První výprask

Poslyšte baladu o dívence Radce, plavovlásce z města malého pod horami.

Nelišil se život Radčin od životů děvčat jiných. Kluci, párty, disko, smích. Až nastal den osudový. Stála s kluky před hospůdkou milovanou, když naproti u pošty auto terénní zastavilo. To podivín ze samoty vyřídít korespondenci přijel. Muž to mladý, silný, krásný, však tak zvláštní. Literaturu nestoudnou o trestech tělesných písával. Lidí opovržení vyštvalo jej z města. Žil sám v domku v lesích, kde svá díla hříšná na papír vkládal. Nikdy nikomu neublížil, však spisy jeho každičký odsuzoval. Radka ani jako dítě na zadek nedostala. Nikdy by nic takového nestrpěla, zdálo se jí. Muž vyšel. Však klíček v zapalování opomenutý Radka a nejen ona vidí.

"Projedeme se," navrhne Milan, Radky srdce šampión. Radka za volant se dere. Nikdy neřídila. Ale ukáže jim, jak je to snadné.

Tam za poslední cedulí město končí, však zatáčí záludně silnice. Radka nezkušená příliš vůz stočí. Rána silná. A jsou v příkopě.

Dívka trochu otřesená hledí, jak všichni čtyři kluci, vyskakují a utíkají. Milan první. Radka chce ven, leč vyškrábat se jí nedaří. Kolem jede auto policejní. Zastavuje. Strážník Radce pomáhá, na strážnici ji dopravuje.

"Škodu odhadne pojišťovák, ale řekl bych, že to bude tak patnáct tisíc," oznamuje vyšetřovatel, když Radka musela prozraditi, jak se vše seběhlo. "Pojišťovna to panu Pavelkovi zaplatí, ale jelikož jste řídila vy, slečno, bude to potom vymáhat na vašich rodičích. Teda pokud to pan Pavelka pojišťovně nahlásí, o čem ovšem nepochybuji."

Patnáct tisíc. Slova strašlivá. Doma peněz není. Matka plakat bude, otec láteřit. Zklamala jsi nás, slyší Radka hlasy jejich v hlavě své. Měsíce na její vinu budou dřít. Slzy to dívce citlivé se srdcem dobrým do očí vhání.

Před vchodem se dívka plačící málem srazí s panem Pavelkou. "Prosím, nehlašte to pojišťovně. Nahradím vám to prací. Budu vám chodit uklízet. Budu v lese sázet stromky, prý se o les staráte. Prosím."

"Jsi ještě mladá," prohlíží si ji pan Pavelka. "Práce v lese je příliš tvrdá pro děvče jako ty. Potrestána být musíš. Pokud nechceš, aby se to dozvěděli rodiče, mohu tě potrestat sám. Pořádným výpraskem na zadek. Promysli si to dobře, protože takový výprask tělo velmi bolí. Ale duši léčí. Pokud přijdeš tuto sobotu ke mě, nic nenahlásím."

Radka nemůže spát. Přemýšlí. Bude to strašně bolet. Má strach. Ale pak bude vše dobré. Bude jí odpuštěno. Je rozhodnuta to podstoupit. Bude ji bít přes šaty? Nebo se před ním bude muset svléknout? Strašlivě by se styděla. Bude-li ji trestat rukou, vydrží. Řemen taky. Ale co když vezme rákosku? To už ta bolest může být příliš silná. Jistým způsobem ji však ta představa láká. Ona, útlá a křehká dívka, v moci mladého a rafinovaného muže. V každém úderu cítí jeho obrovskou sílu. On se kochá její krásou a statečností, se kterou snáší všechnu bolest. Ona se rozplývá svým odevzdáním.

Sobota nastala. Svátečně oděná Radka cestou lesní kráčí. Vzezření odhodlané, leč uvnitř nejistota. Srdéčko dívenky rychleji buší. Vánek lehounký tvářičky ovívá a s vlásky si pohrává, stromů koruny teskně šumí. Zvířátka lesní na hosta nezvyklého hledí. Veveruška, zajíček, pěnkava, srneček. Ptactvo zpívá píseň tesknou. Je to zapomenutý svět. Příliš vzdálil se člověk. Města přeplněná, však lesy pusté. Příliš zapomněl.

Dívka zpomaluje. Chalupa již je v dohledu. Hrdlo sevřené. V ústech sucho. Zrychlený tep. Očekávání něčeho strašného. Neodvažuje se zaklepat.

Muž však vyjde sám. Usmívá se. "Jsem rád, že jsi přišla. Pojď dál a posaď se."

"Dobrý den," vypraví ze sebe Radka nesměle.

"Ne ne, tykej mi, prosím. Pro tebe jsem Honza. Vypadáš hrozně vystrašená. Chudinko, to jsem nechtěl. Víš, já bych chtěl být tvůj kamarád a ne nějaká noční můra. Já si velice vážím toho, že se nebojíš nechat potrestat od člověka, kterému se to líbí. Ale byl bych nerad, kdybys to brala jako svou jedinou možnost. Víš co, zapomeneme na to, auto nechám opravit za svoje peníze a žádný výprask nebude. Projdeme se, ukážu ti les, školku a studánku, kam chodí pít mufloni. Budeš mi dneska dělat společnost, ano?"

Jdou spolu lesem. Radce je divně. Ten strašlivý strach zmizel, ale není jí veselo. Co je to za člověka? Zdá se, že teď je šťastný. Tady v lese, stranou od lidí. Ale asi jej tíží být sám. Ona si nedovede představit, že by někdy byla úplně sama. Musí to být hrozné. Určitě ji chtěl strašlivě seřezat. Líbilo by se mu to. Vzrušovala by jej její bolest. Ale zřekl se toho. Nechtěl jí ublížit. A radši zaplatí obrovskou škodu. škodu, kterou zavinila. To není fér. Nemůže být tak zbabělá a tak pohodlná.

"Jsi pořád nějaká bledá, vůbec nemluvíš. Je ti dobře, nechceš si odpočinout?" ptá se starostlivě Honza.

"Ne, já..., no myslím, že jsem udělala něco, co se nedá odpustit jen tak. Chci, abys mě opravdu potrestal."

"Opravdu?"

"Ano."

"Dostaneš tedy sto ran prutem na holý zadek." Jeho hlas je náhle hrubý a nesmlouvavý. "Tamhle jsou poražené klády. Svlékni si sukni a kalhotky a polož se na ně."

Prutem! Na holou! Sto ran! Panebože! Jak tohle vydržím, honí se Radce hlavou. Jenže provinění bylo velké. A tomu asi i krutý trest odpovídá. Teď už se nedá říct ne...

Radka téměř nemůže dýchat. Třese se strachy a se zapínáním sukně zápasí jako malá holčička. Obličej rudý hanbou. Srdce jí v hrudi mohutně bije. Radši se ani nedívá na Honzu, který ulamuje pružný lískový prut. Konečně jsou sukně i kalhotky bělostné u kotníků dívčiných. Nedokáže mu pohlédnout do obličeje. Rychle se otáčí a uléhá bříškem na klády hrubé, na nichž tak strašlivě bita bude.

Radka zatíná zuby v očekávání příšerné bolesti. Obnažený zadeček křečovitě vypnutý vstříc katovi a jeho úděsnému trestnému nástroji.

"Uvolni se, jinak to bude bolet víc," radí Honza. To už ale vzduchem zasviští lískovka a dopadne na vyšpulený holý zadeček. Dívka vykřikne. Cítí ostrou bolest. A další šlehanec. Bolí to. Pálí. Ale je ráda, že už to hrozné čekání je u konce a konečně je již bita. Au, au, sténá pod dalšími šlehy. Honza přitlačí. Opravdu jej vzrušuje mrskat nahý zadek a způsobovat této dívce jemné bolest velikou. Svist. Prásk. Svist. Prásk.

Nezvyklá bolest Radku přemůže. Vyskočí do stoje, chrání si zadeček, poskakuje a bolestně volá: "To bolí, to bolí, nech mě." Honza se na ni pobaveně kouká. Po chvíli jí to dojde. Jak tady před ním skáče, ukazuje mu své pohlaví. A na to zase ten zadek tolik nebolí. On vlastně vůbec nebolí. Jenom je trochu rozpálený. Hysterčím, pomyslí si Radka. Jsem blbá husa, přece to není tak hrozné. Rychle přemístí ruce ke svému rozkroku.

"Koukej si lehnout zpátky a uklidnit se. Až budeš klidná, sama řekneš a teprve pak budeme pokračovat. Jsme teprve u deseti," říká jí.

Radka se ihned otáčí a pokládá na klády. Blůzku vpředu má trochu ušpiněnou. Leží a čeká. On také. Kolik toho viděl, přemýšlí Radka. Líbím se mu i jako žena? Nebo mě chce jenom bít? Je silný a já to můžu na zadečku cítit. Jsem před ním vystrčená a nechám si rozsekat zadek klidně až do krve, může mě týrat, jak chce. Zvrácenost této situace Radku vzrušuje. Ano jsem vzrušená, cítím to.

"Už jsem klidná," oznamuje téměř až hrdě.

Tvrdý výprask pokračuje. Honza mrská polonahou Radku přes obě půlky i přes napjatá stehna. Na Radčině pozadí naskakují rudé pruhy. Dvacet ran, třicet. Radku každý šlehanec strašně bolí, ale zároveň v ní narůstá velice krásný pocit. Pocit, že to potřebuje. Pocit, že to chce. Čtyřicet ran, padesát, hlásí Honza. A švihá statečné děvče přes otékající zadek dál a dál, obrovskou silou, ale zároveň ohleduplně, aby jí příliš neublížil. Šedesát, sedmdesát. Radka má pocit, že je mimo své tělo. Zrychleně dýchá, každá rána jí působí neuvěřitelnou bolest, která přechází v ďábelskou pálivou slast, slast, která se jinak nedá zažít. Začnou jí téct slzy. Neví, jestli to jsou slzy bolesti, nebo slzy štěstí. Spíš oboje. Nezvykle silná rána a Radkou projede vlna rozkoše až do konečků prstů na rukou.

Zdá se, že je konec. Honza rozpačitě postává. Chvějící se Radka se rozpačitě zvedá, snaží se otřít slzy a promnout si rozžhavený zmrskaný zadek.

"Přece jich ještě není sto?" posmrkavá dívka.

"Ne, teprve sedmdesát osm. Ale pláčeš a tu poslední ránu jsem přehnal a rozsekl ti kůži na jednom místě. Promiň. Myslím, že už jsem tě potrestal dost."

Zmínka o proseknutí kůže Radku vyděsí, rychle se otáčí na svůj fialovějící zadek a přejíždí hořící půlky rukama. žádnou krev ale rozhodně nevidí. Je moc starostlivý. Na tváři uslzené dívky se objeví nádherný úsměv.

"Tak to ne. Nejsem žádná srágora, abych nevydržela, co jsem si vykoledovala. Nešetři mě, hezky ať je každá další jako ta poslední."

Křehká dívka se opět otáčí a se slabým zavrtěním na něj zase vystrčí svůj ztýraný do ruda zmrskaný vzrušující zadeček. Strašlivé rány se zasékávají do dívenčiných rozbolavělých hýždí, ta však díky bolesti cítí jen svou statečnost, se kterou přijímá toto přísné trestání lískovým prutem. Zároveň ta podivná slast se stupňuje a nemá daleko k orgasmu. Radka si uvědomuje, že se klepe rozkoší. Chtělo by to, aby se jí dotkl tam, kde to nejvíc potřebuje. Anebo ji tam udeřil. To by nikdy neudělal. Mohl by ji ublížit. Ale je to nádherně zvrácený pocit. Sto, slyší. Kéž by si jí teď vzal. Tak jak tu leží. Spráskanou, přehnutou, plačící. Určitě by se utopila v sérii vyvrcholení. Ale on je příliš jemný. Utěšuje jí, pomáhá vstát a obléct se.

Při chůzi musí Honza vyčerpanou Radku podpírat. Ale té je krásně. Ráda se o někoho opře. Na chatě si lehne do postýlky a Honza natírá její nyní mimořádně citlivý zadeček vonnou mastí. Při každém dotyku jeho prstů šílí. Chce, aby se s ní pomiloval. Říká mu to.

"Prožila jsi dneska něco neobvyklého a nového. Chci, aby jsi o tom přemýšlela a vrátila se až za týden, pokud svůj názor nezměníš. Mám tě rád. Jsi skvělá holka."

Když se před soumrakem Radka vracela, již vnímala nádheru vůkol. Šumící větvoví, cvrkot ptáků, kvítí na loukách. To je jiný svět, než který znala z města. Svět, na který člověk zapomněl. Nic ji nebolelo. Jen jí bylo nádherně. Odpuštění. Cítila, že její vina je smazána. Bude tou, která jej osvobodí z osamění. Našla lásku. A slast tam, kde by ji člověk nikdy nehledal. Věděla již teď, že za týden přijde znovu. A že s ním bude navěky šťastná.

KONEC

krcin@email.cz