutal na první pohled. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem zrovna šel s kamarádem; sám bych ji asi neoslovil, cizí i když krásnou, oni dva se ale znali. Tak jsem se s ní dal do řeči a skončilo to tím, že jsem ji pozval na kafe.

Ukázalo se, že máme hodně společného – studovala to samé co před léty já, měla ráda ty stejné knihy a filmy, prostě jsme si rozuměli. A byla tak krásná. Věděl jsem, že tohle je ta pravá a čím víc jsem na ni myslel, tím víc jsem bláznil. Zároveň mě ale hrozně štvala svým laxním přístupem ke všemu, leností a naprostým kašláním na školu. Rozumějte, nejsem žádný šprt, když jsem ale viděl, jak takováhle chytrá holka plýtvá svým talentem, rozpalovalo mě to doběla. Potřebovala by přehnout přes koleno! Tahle myšlenka se mi honila hlavou stále častěji. Netušil jsem, jak brzo budu mít možnost ji naplnit.

Pozvala mě k sobě domů, že se koukneme na nějaký film. Měla svůj vlastní malý byt, co v něm žila odmalička – původně bydlela s mámou, jakmile ale začala Alenka studovat, máma se odstěhovala o pár ulic dál ke známosti a starý byt nechala dceři. Tehdy jsem v něm vlastně byl poprvé, do té doby jsme se scházeli hlavně po kavárnách a parcích. Přivítala mě v lehkém domácím oblečení: šortkách a triku. Bůhvíproč si ten den upletla dva culíky, nikdy je nenosila, a výsledný dojem byl sladší než med: šortky, culíky, bosé nožky – zkrátka, málem mi to vyrazilo dech. „Sestřička je doma, holčičko?“ zavtipkoval jsem. „Troubo,“ zasmála se a šťouchla mě, „pojď dál.“

„Vypadáš tak přeslazeně, že by jeden potřeboval dávku inzulínu, aby to vydržel.“

„Co, nelíbím se ti?“

„Dělám si legraci, sluší ti to. Jenom je to nezvyk.“

„Hm, možná máš pravdu. Ale víš co?“

„Copak?“

Zasmála se: „Já jsem tady doma a tak by sis stejně mohl leda trhnout nohou“ a vyplázla na mě jazyk.

„Ty dneska fakt dostaneš!“ pomyslel jsem si, nahlas se ale jenom pousmál: „Zlobivko.“

Večer pěkně ubíhal, u filmu jsme se dobře bavili a jakmile skončil, uvolněně jsme si jenom tak povídali. Vzpomněl jsem si na starého pana profesora, co mě na katedře učil a tak jsem se jí, jen tak mimochodem, zeptal, jestli pořád zkouší.

„Hm, dědek tam furt je,“ přestala se usmívat. Dědek! Alenka si občas nevidí do pusy, tohle si tedy ten pán nezaslouží. Neříkal jsem ale nic, jen jsem se dál vyptával.

„A zkoušku s ním nějakou máš?“

„Hm.“ Vypadala nějak rozpačitě.

„A kdy?“ Proč to z ním musím tak páčit, děje se něco?

„No, hm, zkouška je zítra. Ale já se asi hodím marod, nějak jsem se neučila.“

Cítil jsem, jak se mi vlévá krev do hlavy. To snad není možný! Tak ona si vymyslí film, když ví, že má zkoušku a ještě nadává onomu skutečně úctyhodnému profesorovi do dědků. Tohle bylo přesně to co mě na ní tak vytáčelo.

„Aleno!“ vykřikl jsem. „Co zase blbneš? Proč ses neučila? Dyť jsme se na ten film mohli kouknout jindy. Copak nevíš, že takhle můžeš lehce vyletět ze školy?!“

Takhle jsem na ni ještě nikdy nezařval. Trochu se přikrčila, pak ale po mě loupla zlým pohledem: „A co je ti po tom, to je moje věc!“

„Ne, není to jenom tvoje věc. Záleží mi na tobě a mám tě rád, tohle se ale nedá vydržet. Vždyť nejsi hloupá, chováš se ale jako nevychovaná malá holka! Zasloužila bys-“ zarazil jsem se.

„Co?!!“

„Pořádně nařezat!“ Vyhrklo to ze mě, ani nevím jak. Najednou jako když do ní udeří blesk, i ten zlý pohled se jí proměnil. Bylo v něm něco...obavy? snad ne touha?

„To by sis nedovolil!“ Provokuje mě nebo co? Najednou jsem měl dojem, jako bych sám sebe sledoval zvenčí, jako bych zase koukal na film. Opravdu jsem to já, kdo říká: „tak teď něco uvidíš“? Opravdu jsem to já, věčně nerozhodný, kdo teď dosedá do křesla, chytá Alenu za ruku a přehýbá si ji přes koleno? Může to vůbec být moje ruka, co se teď zvedá do výšky?

PLESK – dopadla ji rána na zadeček, až se zavlnil. PLESK PLESK PLESK – bil jsem ji, ránu za ránou, celkem rychle a ona křičela a kopala, nemohla se mi ale vykroutit. Po několika dalších ranách jsem ji chytl prsty za gumičku šortek. Co to proboha dělám?!! Najednou jsem povolil a ona se mi vysmekla. Celé to trvalo jenom pár vteřin, já měl ale dojem, jako bych prožil hodinový sen a teď se z něho probouzel. Opravdu jsem ji udeřil? Alenka se s pláčem schoulila na sedačku.

„Nenávidím tě,“ poplakávala nejistě. „A stejně tě miluju.“

Opatrně jsem k ní přisedl: „Promiň, nechtěl jsem ti ublížit. Promiň.“

Fňukala a vypadalo to, že chce něco říct, ale sama si není jistá co.

„Nechtěl jsi...možná...možná jsem...chtěla já...aby jsi mi ublížil.“ Celý svět se se mnou zatočil – co to teď řekla? Koukal jsem na ni, jak ji stékají slzičky po tváři, jak rychle dýchá, jak je celá červená. Tak moc jsem ji přece nebil. Je možné, že by ona...

Udělal jsem něco naprosto šíleného, doslova jsem vsadil a risknul všechno: prudce jsem vstal a vykřiknul: „Aleno! Vstávej!“ Podívala se na mě očima dítěte, které něco provedlo. „Tak bude to?!“ A ona vstala. Ruce sepnuté před sebou, pohled zabořený do země. Mohla začít křičet, prostě mě vyhodit, ale místo toho poslechla. Věděl jsem, že mám vyhráno, že to tak chce. Vplul jsem do role, kterou jsem s ní chtěl hrát už dávno.

„Tak, a teď mě dobře poslouchej, mladá dámo! Zkoušel jsem to s tebou po dobrém, jako s dospělou ženou, ty se ale chováš jako zlobivá školačka. Jsi líná, neděláš co máš a ještě jsi navrch drzá. Jestli chceš být malá holka, budu tě brát jako malou holku. A na takové nevychované holky jako ty platí jenom jedna věc!“

Neříkala nic, skutečně teď ale vypadala spíš jako třináctiletá dívenka, než jako vysokoškolačka. Bylo na ni poznat, že to nebere jenom jako hru, že teď v tuto chvíli je uvnitř skutečně neposlušnou uličnicí nachytanou v průšvihu.

Mlčela. „No, tak co mi k tomu řekneš?“ Pořád byla zticha. „Aleno!!“ Podívala se na mě, oči plné strachu. Konečně promluvila: „Promiň. Já...ty...máš pravdu. Byla...b-byla jsem moc n-neposlušná a...zasloužím si přísný trest.“ Poslední slova přímo vyhrkla a já uvnitř hořel vzrušením. Navrch jsem ale zachoval přísnou tvář

„Jsem rád, že to tak vidíš,“ pokračoval jsem. „Tak dokončíme, co jsme začali.“ Popadl jsem ji za ruku a dotáhl ji ke křeslu. Sedl jsem si a opět ji přehnul přes koleno. Začal jsem ji znovu vyplácet přes šortky, ne silně, ale pěkně rychle. Brzo zase kopala nožičkama jako zběsilá a já mohl oči nechat na jejích nádherných stehnech.

„Tak, to by pro zahřátí stačilo,“ postavil jsem ji, „teď je čas na skutečný trest. Sundej si ty šortky a přehni se zpátky.“ Myslel jsem, že zaváhá, že se zarazí, to se ale nestalo. Byla rychlejší než jsem myslel, ve chvilce už mi její bílé kalhotky svítily pod rukou. Ani já nezaváhal. Tentokrát jsem znatelně přidal na síle. PLESK – Jsi moc – PLESK – zlobivá – PLESK – holka – PLESK a potřebuješ – PLESK – aby ti někdo – PLESK – napravil hlavu! PLESK! PLESK! Vysázel jsem ji dobrou třicítku ran. Nejdřív jenom vykřikovala při každé ráně, po chvíli už ale brečela nepřetržitě. Její slzičky mi padaly na nohavice a znatelně horký zadeček se jí pod mou rukou třepal tak, že se mi z toho málem zamotala hlava.

„Jaúúú, já už budu hodnááá!“ začala konečně křičet. „Nééé, prosííím, dóóóst.“ Nezašel jsem moc daleko? Přestal jsem ji bít. „Vstaň!“ Poslechla. Na chvíli jsem zaváhal. Snad vytušila moje pochyby a tak se rozhodla zase provokovat. Pohodila hlavou a najednou měla zpátky ten svůj zlý, drzý pohled, co mě tak vytáčel: „Tak co, užil sis to? Myslíš si, že jsem to nepoznala?! Jsi prasák, který rád bije holky!“

„Tak dost!“ zařval jsem. „Slečna je ještě drzá, slečně to nestačilo?! Neprosila jsi, že už budeš hodná? Takže navíc lhářka! Je vidět, že potřebuješ zadek zmalovat mnohem víc.“

Snad to bylo tím řevem, ale tentokrát vypadala skutečně vyděšená. „Potřebuješ dostat na holou a to pořádně!“ pokračoval jsem. „Svlíkni se.“ Vyvalila na mě oči a hned je sklopila. Špitla jenom: „Nemůžu...“ A je to, zašel jsem moc daleko, blesklo mi hlavou.

„Strašně se stydím...já...n-nemohl...“ něco zamumlala, nerozuměl jsem ji. Zopakovala to: „Nemohl bys mi...vlepit facku? Jako hubaté holce.“ Ztuhl jsem, najednou jsem měl dojem, že tohle fakt nedokážu. Vrazit ji jednu jen tak, jak tu tak stála, tak křehká a bezbranná – to bylo trochu silný kafe. Jenomže zase, jako když přepne páčku, byla zpátky ta hubatá cácora: „Víš co, nic jsem neřekla! Seš stejnej dědek jako ten profesor – senilní a každýmu k smíchu! Myslíš si, že si z tebe něco dělám nebo-“

MLASK! Než jsem si uvědomil, co dělám, vlepil jsem ji pořádnou facku, až jí zůstaly na tváři otisky tří prstů. „Něco jsem řekl!“ křikl jsem na ni. „Svlíkat, a hned!!“ Koukala na mě očima, ve kterých jsem viděl směsici strachu, odhodlání a vzdoru. Stála tam jenom ve volném tričku a kalhotách, s vlasy trochu rozcuchanými a culíky padajícími na ramena. Ach bože, jak byla krásná! Nevěděl jsem, co mi praskne dřív, jestli hlava opilá tou nadpozemskou nádherou nebo zcela přízemně teď už velmi těsné kalhoty. Tohle bylo třeba dohrát až do konce.

„Tak bude to?“ Vlepil jsem ji druhou facku, symbolickou, o poznání slabší. Ruce ji zajely k okraji kalhotek. Pomalu, neuvěřitelně pomalu si je stáhla a já poprvé spatřil její nahý zadeček. Vyklouzl z kalhotek jako sladká broskev – pevný a přeci krásně kulaťoučký. Těžko říct, co bylo červenější, jestli Alenin obličej ze vzrušení a studu nebo její polokoule z mé předchozí výchovné masáže. Rychle si zakryla přirození rukama, ve kterých stále ještě svírala svoje zmačkané kalhotky. Zůstala stát, oči opět přikované k podlaze

„Co to má být? Řekl jsem svlíknout a tím jsem myslel úplně. Jsi drzá a hambatá holka, tak to budeš mít i s ostudou!“ Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale rozmyslela si to. Kalhotky odložila na sedačku a, otočená ke mně zády, si stáhla triko. Nakonec si rozepnula i podprsenku. Velmi váhavě se otočila, prsa i prcinku zase zakryté, byť velmi chabě.

„Ruce za hlavu, pořádně! Myslíš si, že je na tebe někdo zvědavý?“ Heh, byl jsem víc než zvědavý a boule na kalhotách toho byla výmluvným svědkem, bylo ale třeba hrát roli přísného vychovatele pořádně. Alenka skutečně ruce za hlavu založila a já si ji mohl konečně prohlédnou v celé její kráse. A krása to byla! Jakýmsi tajemným způsobem se v ní snoubila nevinnost s dospělostí – tělo měla drobné, prsa a zadeček akorát tak do ruky, tvářičky opravdu ještě holčičí. Její křivky a hladká kůže zároveň dosahovaly takové estetické dokonalosti, že by ji mohla závidět jakákoliv antická socha. Musel jsem se hodně přemoci, abych ji nevzal do náruče a nezlíbal od hlavy k patě, tak byla nádherná. Po těžkém, ale krátkém dilematu jsem k ní však udělal jeden rychlý krok a chytl ji jenom za ouško. „Tak pojď, ty jedno hambidlo, ostudo ošklivá.“ Odvedl jsem ji do její ložnice, kde jsem ji lehkým pohybem naznačil, aby si klekla do kouta. Vzal jsem peřiny a polštáře a sroloval je uprostřed postele.

„Pojď sem a lehni si tady. Tak, vystrč ten zadek pořádně!“ Neřekla nic, jenom se položila, připadala mi trochu jako v transu. Její oči ale prozrazovaly, že vnímá každý okamžik. Jakmile jsem si ji trochu upravil, začal jsem si rozepínat pásek u kalhot. Když uslyšela zachřestění přezky, přeci jen cukla hlavou a ochraptěným, roztřeseným hlasem se ptala: „Zbiješ mě hodně? Bude to moc bolet?“ Cítil jsem její absolutní ponížení. „Strašně ti zmaluju zadek, protože jsi jenom zlobivá holka, co si nic jinýho nezaslouží. Zbiju tě tak, že si týden nesedneš, aby sis to ještě dlouho pamatovala, že na drzý, líný uličnice zabírá jenom seřezaná prdel.“ Začala natahovat a rozplakala se. „Myslíš si, že to ti teď pomůže?!“ ponižoval jsem ji dál. „Na to jsi měla myslet dřív.“

Pousmála se: „Já pláču, protože se strašně stydím, že jsem byla tak neposlušná. Zasloužím, abys mi hrozně n-nařezal...i kdybych tě prosila abys přestal.“

Tohle jsem chtěl slyšet. „Konec řečí! Ruce pod bradu! Tohle jsi potřebovala už dlouho, tak to dostaneš. A vrchovatě!“ Rozmáchl jsem se. PRÁSK!! Řemen dopadl na její už načervenalou zadničku a nechal za sebou jasně rudý pruh. Vykřikla a cukla sebou, ruce ale zůstaly na místě. PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Nebil jsem ji rychle, vychutnával jsem si každou ránu. Zadeček měla celý červený, místy už začínal tmavnout. Křičela, kopala nohama a po tváři se jí koulely obrovské slzy, po asi dvaceti ranách už měla polštář pod hlavou úplně promáčený. Najednou ji ruka vystřelila dozadu.

„To tedy ne, slečinko!“ Přiklekl jsem ji opatrně ruce na zádech a začal ji bít s novou silou. PRÁÁSK!! PRÁÁSK!! PRÁÁSK!! PRÁÁSK!! PRÁÁSK!! „Nééééé! Jááá už nechcííí, prosííím, jáááííí.“ Nepřestal jsem, ve skutečnosti jsme nechtěli přestat ani jeden. Nevím kolik jich tehdy dostala, dobrou stovku určitě. Zadeček měla celý modrofialový a opuchlý, hlasivky úplně vykřičené. Odložil jsem řemen, naklonil se nad ni a políbil ji těsně nad hořící zadeček. Otočila hlavu a já se utopil v jejích očích: slzy vyplavovaly bolest a nechávaly jenom čistou rozkoš a hluboko v těch očích jsem viděl napsáno, že ona je můj osud, můj život. Pomohl jsem jí posadit se a objal ji. Horká, zpocená prsa se mi přilepila na košili, ubrečený a přece tak nádherný nosík mi zabořila do ramene. Promilovali jsme celou noc a úplně se odevzdali jeden druhému. To co jsme uzavřeli oné noci, ani jeden z nás nikdy neporušil.

Pokud se vám povídka líbila, budu rád, když mi napíšete na mail mates.animeotk@seznam.cz

Návrat do seznamu povídek